PetrPan

Typově stále stejný Gabin, byť si budu muset jeho filmografii ještě řádně doplnit, mne  rovněž stále stejně baví. Ve zpočátku až odlehčeném Slunci rošťáků mu zdatně sekunduje pro mě vcelku neznámý Robert Stack a vytváří spolu sourodou dvojici sympatických grázlů, která naplánuje a provede loupež století.  Inteligentní, gentlemanské a šmrncovní.  Typicky melancholický závěr mne pak  jen utvrzuje ve vysokém hodnocení. Takové filmy prostě nemohou zklamat.

Podobný scénář jako mají Šaolinští mstitelé se opravdu nedá moc vymyslet a legendární Cheh Chang mě znovu dokázal překvapit, co všechno je možné předložit divákům jako příběh. Da(r)da jako hrom!  Kung fu však samozřejmě naprosto bezchybné a bojové scény jsou tu opravdu dlouhé, fanoušek si je tak může skutečně vychutnat.  Nepříliš charismatického klučíka Fu Shenga tu pak  doplňuje mnohem drsnější   Chi Kuan-Chun a tak je pořád na co dívat, třeba na souboj na kůlech, pod nimiž jsou naostřená kopí či vlastně ústřední  a nekonečnou řezanici s armádou typických nikdožů. Výše zmíněný neuvěřitelný příběh pak korunuje ještě neuvěřitelnější koncovka se snad nejkratším soubojem se slavným mistrem Bílé obočí, která by se dala charakterizovat velmi jednoduše: A je to v prdeli...  Ultimátní záležitost vyčnívající i v rámci svého filmového zařazení.

Mé teprve druhé setkání s tvorbou Jean-Pierra Mockyho dopadlo o něco hůř než to první. Silnou stránkou Sola je ale rozhodně sám Mocky v hlavní roli, jeho charismatický zloděj šperků si nezadá, a to ani fyzickou podobou, s Alainem Delonem a místy jsem měl i pocit, že koukám na film tohoto slavného francouzského štramáka. Rozhodně dobré, a ve své době i naléhavé, je samotné téma, tedy dozvuky studentské vzpoury proti systému a v neposlední řadě se mi líbil i zřejmě typický Mockyho lehčí tón, který se zrcadlil třeba v osobnostech kriminalistů vyšetřujících teroristickou skupinu. Naopak bych v podobném příběhu kritizujícím na jedné straně prohnilou smetánku a na té druhé sarkasticky z pohledu zkušeného matadora stírajícího idealistické postoje  zabijáků,  potřeboval trochu větší a syrovější tah na branku. Silných scén vyvolávajících emoce se příliš nedočkáme, snad až v tragickém a cynickém anti happyendu se Mockymu podařilo pořádně udeřit. Na druhou stranu tam se to dalo rozhodně čekat a bylo by spíš zklamáním jiné vyústění.  Možná za můj nepříliš vydařený zážitek může i hned první scéna se špatně natočeným masakrem, který svou "andělskou nevinností"  připomněl spíš mayovky či trestuhodná prudérnost režiséra, který představí  třeba herečku s opravdu bujnými vnady a nechá ji celou dobu podprsenku.   Tentokrát tedy docela protichůdné pocity, má braková polovina zklamaná, ta druhá , řekněme chápavější, vnímala  jen  vcelku zajímavý film se sice dokonale působivým závěrem, nicméně na vysoké hodnocení mi to nestačí. Tři.

Mrtvoly válející se v liduprázdných ulicích, noci plné bloumajících zombie, jáma pekelná aneb  věčně hořící skládka lidských ostatků a Vincent Price.  Nevyléčitelná nemoc, která postihla celý svět, dnes pochopitelně o to mrazivější téma  a zřejmě jediný přeživší, který den za dnem hledá další motivaci k boji o přežití. Jeho vzpomínky pak (díkybohu) nepůsobí jako umělecká fetiš režiséra, kde je potřeba si spojovat nejasné střípky skutečnosti, abychom získali alespoň náznak celkového obrazu, ale hezky polopaticky se dozvíme, co se to vlastně stalo. A světe div se, nic to nemění na naléhavosti ani děsivosti takových flashbacků. Scénu s hledáním dcerky u výše zmíněné jámy pekelné si budu pamatovat dlouho. Nebýt akčního a z mého pohledu trochu rozpačitého vyvrcholení, byl bych naprosto spokojený. Respektive vadilo mi  ono zbytečně akční pojetí onoho závěru, ne ono vlastní rozuzlení, které v posledních záběrech v kostele třesklo tak, jak mělo. Výborný filmový zážitek, ostřím čtyři dubové kůly...

