Psychor

Nechci, aby následující slova vyzněla příliš elitářsky, ale jakožto zdejší hororový expert si je snad mohu dovolit. Prosím pana Plotkina a jemu podobné hororové hudlaře, aby svou nekompetentní aktivitou přestali degradovat královský filmový žánr na oddechovou zábavu pro popkornové publikum. Třebaže subžánr slasher zastává v rámci hororové hierarchie nejnižší postavení, ani on nesmí rezignovat na snahu o vyvolání negativních emocí. Prostředky se mohou lišit, avšak cíl zůstává stejný všem hororovým subžánrům. Plotkinovo povědomí o slasher hororech je bohužel žalostné a pravděpodobně omezeno na primitivní představu o nesmrtelném psychopatovi, jenž za doprovodu slaboduchého scénáře a s nabroušenou čepelí v ruce nahání skupinku otravných teenagerů. Kam se poděla ona slibovaná hrůza? Žádný div, že se Hell Fest velmi rychle transformoval v obyčejný Gore (Bore) Fest s nulovým hororovým potenciálem. Snímek hodnotím odpadem a nedoporučuji ho k projekci žádnému opravdovému fanouškovi žánru.

O třídu lepší než Schaffnerova úmorná tříhodinová verze z roku 1973, přesto tento remake zrovna velký aplaus nesklidí. Noer totiž nedokáže uspokojivým způsobem pracovat s tempem, což je při 133-minutové stopáži učiněná pohroma, a nový Papillon tak zákonitě kráčí ve šlépějích nezáživného originálu. Tvůrci si však dali záležet alespoň na letmém vykreslení ústředních postav a jejich vzájemné interakci. Snímek pochopitelně ani vzdáleně nepřipomíná psychologickou vztahovou studii, ale bohatě stačí, že dává zapomenout na neduhy původního díla, tedy toporné dialogy odříkávané počítačovou intonací či krajně machistického Papillona v podání McQueena. Papillon ode mě obdrží dvě slabší hvězdy.

Po těch všech Bye Bye Manech, Slender Manech a dalších hororově sterilních postavičkách, které by neuspěly ani v konkursu na slaměného strašáka v poli, konečně přichází démon nahánějící hrůzu. Jakožto zdejší hororový expert pochopitelně disponuji obsáhlými znalostmi mytologie, folkloristiky či religionistiky, kde se obdobné bytosti v hojné míře vyskytují, a tak nemohu nezmínit, že předobraz Mary nalezneme i v rámci slovanské tradice. Pan režisér však čerpal inspiraci i v zemi vycházejícího slunce, kdy klasickou západní strukturu vyprávění zajímavě obohacuje o prvky typické pro J-horror. Ve výsledku se tak jedná o poměrně vydařený debut, který udiví výtečnými hereckými výkony a vybroušenou atmosférou, výrazně méně pak scénáristickou (ne)nápaditostí. Snímku Mara uděluji slabší čtyři hvězdy.

Ghoulové se po několika letech konečně dočkali rehabilitace svého jména, jelikož počínaje rokem 2015, kdy nám kaskadér Jákl představil své památné hororové fiasko, nedokázaly tyto démonické stvůry z arabského folklóru vystrašit ani malé dítě. Indická minisérie, pod kterou je coby producent podepsán i Jason Blum, si zakládá na pozvolném budování napětí a vycizelované klaustrofobické atmosféře. Úvodní epizoda (4*) představuje jakýsi hororový předvoj, ve kterém se divák blíže seznamuje s postavami a poznává zákonitosti dystopického světa blízké budoucnosti. Pomalu začínáme cítit přítomnost zlověstné vibrace, která se naplno rozezvučí v části druhé (5-*), jež považuji za předčasný hororový vrchol série - velmi ponurý a s vítaným nádechem paranoie. Naopak závěrečná epizoda (3+*) je spíše akčně-krvavého rázu a nevyvaruje se drobných scénáristických zakolísání. Mile mě však překvapil výkon Radhiky Apte, která zde doslova exceluje a dává tak zcela zapomenout na své lehce afektované herectví z předloňské Phobie. Jakožto zdejší hororový expert uděluji seriálu Ghoul čtyři hvězdy a doporučuji ho ke zhlédnutí každému opravdovému fanouškovi žánru.

