Psychor

Jestli Jacob's Ladder někde fatálně selhal, tak bezpochyby na poli filmového marketingu. Lyneho hororově laděná gnostická alegorie z roku 1990 patří k tomu nejlepšímu, co kinematografie v devadesátých letech vyprodukovala a každý rozumný pracovník studia by se tak snažil od kanonického originálu alespoň naoko distancovat, aby remake ušetřil přímé komparace a z ní pramenící divácké kritice. Existují nepřiznané, maskované remaky, u kterých mnohdy dochází pouze ke změně názvu, a přesně touto cestou se měl Jacob's Ladder ubírat. Rosenthalova verze navíc ani zdaleka nedosahuje metafyzické hloubky původního díla, v důsledku čehož se z názvu "Jacob's Ladder" vytrácí onen jinotajný význam. Remake sice neoplývá scénáristickou kohezí originálu, ale až nad očekávání dobře evokuje jeho ponurou dickovskou atmosféru a za to mu jakožto zdejší hororový expert uděluji čtyři slabší hvězdy.

Po zhlédnutí prvního dílu bylo zřejmé, že se režisér Roberts dosud potápěl leda doma ve vaně a o fyziologii člověka či fyzikálních zákonech neví zhola nic. I přes scénáristické klopýtání se mu však podařilo dokonale využít potenciálu prostředí a konfrontovat diváka s klaustrofobní temnotou. Sequel již žádný důvod k pochvale nenabízí. Jakožto zdejší hororový expert vyjadřuji obzvláště silnou nespokojenost s prací kameramana, který bezdůvodně nadužívá zpomalené estetizované záběry či výrazné barevné akcenty, a přitom si ani nedokáže zkontrolovat, jestli má všechny podvodní scény řádně nasvícené. Místy jsem měl problém, abych od sebe jednotlivé postavy vůbec rozlišil. Samostatnou kapitolu pak tvoří brakový scénář, kde napočítáme zhruba 47 faktických chyb a logických lapsů. Roberts po dvou letech opět vaří z vody a ubíjí nás svými fantaziemi o štěkajících rybách či breathariánských žralocích. Snímek 47 Meters Down: Uncaged hodnotím odpadem a doporučuji veškerou následující tvorbu režiséra ignorovat.

Kdyby studio nesvázalo Øvredalovi ruce ratingem PG-13 a zejména prioritním zacílením na teen diváky, tak bychom nyní bezesporu pěli ódy na jeden z nejlepších hororů roku. Jakožto zdejší žánrový expert si tedy musím položit otázku, proč Øvredal dobrovolně zamezuje rozletu svého ducha, toužícího po hororových výšinách, a upřednostňuje finanční stránku věci před tvůrčí nezávislostí? Je mi z toho smutno. Zadání bylo nicméně splněno téměř na jedničku a hororová omladina tak odejde z projekce spokojena. Já osobně jsem však chtěl odejít již po půlhodině, jelikož míra verbální pohotovosti přerůstá únosnou míru a znemožňuje efektivně budovat atmosféru. I proto se s dětskými postavami nikterak neztotožníme a naopak jim popřejeme brzkou smrt. Postupem času naštěstí snímek opouští komediální rovinu a ke slovu konečně přichází i limitované strašení, které dosahuje největší intenzity za červeného světla. Ve výsledku mi však nezbyde nic jiného, než horor Scary Stories to Tell in the Dark označit za zklamání sezony a udělit mu tři slabší hvězdy.

Jakožto zdejší hororový expert bych s tarantinovkou za normálních okolností neztrácel čas, ale oprávněně jsem očekával, že se Mansonova rodina nebude muset za učinkování ve snímku stydět a Tarantino konečně zabrnká na temnější strunu. Jenže již po pár minutách začne divák hledat východ z kinosálu v domnění, že omylem zavítal na nějaký experimentální film s velmi vágně naznačenou narativní strukturou. Jakoby Tarantino zcela rezignoval na práci s příběhem, jen aby nás mohl na maximálním prostoru ohromovat svou znalostí filmové historie. Jednoznačně nejhůře zde dopadla postava Sharon Tate, jež byla takříkajíc vyhozena ze svého vlastního filmu a de facto redukována na jednorozměrný sexuální objekt bez jakékoliv vnitřní hloubky. Z téměř tříhodinové letargie mě dokázal vytrhnout pouze krátký atmosférický záblesk na Spahnově ranči. Jinak Tarantino bohužel zpackal všechno, na co sáhl. Závěrečné hrátky s očekáváním diváků navíc pozbývají smyslu, jelikož akorát necitlivě trivializují tragédii, se kterou se Roman Polanski i po 50 letech stále obtížně vypořádává. Snímek Once Upon a Time in Hollywood si objektivně vzato nezaslouží nic jiného než odpad, přestože nepochybuji o tom, že místní plebs tyto nové šaty císaře Tarantina znovu nekriticky vynese až do nebes.