Jedničku jsem kdysi viděl až docela dlouho po dvojce a vím, že to byl jeden z těch filmů, po kterých jsme pásli  s tátou na slavných burzách počátkem 90. let a radost z jeho objevení byla veliká. Kopie sice příšerná, jednohlasý dabing, ale tehdy to byl prostě standard. Nostalgické vzpomínky se tady tak nedají jen tak vymazat a při téhle opakované projekci, kdy jsem si zvolil dabovanou verzi z roku 1992, kde středoškoláka Charlieho dabuje Petr Oliva, jemuž v té době bylo téměř padesát, jsem si zase připomněl první "profesionální" dabingy stejného období. Inu,  mnoha aspekty znásobený filmový prožitek už tak proslavené hororové komedie s především parádními maskami i i triky a výborným Chrisem Sarandonem.  Vtip samotný je pak trochu křečovitý, zejména postavička lovce upírů Petra Vincenta  mi nesedla, ale je to spíš jen drobná vada na kráse jinak dokonalého představitele nevážného  a nápaditého hororu.  Čili podobně jako vzácně se mi shodující většina oblíbenců za čtyři.

Osmdesátá léta, skupina dětí,  malé město, temné tajemství. To to není, stejně jako žádný jiný King, ale podobná letní ospalá pohodovka nemůže výrazně uškodit.  Vše se vlastně celou dobu nese přesně tak, jak se dá čekat. Klukovská parta je šablonovitě dokonalá. Zápletku si nelze lepší přát, máme tu peepshow v podobě krásné sousedky, nevěřící rodiče a samosebou onu velkou a nebezpečnou záhadu.  Celé to pěkně drží pohromadě a závěrečný úkrok do  větší temnoty v rámci tzv. decentně špatných konců mě výrazně nenadchl ani nezklamal.   Nenadšení a nezklamání , to vlastně tak nějak převažuje,  vcelku spokojené tři hvězdičky.

Ashley Greene je kus hezké ženské, což je  však pouze jedno ze dvou pozitiv téhle skromné hromádky filmového smetí, nabubřele nazvané Spoušť. Tím druhým je trochu specificky subjektivní dojem a pozor na spoilery, milý čtenáři, že jsem tu mezi stěnami zahlédl Tommyho Wiseaua a jeho nahou prdel. A vzpomínky na nedostižný The Room si přece nelze nevážit.   Kdyby bylo tohle téma jen otřepané a  film sprostě vykrádal bůhvíco, vlastně by mi to vůbec nevadilo, byla-li by to alespoň zábava.  Ale blbě napsaná a špatně zahraná vztahovka, o kterou de facto jde celý tři čtvrtiny filmu? To bych mohl klidně koukat na Daničku Morávkovou s Honzíkem Čenským, jak léčí kouzelníkovi Magiášovi moribundus. I když to jsem asi něco popletl, vidťe.   A ta zbývající čvrtinka s Tommym, já vám říkal pozor na spoilery, pak stála taky za to.  Nejděsivější ze všech děsivých scén byla ta s tenisákem nejprve POD a pozor, posléze NA posteli! Jinak jsem měl pocit, že všem, co se zúčastnili natáčení ani neřekli, že se jedná o film, ale točí se další  Big Brother, "scénář" by tomu vcelku odpovídal.  Na Ashley Greene bych byl docela tvrdej, takže jednu hvězdu dám (Ne, není to nesmyslná věta, přečti si ji s pochopením ... ano, jsem prase)

