nash.

Po tragicky špatných předchozích dvou epizodách konečně film, který připomene to, čím okouzlila původní trilogie. Vizuálně dech beroucí podívaná, která se sice často kochá sama sebou a zbytečně přetahuje délku některý zbytných záběrů, v akčních scénách však dokáže vzbudit to dávno zapomenuté nadšení z prvních Star Wars a ve druhé půlce připomenout neklid a temnou náladu Imperia vracejícího úder (především při provádění rozkazu 66), na druhou stranu, když pohasne záře světelných mečů je téměř fyzickým utrpením sledovat prkenné dialogy, mezi nimiž svou jalovostí kralují ty mezi Anakynem a Padmé. Medvědí službou je navíc film pro postavu Darth Vadera. Největší galaktický padouch se tu smrskl na naivního hlupáčka, který se bez odporu nechá opít rohlíkem a jako ovečka dovést k bleskové a nevěrohodné proměně správného hocha v trucovitého vraha dětí.

Jakou naději má milující otec a jeho dcera pokud neodpovídají společenské představě ideální rodiny? Nádherné, dojemné, strhující drama, možná nereálné, přesto nezapomenutelné. A to nejen díky vynikajícím hereckým výkonům Seana Penna, Michele Pfeiffer a malé Dakoty, ale především příběhem a řadou scén, které mě střídavě bavily, dojímaly a dostávaly do kolen. Dojímá, okouzluje a rozvíjí nešifrované a možná pro někoho příliš přímočaré úvahy nejen o rodině, lásce, rodičovství, ale také zažitém despektu společnosti k retardovaným, a to nejen ve scénách, kdy proti sobě staví prosťáčka Sama a jeho úspěšnou obhájkyni.

Vánoční komedie, která si neláme hlavu s logikou, s reálností, nesnaží se blýsknout žádnou velkou originalitou, jen bere kouli obvyklých klišé a pokouší se je natáhnout místy až do absurdna v příběhu, který přináší tradiční poučení o tom, že příliš tlačit na pilu se nevyplácí a hezké na vánočních tradicích je především to nenucené. Přesto se mezi všemi těmi vtípky, fousatými tak, že by Santa záviděl, občas mihne i nějaký povedený, takže se člověk občas zasměje, vánočně naladí a třeba i vypne a místo úporné snahy po "úžasných" vánocích prostě jen tak relaxuje.

Fascinující a ve všech ohledech netypický upírský horror pojatý jako temná, emotivně silná tragická báseň, kde jako verše jeden dokonalý obraz střídá druhý v pomalém, téměř snovém až hypnotickém tempu plném vlajících záclon, temných koutů a smutku. Žádná zběsilá akce, žádná snaha diváka vyděsit, jen všudypřítomný smutek a touha jenž nemůže dojít utišení. Téměř každá postava, která do příběhu vstoupí, je svým osudem tragická, téměř každý záběr je podbarven dokonale padnoucím hudebním motivem, od drsně rockových přes jemné tóny Schubertova klavírního tria až po téměř hypnotickou Delibesovu Lakmé. Dalo by se dokonce říci, že celý film je složen z nezapomenutelných scén, od té úvodní, plné gradujícího napětí stoupajícího ke krvavému vyvrcholení a přecházející v poklidné uvolnění, která je erotická nejen svým obsahem ale i formou, přes zoufale zbytečnou smrt Alice, až po tragické finále. I po letech stále stejně působivý a možná dosud jeden z nejsilnějších upírských příběhů.

Malý klenot odhozený coby tretka příliš dospělými diváky. Kouzelný film, pro všechny, kteří uvažují o smyslu života, o smrti i jiných vážných věcech a přesto ještě nezapomněli být dětmi. Plný nádherných drobností a momentů, vtipný i dojemný, laskavý a hravý i moudrý, kde v každém zákoutí čeká nějaké to malé kouzlo ať už ve slově či obraze. Dustin Hoffman vytváří nádhernou postavu v níž se prolíná velké dítě a malý moudrý muž, snílek plný energie, jehož věčným úsměvem přesto nenápadně probleskuje smutek a tíha let. Natalie Portman mu příjemně nevtíravým způsobem přihrává a sama pro sebe si krade malé střípky onoho kouzla, které nakrátko vdechlo život nejen hračkářství, ale také filmu, mému pokoji a dokonce i mým vlastním vzpomínkám a úvahám.