Ohromné zklamání. Úvodní titulek informuje o tom, že se děj snímku odehrává v Evropě před 20 tisíci lety, avšak zaměříme-li se detailněji na charakter krajiny, přítomnou faunu či jazyk, kterým příslušníci kmene hovoří, velmi snadno odhalíme, že nás tvůrci vodí za nos a ve skutečnosti se nacházíme v Severní Americe. A vzhledem ke slušivému oblečení "pravěkých" lovců rozhodně nejde o dobu nikterak vzdálenou. Na špatnou volbu lokací a kostýmů se nabaluje podprůměrný scénář, kdy Kedův boj o přežití v počáteční fázi zcela postrádá smysl pro realismus. Snímek je emočně chladný, příběhově nezáživný, s pomalým tempem a minimem napětí. Navíc musím strhnout jednu hvězdu za zcela zbytečnou smrt pěti bizonů, kteří byli usmrceni pro potřeby natáčení. Barbarský čin, který se vymyká zdravému rozumu. Od odpadu uchránil Alphu pouze působivý vizuál. Ve výsledku tedy hodnotím jednou silnější hvězdou.

Jeden z vůdčích představitelů hollywoodské kavárny Berg si ke svému zděšení uvědomil, že pro jeho tvorbu tak charakteristický vlastenecký patos již přestává zabírat i na americké popkornové publikum, v důsledku čehož se nyní nenáročného diváka pokusil nalákat na "ultimátní akční jízdu". Jeho předcházející snímky si i přes onen ideologický nános a slaboduchý scénář uchovaly alespoň náznak dějové linie, avšak v případě Mile 22 již zůstalo pouze u chaotického shluku záběrů. Ve střižně i za kamerou zřejmě zaskakovali nějací brigádníci, což se mimo jiné zásadně promítlo do zoufalé neefektnosti akčních scén. Nesmyslně se třesoucí obraz, zmatečně používaný zoom in-out a především zběsilé střídání jednotlivých záběrů, které mnohdy trvají pouze několik milisekund, a tudíž je divák vnímá převážně na podprahové úrovni. Ve výsledku tedy akce bez akce, která vzhledem k žalostnému střihu navozuje leda tak bolest hlavy. Jakožto zdejší hororový expert jsem se domníval, že tragického Slender Mana v souboji o nejhorší snímek léta nikdo nemůže ohrozit, ale Mile 22 se ukazuje býti více než důstojným soupeřem. Odpad.

Jakožto zdejší hororový expert jsem k projekci snímku Patient Zero přistoupil především z profesní povinnosti. Obdobný námět totiž zpravidla vyústí v oddechovou zábavu pro nenáročné diváky a ne jinak tomu bylo i v tomto případě. Přesto snímek vyloženě nepropadl a v rámci zombie subžánru dokonce patří mezi ty vydařenější. Z hlediska příběhu se sice jedná o přímočarou recyklaci již mnohokrát viděného, přičemž se scénárista Mike Le nevyvaroval ani početné řádky zjevných logických lapsů, avšak na druhé straně je snímek obohacen o několik osvěžujících anti-atropocentrických myšlenek odkazujících k Teorii Gaia a přítomné akční scény stojí na poměrně bytelných atmosferických základech. Vše podpořil skvělý casting, kterému vévodí nestárnoucí Natalie Dormer a charismatický Stanley Tucci. Patient Zero ode mě tedy obdrží vcelku přívětivé slabší tři hvězdy.