Jakožto zdejší hororový expert mohu s potěšením konstatovat, že mnou adorovaný folk horror subžánr prochází v posledních letech nebývalou renesancí, k čemuž podstatnou měrou přispělo i několik úchvatných debutů: R. Eggers (The Witch), L. Feigelfeld (Hagazussa) či E. Tammi (The Wind). Bylo tak jen otázkou času, kdy se tato vybraná společnost rozroste o další jméno. Ve výše uvedených hororech tvoří přírodní krajina silný estetický vizuální prvek, avšak William McGregor ji ve své vydařené prvotině povýšil na hybatele veškerého dění. Stává se zde hlavním původcem bezútěšné atmosféry, za což vděčíme perfektnímu zvukovému designu a bezpočtu dlouhých širokoúhlých záběrů. A vystupuje tu rovněž v roli činitele, jenž zásadním způsobem determinuje psychiku dospívající Gwen, z jejíž perspektivy je celý příběh vyprávěn. Není divu, že se velmi rychle ocitáme ve stejném stavu akutního diskomfortu, v jakém se po četných ranách osudu nachází i sama hrdinka. Závěrem dodávám, že Gwen klade na diváka mnohonásobně větší požadavky než běžná mainstreamová produkce a jako takový tedy rozhodně není určen laickému publiku. Ode mě si tento nadmíru povedený hororový debut vysloužil čtyři silnější hvězdy.

Horor a thriller jsou žánry navzájem velmi blízké a často se dokonce překrývají, mnohá díla tak mohou být řazena do obou kategorií. U El Hijo divák dlouho netuší, jestli se matka dítěte pouze vypořádává s poporodní depresí/psychózou, či jsou kořeny jejího prožívání mnohem temnějšího rázu. Nebo snad duševní poruchou trpí otec? Znepokojivý snímek s promyšleným scénářem, který již od úvodu vyvolává reminiscence na nejslavnější horor Romana Polanského. Vzhledem k náročnosti látky, kdy se mimo jiné pohybujeme ve dvou časových rovinách, bych však El Hijo doporučil k projekci spíše náročnějšímu publiku. Škoda jen, že scénárista D'Agostino neudržel nastavenou laťku celých 92 minut a v samotném závěru se uchýlil k přílišnému polopatismu. Zřejmě kvůli tomu, aby bylo rozuzlení filmu stravitelné i pro běžného diváka. Jakožto zdejší hororový expert tak snímku El Hijo uděluji čtyři hvězdy.

Jakožto zdejší hororový expert se domnívám, že Lars Klevberg neměl sebemenší ponětí o tom, co vlastně točí. Režisér očividně tvoří bez jasného autorského záměru, kdy pouze zmatečně přeskakuje mezi jednotlivými filmovými žánry, abychom ve výsledku dostali zcela nefunkční slepenec. Obdobným způsobem bylo patrně naloženo i se scénářem, který je spíše skládankou různých kousků vzájemně k sobě sešitých bez jakékoliv vnitřní koherence. Každý opravdový fanoušek hororu bude u Child's Play pouze ztrácet čas a já tak snímku uděluji naprosto zasloužený odpad.

Aja(jaj). Pan režisér promrhal další šanci na restart své po hříchu uvadající kariéry, k čemuž velkou měrou přispěla i tragikomická kvalita scénáře bratrů Rasmussenů. Crawl obsahuje natolik zásadní díry v logice, že místy vůbec netušíme, zda-li je snímek míněn vážně. Během prvotního setkání s aligátorem domácím jsem byl konsternován absurditou okamžiku, při scéně následující již pouze obracel oči v sloup. Aligátoři mají nejsilnější stisk ze všech žijících živočichů, takže obyčejné povrchové škrábance na končetinách hlavní hrdinky zkrátka nelze přejít mávnutím ruky. Jakožto zdejší žánrový expert tak musím tomuto po všech směrech bezzubému hororu udělit odpad.

Jarmusch se nepoučil ze svého předchozího selhání a po šesti letech znovu zkouší štěstí s královským filmovým žánrem. Výsledek je vpravdě tristní, přesto snímek The Dead Don't Die představuje poměrně zajímavý vklad do učebnic filmové teorie, kde nám usnadní pochopení jednoho z mnoha specifik hororového žánru. Jarmusch se totiž ubírá cestou plagiátorství. Tento nešvar je ve světě kinematografie poměrně rozšířený a právě hororový žánr je vůči němu jako jediný ze všech zcela imunní. Neschopný režisér může okopírovat vtipnou scénu takřka do písmene, ale nikdy nevykrade hororovou atmosféru. Snaha o "romerizaci" v tomto případě dle očekávání fatálně selhala a Jarmuschův snímek tak působí dojmem leklé ryby. Jakožto zdejší hororový expert musím The Dead Don't Die ohodnotit odpadem.

Již úvodní minuty pilotního dílu naznačují, že máme co dočinění s napodobeninou Cravenova televizního béčka z osmdesátých let, avšak tentokrát rozplizlou do úmorných deseti epizod. Kdo se hororovým žánrem zabývá na odbornější úrovni, tak mu jistě neunikl fakt, že testovací projekce skončila olbřímým fiaskem, v důsledku čehož se studio rozhodlo zkrátit sérii o celé tři díly. Tento zdánlivě citelný zásah do příběhové osy mimo jiné svědčí o tom, že Daubermanův scénář jako obvykle nedává absolutně žádný smysl a lze ho tak dle libosti seškrtat. Veškeré pokusy o vybudování atmosféry se zde po hříchu omezují na použití temného filtru, CGI působí neskutečně amatérsky a za herecké výkony by se snad museli stydět i naprostí ochotníci. Jakožto zdejší hororový expert tak uděluji seriálu Swamp Thing zcela zasloužený odpad.