nash.

Lehce nahořklé, jen místy úsměvné a doufejme, že poslední, pokračování „básníků“ trpí řídkým obsahem, který je zejména v první půli téměř k nepřežití, hustým zalidněním spoustou zcela zbytečných postav, odbytým scénářem a přemírou prázdných scén a odboček, které jsou pro příběh zcela postradatelné a soudný filmař by je ve střižně okamžitě vyházel. Sem tam se objeví vtípek, který pobaví ("Normální taxa, otec u porodu“), ale jinak působí poslední „básníci“ stejně unaveně a prázdně jako hlavní postava. A Mareš jako mladý arogantní blbec (což zřejmě ani nemusel moc hrát) vyhrožující stávkou, působil jako zajímavá paralela k aktuální „odchodové“ revoltě doktorů.

Ne tak úplně typický animák zaujme nejen spojením dětského filmu a horroru, ale také animací, kde se v klasickém cgi prostředí se sympatickým retro vzhledem pohybují postavy stylizované lehce plastelínově. Svižně odsýpající děj prošpikovaný klasickými žánrovými prvky, sympaticky hororová atmosféra, občas vtipný dialog, občas nenápadný odkaz na nějaký ten slavný film a svou akčností zábavné finále. Pobaví, ale jednou stačí.

Poněkud rozpačitá pohádka bez šťastného konce. Výborný námět, se kterým si scénárista a režisérka bohužel nedokázali poradit tak dobře, jak si zasloužil a dojemný příběh o naději a dětské snaze po nápravě světa tak místy rušila až příliš okatá klišé a standardní postupy, které se bohužel podepsaly i na hereckých partech jinak výborných herců. Nicméně, to přes všechny výtky byl příběh natolik silný (a Kevin Spacey natolik dobrý), že dokázal potlačit určitou sterilitu filmového ztvárnění i občasné herecké křeče, předat své poselství a navíc opravdu zahrát na city.

Je to vždy jako zázrak, když do sebe všechny kousky zapadnou v dokonalé harmonii a z plátna či obrazovky vás zasáhne skutečná filmová magie. Jako v tomto pozvolna plynoucím, zdánlivě prostém, příběhu, který zdaleka není jen o golfu a kde se zpočátku banální a plytká moudra postupně mění v dech beroucí poezii.

Nová verze nejslavnějšího vánočního příběhu ve strhujícím úvodu navodí až neskutečně působivou dickensovskou atmosféru, která se s návštěvou Marleyho ducha dokonce mění ve slušně ponurý horror. Jenže pak Zemeckis podlehne pokušení techniky a místo atmosféry a strhujícího příběhu o kouzlu vánoc a napravení lakomého hříšníka, se začne neustále efektně poletovat z místa na místo a příběh se stále více topí v okázalých obrazech a samoúčelných záběrech, kdy je na střípky Vydřigrošovy minulosti, přítomnosti a budoucnosti stále méně času i prostoru, až příběh nakonec definitivně skoná pod koly černého kočáru, řítícího se nesmyslně a nesnesitelně dlouho ulicemi města. Škoda, že Zemeckise podobná trojice duchů nemůže provést jeho minulými, současnými i budoucími filmy. Třeba by to také pomohlo.

Spíš romantická než komedie i když to tak zpočátku nevypadá. Zejména první třetina je plná sarkasmu a vtípků, o které se stará Gervais jako zapšklý zubař a dialogy mezi nimiž patří k nejlepším vyplňování vstupního dotazníku v nemocnici, otázka zda došlo či nedošlo při operaci k nějaké komplikaci nebo první rozhovory s Gwen. Ovšem současně s tím jak se scéně objeví Tea Leoni coby Gwen, začne se komedie překlápět do nefalšované romantiky, což možná ne každému sedne. U mě dobrý. Přestože Gervaisovi sedla spíš původní rovina sarkastického protivy, dokázal ustát i rovinu zamilovaného obětavce, Tea umí být stále přesvědčivě sympatická a romantika a city netlačí na pilu nijak drasticky.

Bylo fajn mít ulitou bokem nějakou zatím neviděnou klasickou animovanou disneyovku. Po všech hlasitých vytuněných 3D hitech posledních let působila jako zjevení. Jemná, milá a přesto svým pohádkovým dětským způsobem strašidelná. Podíval jsem se s potěšením, přimhouřil oko nad drobnými dějovými hrboly a vychutnal si lásku, která změnila zvíře, zpívané pasáže i množství drobných vtípků. I když nepřekonala starší klasiku, ať už Sněhurku nebo Lady s Trampem, bylo to milé setkání.

Přes parádní spojení plastelíny, komedie a starých horrorů, i přes tunu zábavných odkazů a vtípků, z nichž se možná dobrá polovina zařadí k nezapomenutelným, musím překvapeně konstatovat, že u Slepičího úletu jsem se bavil o nějaký ten chloupek víc.

Po prvních patnácti minutách, které mnoha rodičům připomenou vlastní starosti s dětmi a jejich rivalitou, je potřeba přetočit vnitřní hodiny někam do věku deseti let, protože jedině tak si člověk vychutná vesmírné dobrodružství jak by měl a nedojde mu, že hra není nijak nápaditá, protože jedinou hrozbou jsou stále dokola Zorgoni, že vesmír je jakýsi podivný protože v něm hoří kanape a člověk nepotřebuje skafandr, a že pointa astronautova příběhu je nelogická a nesmyslná. Na jednu stranu je to příjemně hravé, na druhou jen hezká podívaná, která příliš nevtáhne, nicméně děti si to užily, takže hra byla úspěšně dohrána a uložena do krabice, dokud ji za patnáct let zase někdo nenajde.

Ani repríza po letech mi nedokázala změnit názor, že filmový Conan je sice klasika s mnoha přednostmi a úžasným nástupem, který však postupně vyšumí ve zdlouhavou nudu postrádající říz libovolného střípku Howardova díla a nezachrání ho ani Arnold mávající obouručákem jako mažoretka. Vítězně rozkročen tak ve světě filmové fantasy zůstává stát především díky geniální Poledourisově hudbě.