Klajnik

Po skvělém předchozím díle, Days of Future Past, který je dle mého nejlepší týmovkou X-Menů, je tohle úpadek až na samotné dno.

Film, jehož kvality jsou zřetelnější, když se na něj podíváte s přáteli. Je to totiž sračka, která však dokáže dobře bavit, jelikož je prostě zábavné sledovat muže, který se dostane do takové situace a následně sledovat, jak mu je to dáváno sežrat. Navíc je to dobře vyhrocené až do samotného závěru - jakoby tvůrci dobře věděli, s čím pracují a dokázali tu látku pořádně vyždímat. V takovém případě mi ani nemůže vadit, že to je poměrně pokleslá záležitost (což lidem nevadí, když je takový film aspoň drahý, jenže ono spíš záleží na tom, co scénáristé zvládnou z látky vyždímat). Keanu Reeves občas působí trochu mimo, což se ale do tohoto filmu velmi hodí. Lidé ho však chtějí vidět v jiných typech filmů, takže tohle asi neocení.

Dobré, ale dle mého třetí série Hannibala podala celou tuhle kapitolu s Červeným Drakem mnohem působivěji.

Tyhle přehnané sračky mám rád.

Winter Soldier pro mě bylo docelá příjemné překvapení. Né že by ten film byl výjimečný, ale působil vážněji. Byl chladnější než Avengers a zkrátka na něj bavilo koukat. Cival War je tomu dost podobný (aby ne když to točili stejní režiséři). Líbilo se mi, že každá akční scéna byla jiná. Vždy v ní byl nějaký element který ji odlišoval od jiné, to však není tak znatelné pokud nad těmi scénami nepřemýšlíte. V Cival War mi ale něco chybělo. Něco nového. Ano je tu Spiderman, který je perfektní. Taky je tu prvně Black Panthe, který není natolik sympatický jako Spidey, ale i tak se na něj dobře kouká. Bezesporu je to kvalitně odvedená práce a logiku všech postav divák chápe. Bohužel pro mě konečný feeling nebyl silný, jak jsem čekal. Chyběla tu nějaká jedna pořádná akční scéna. Scéna která by mě "postavila ze židle", scéna u které bych si řekl "tak tohle bylo hustý". Tvůrci taky promarnili potenciál Velkého Antmana. To mohla být pořádná scéna, ale zde se to.. prostě stane. Je to dobrý film, ale v mých očích nejde o nic dostatečně zajímavého. Postavy se mezi sebou nějak bojují, ale konečnou ránu si vlastně ani zasadit nechtějí. Pouze souboje mezi Ironmanem a Buckym působili zhruba tak nějak správně. Možná by filmu prospělo takových 40 minut navíc. 40 minut, kde by postavy vůči sobě projevily opravdovou zášť. Kdyby ve filmu nějaká postava umřela, taky by to pomohlo. Ukázalo by to divákovi, že teď už opravdu o něco jde. Takhle to na mě působilo směšně. Kromě Ironmana a Buckyho si tam nikdo nechce ublížit. Působí to divně. Vnuceně skoro až. Přesto je na film zábava koukat, i když je to pocitově stejný jako Batman vs Superman - jenže od toho lidi nejspíš čekali víc, proto to má 68%

"Říkávali mi pan Skleněný." Když jsem na samém závěru slyšel, jak tohle pronesl Samuel L. Jackson, tak mě to - podpořeno hudbou - sundalo. Zbožňuji filmy, které dokáží diváka na samém konci (v posledních vteřinách) položit. Samozřejmě se to zde odvozuje od toho, jak se na film divák dokáže naladit. Když jsem na to v pubertě  koukal, bavil jsem se po celou dobu, ale přišlo mi poměrně neefektní, mírné, zemité - což je však v kontextu superhrdinské tématiky velmi neotřelé. Samotný zvrat v závěru jsem neočekával a když nastal, tak jsem z toho byl (i díky provedení) v piči a došlo mi, že tohle není žádný průměrný kousek. Nutno dodat, že jsem to viděl ve správný čas a až rewatchnu, tak uvidím, jestli bych ten zvrat prohlédl ještě před tím, než nastane...

Strašně tupej film.

Seriál dobrý jak pro dítě tak pro dospělého. Jednotlivé postavičky a situce, které vytváří jsou tak hloupé, až jsou vtipné. Jedinej animák, na který mi nevadí koukat s pěti letým bráchou v sedm hodin ráno před školou.

předvídatelná nuda s trapnýma postavama

Vzpomínám, že na střední v roce 2017, když jsem Blade Runnera viděl prvně, mě tento film nechal chladným. Přišlo mi, že příběhu je tam příliš málo a ve výsledku nebylo moc nad čím rozjímat. Uznávám však, že jsem toho ve svém povrchním náhledu moc neodhalil a částečně to byla i má chyba. Dnes, o několik let později, jsem schopnější odkrývat jisté skrytosti a věru si užívám výtvarnou stránku a specifičnost celého tématu/žánru/filmu. Zas emě to vede k tomu, že některá díla je třeba vstřebat v tom správném období, jinak nebudou náležitě doceněny. Ridleyho Final cut pak opravdu převyšuje onu původní kino verzi se s hloupými vnitřními dialogy, nižší výtvarnou konzistencí a nemístným happy endem. Osobně považuji sequel za jeden z nejpůsobivějších a nejsilnějších filmů, co jsem kdy viděl a bez jedničky nemá příliš smysl se na dvojku dívat, protože by divák poněkud bezradně tápal a opět - nedocenil.