Krutý Řím je opravdu krutý. První  z trilogie policejních filmů s drsným poldou Bettim si tradičně nijak nebere servítky  a o násilné scény není nouze.  Mrazivý dojem vytváří zejména samozřejmost s jakou dochází k veřejným projevům násilí a zločinu vůbec a byť se pohybujeme v mantinelech akčního béčka, kde samozvaný hrdina kosí hordy  nepřátel,  hraje kritika pokřivené a krvácející společnosti první housle.  Betti je nakonec od policie kvůli incidentu s prchajícím zločincem, který neváhá při svém pronásledování postřílet nevinné kolemjdoucí, včetně dětí, odvolán a je angažován organizovanou domobranou, kde se jeho zkušenosti a  přístup mohou jen zúročit. Zatímco třeba ve snímku Policie děkuje  se setkáváme s fašizujícími snahami o tvrdý přístup ke zločinu, tady vidíme organizaci, která je podobným tendencím schopná odolat i po přímém útoku  na jejího vůdce, jemuž je před jeho očima znásilněna dcera.  Po dopadení viníků nepřichází vendeta, dostanou jen do držky a jsou předáni spravedlnosti.  Na druhou stranu zmetky, kteří zmlátí Bettiho postřeleného přítele, upoutaného na invalidní vozíček, neváhá komisař postřílet do posledního kreténa, a to pěkně do zad při útěku a prý přiměřená obrana.  Vlastně zajímavě rozpolcený film. Může být.

Politický thriller s prvky fantastična aneb commedia dell'arte v moderním podání.  Ve své podstatě velmi originální námět  filmu, kde se kromě nepřehlédnutelného Harlekýna dají najít prakticky všechny hlavní postavy renesančního divadla, senátor Pantalone a jeho žena Kolombína či temný intrikán Dottore. Kouzla a osobnost magického Harlekýna jsou však pohříchu vlastně jediným pozitivem celého tohoto sice ne nezajímavého filmového podivna, kde mi  ale celý ten politický podtext i linie kolem vyléčeného senátorova synka byly naprosto jedno a pouze jsem se bavil nemnohými iluzemi pána v kostkovaném hávu.  Příliš se nepovedla ani naznačená romance mezi Kolombínou a Halrekýnem a hodně se nepovedl právě senátorův syn Mark Spain, jehož katatonický herecký projev  byl v ostrém kontrastu s charismatickým Robertem Powellem. Ono najít dobrého dětského herce, který jen neplní režisérské pokyny o tom, kde má stát a co má říct, ale i něco předvede, holt není jen tak.  Paradoxně je to ale poslední závěrečný pohled na chlapce, který mne nakonec přesvědčuje o alespoň třech hvězdách. Na okamžik jsem totiž získal pocit, že přichází Satan...

Nedávno jsem si zopakoval  Knihu krve (2009), a tak jsem byl zvědavý i na tuhle novou adaptaci báječné povídkové série mistra Barkera, kterou si mimochodem brzy rád připomenu i v knižní podobě.  A docela milé překvapení, zejména s ohledem na jméno režiséra, které určitě není neznámé fanouškům Star Treku, ale ve vodách filmového hororu nemá na kontě kromě pár epizod seriálového Salemu zhola nic.  Je to v poslední době již poněkolikáté (např. Anything for Jackson, Night Warning), kdy mne režisér hororem jinak nepolíbený překvapil svou invencí.  Povídkový film, v němž se všechny tři příběhy v závěru spojují do jediného, se po krátkém entrée, kde jinde než v knihovně, pouští do první povídky o dívčině utíkající z domova a jak se později ukáže i před svou vlastní minulostí. Azyl nakonec nachází u milého postaršího páru, který nabízí podobným ztrápeným duším originální řešení jejich trápení. Skvělé vygradovaná a dobře zahraná povídka s až nečekaně  potměšile smířlivým vyústěním. Přijde-li vám spojení potměšilosti a smíření podivné, vězte, že je zcela záměrným... Druhý a vlastně i třetí spojující příběh  pak připomenou verzi z roku 2009 a tady jsem přes jistá pozitiva pocítil i určité zklamání.  Chlípná a snová oidipovština dřívější verze se tu zcela vytrácí a milostný vztah mezi podvodníkem Simonem a vědkyní Mary postrádá jakoukoliv chemii. Dovětek v podobě spojující třetí části o nájemném vrahovi ale zase vrací Books of Blood  trochu pošramocený kredit a barkerovské hrůzné fantastično se hezky uzavírá do jednolitého vyprávění o knize krve a světu mrtvých.   Tak tedy další čtyři slova na kůži...