Drtivá většina slendermanovských fan-made projektů, které jsem v uplynulých dnech zhlédl na youtube.com, dokázala vyděsit více než tato neatmosferická slátanina za 30 milionů dolarů. Od dvojice hororových břídílů White-Birke pochopitelně nikdo nemohl čekat žádné velké zázraky, avšak i ten největší hororový skeptik byl pravděpodobně zaskočen skutečností, že snímek svou do nebe volající nekvalitou vyvolává reminiscence na jeden z nejhorších žánrových počinů loňského roku, brakového Bye Bye Mana. Jakožto zdejší hororový expert zde marně hledám jakoukoliv záminku k pochvale. Dokonce i má oblíbenkyně, talentovaná Joey King, zabředla v roli Wren do herecké strnulosti. Nad derivativním scénářem, nefunkčními lekačkami či uspávacím tempem se již ani nemá cenu čílit, ale rozhodně musím poukázat na tápání kameramana Luca Del Puppa. Rušivý epileptický vizuál bych s výhradami ještě skousl, ale prokládat ho záběry čiré tmy za účelem domnělé tvorby temného hororu? Fail. V jaké brožurce si tento zjevný nesmysl přečetl? Absence osvětlení scén ≠ temný horor. Kvůli špatnému nasvícení tak divák mnohdy nevidí byť jen Slender Manovy obrysy a logicky tak vůbec netuší, že se ho režisér právě pokouší strašit. Slender Manova motivace navíc není odkryta a zpočátku dokonce ani neznáme jeho pozici na ose dobro-zlo, jelikož kupříkladu postava Katie touží ve Slender Manově náruči nalézt útočiště před domácími problémy. Zkrátka jeden velký hororový omyl, který k projekci nemohu doporučit ani prepubescentnímu publiku, na které Slender Man i díky ratingu R13 primárně cílí. Odpad.

Na rozdíl od ostatních uživatelů jsem mimořádnou kvalitou Laugierovy režie rozhodně nebyl překvapen, ba naopak. Ve své odborné predikci jsem totiž Ghostland označil za letošní hororový highlight. Pascal Laugier měl nad celým projektem absolutní kontrolu, takže se k potěše hororových fajnšmekrů nenechal svázat konvencemi filmového mainstreamu. Snímek odmítá klasické postupy hollywoodské narace, v důsledku čehož navštěvujeme různé časové a prostorové roviny, kdy zároveň balancujeme po křehké hranici na pomezí reálného a imaginárního. Obdobné zacházení s vyprávěním samozřejmě znesnadňuje jeho pochopení, takže tuto emocionálně zničující cestu skrze Laugierův psycholand v žádném případě nemohu doporučit laickému publiku. Jakožto zdejší hororový expert uděluji snímku Ghostland plných pět hvězd, jelikož se bez jakýchkoliv pochybností jedná o nejlepší horor roku 2018.

Jakožto zdejší hororový expert obvykle s blockbustery pro popkornové publikum neztrácím svůj drahocenný čas, avšak tvorbu režiséra J.A. Bayony bedlivě sleduji již od jeho znamenitého hororového debutu s názvem El orfanato, a tak jsem dal šanci i této nenáročné podívané. A to v naději, že Bayona využije štědré dolarové injekce k vybudování obstojné atmosféry a tedy i restartu své po hříchu uvadající kariéry. Naděje bohužel zemřela po pár minutách. Nebýt vysokého rozpočtu, který se promítl do ucházejícího CGI, mohli bychom Jurassic World: Fallen Kingdom bez problémů zaměnit za jakýkoliv generický počin od studia Asylum. O napětí nezavadíme, akce uspává a hudba je povětšinou omezena na nekonečnou repetitivní smyčku bez jakékoliv relevance k ději. Scénáristé se vzmohli pouze na recyklaci staré látky, v důsledku čehož snímek zhruba polovinu stopáže připomíná remake filmu Lost World: Jurassic Park. Ve stupidnějším pojetí a se zcela nezajímavými až otravnými šablonovitými postavami, kterým přejete bryskní setkání s dinosauřím chrupem. Odpad.