King Kong je skutečný velikán mezi filmovými monstry a vidět ho na filmovém plátně bylo dokonce i v osmdesátých letech zážitkem. Možná i díky starobylému prostředí letenského kina Ponrepo, kde se lépe vžívalo do dob dávno minulých, kdy Kong svým řevem a svou velikostí děsil nejen Fay Wrayovou, ale také diváky. Navíc tu bylo velkolepé, téměř nonstop dobrodružství, Kongův souboj tyranosaurem, únos Fay pterodaktylem, šplh na Empire State Building, nádherná atmosféra v níž se mísil duch doby s osobitou naivitou a také úctou k umění tehdejších trikových mistrů, která nahradila úžas „původních“ diváků.

Přes nepříliš originální dějovou kostru, která je kombinací klasické poutnické fantasy a Barbara Conana, jehož je úvodní scéna dokonalou kopií, nečekaně příjemné překvapení. Dobře namíchaná směs tradičních žánrových klišé s výraznými a pro žánr osvěžujícími motivy slovanských legend, zasazená do syrového prostředí na hony vzdáleného dětským pohádkám a načančaným hollywoodským kulisám, konečně opravdu výrazný hrdina a opravdu krásná princezna, solidní bitevní scény, ponurá atmosféra a velkolepé finále. I když to finále mohlo být mnohem lepší, kdyby tvůrci upustili od závěrečného zázraku a nechali vše dojít logického závěru.

Velký příběh, slibující historickou rozmáchlost v téměř westernovém pojetí, který však filmaři proměnili ve velké zklamání. Přímočarý, přesto chaotický a v detailech nesrozumitelný, navíc těžkopádný a ve vyprávění zadrhávající. K tomu nezvládnutá kamera, nevydařené bojové akce, nepříliš propracované charaktery, laciné kostýmy, které se ani nesnažily o historickou autenticitu. Klady se tak nakonec smrskly na krásu Vicki Zhao, která potěšila svou přítomností, i když nedostala příliš prostoru ani ke kráse, ani k boji, ani ke hraní.

Stejně jako u Vetřelců dokázal Cameron vzít kostru předchozího dílu, dodržet ji téměř do detailu a přitom vše obrátit naruby, poté všechno vzít, udělat mnohem velkolepější a nakonec celou tu, už tak zběsilou, jízdu nakopnout ještě o jeden rychlostní stupeň. A ještě tomu všemu dokázal přidat nečekanou a na první pohled možná ne tak zjevnou hloubku. Akční pecka o níž lze i po letech mluvit v superlativech, ve své době trikově bezkonkurenční, a i dnes, téměř pod dvaceti letech, na tak vysoké rovni, že hravě pokoří většinu současných filmů spoléhajících až příliš na CGI. Scény přidané v SE verzi jsou většinou zbytečné, potěší spíš detaily jako je Terminátorův úsměv nebo poruchy problikávající povrchem T-1000 v závěrečné honičce ocelárnou.

Unikly vám hororová béčka sedmdesátých až devadesátých let? Nevadí. Rodriguez je všechny shrnul do jednoho filmu. Všechny jejich klady i zápory. Všechny ty krvavé detaily, absenci logiky, nesmyslný příběh plný nesmyslných drobností, typickou směsku postav, mutanty, sliz, armádu, drsné hlášky, ještě drsnější chlapáky i prsaté krásky, navíc přihodil typickou retro patinu, která nám mnohým připomněla dětství. Nicméně té zábavě, přes všechnu krev, exploze a pár chvalitebně nekorektních momentů, něco chybí, takže pocit zasvěceného nadšení sice neustále pobublává pod hladinou, ale nikdy se mu nepodaří zcela vynořit. Zkrátka víc než jedno skouknutí se z toho nevymáčkne.