nash.

Thriller, jehož filmařské kvality jsou nepochybné a bezpochyby jde o jeden z nejdůležitějších filmů sedmdesátých let. Přesto mi nikdy příliš k srdci nepřirostl. Nehty jsem si napětím nekousal, žádná mimořádná scéna mi v paměti neuvízla extrémně hluboko, žádná z postav mi nepřišla nijak extra a nejlepšími pasážemi se mi vždy zdály záběry na moře, ve kterých se nic nedělo a člověka přesto mrazilo. Když už ranného Spielberga, tak si raději zopakuju Duel.

Klasická předválečná pohodovka, které sice poněkud déle trvá, než se rozjede, rušena možná až příliš mnoha zpěvy, ale jakmile trojice Pešek – Plachta – Nezval dorazí na Drahanův statek, dostávají se ke slovu svižné slovní přestřelky, hlášky a samozřejmě typická prvorepubliková romance. Jarčin profesor sice nepatří k elitní divizi předválečných komedií a pracuje s prvky více než jen ověřenými, přesto, když se jednou za pár let objeví na obrazovce je příjemné si ji zopakovat.

Velmi pohodová oddychovka, která sice staví na tradičních klišé, od dítětem napravených mrzoutů až po princeznu a lásce na první pohled, podává je však příjemně neokoukaným způsobem. Občas je úsměvná, jindy balancuje téměř na hranici grotesky, plná suše práskajících hlášek, místy je laskavě dojemná, jindy zase smutná a občas posílá do publika moudrá, i když nijak objevná, slova o tom, co je v životě důležité, aby ho stálo za to žít. Michael Caine a Robert Duvall jsou naprosto úžasní a Duvallovy „náměsíčné“ scény patří k těm u nichž nezadržitelně vlhnou oči.

Slabší pokračování klasické sportovní romantiky, které se ani příliš nesnaží přijít s něčím novým. Jen vyměnilo hokejistu za in-line bruslaře a pak už pouze kopíruje výborný první díl což maskuje drobnými, občas nemotornými, úpravami, které vedou až lehce krkolomným dějovým zvratům a už tak poněkud nepravděpodobný příběh posouvají do roviny lehce absurdní a poněkud chaotické pohádky. Christy Carlson Romano si střihla protivnou Jackie s vervou a chutí, která je znát a dodává podívané šmrnc, což se o tuctově „dokonalém“ Rossi Thomasovi bohužel říci nedá.

Nenáročná komedie, která dospělce k smrti znechutí, intelektuála k smrti otráví a kinofila k smrti unudí. Pokud se ovšem dotyční dívali okem dospělého, kinofila nebo intelektuála, nic jiného si nezaslouží. Tahle nenáročná zábava je totiž se všemi svými klady i zápory stoprocentně a otevřeně dětská a věřím, že děti se u ní bavit budou.

Spolu s Páni kluci zřejmě nejzdařilejší adaptace literáního díla Marka Twaina. Dětská a přece nečekaně syrová podíváná, která zůstává přitažlivě pohádkově dobrodružná a přitom je nečekaně ponurá a temná ve vykreslení sociálních poměrů chudiny a kupodivu i šlechty. Scéna soudu, kde kupec přes soudcovo naléhání trvá na škodě čtrnácti pencí, čímž Toma podle tehdejších zákonů odsuzuje k smrti, patří k nezapomenutelným, stejně jako Milesův povzdych: „Pane Bože, nepovedl se ti tenhle svět,“ kdy člověka doslova zamrazí. Mladý Roman Skamene podal v dvojroli Toma a Edvarda skvělý výkon, pro mne se však kdysi, coby malého kluka, stal nezapomenutelným hrdinou především Petr Kostka v roli Milese (hlavně kvůli němu jsem se také chtěl po letech znovu na film podívat) a zůstal jím dodnes i když se pohled na jeho hrdinsktví posunul už trochu jinam.

Jak to dopadne, když si superhrdina zaletí létajícím talířem pro hamburger a zmrzlinu? A jakou neobvyklou schopnost má chlapec, který si říká „Jupiter, plynný obr“? Nejen o tom je pohodová parodie, která si v přátelském duchu utahuje ze všemožných klišé superhrdinských comicsů a to v překvapivě husté palbě často velmi jemných a zasvěcených vtípků a narážek. Pobaví Tim Allen jako otrávený a notně sarkastický bývalý superhrdina trousící suché ironické hlášky i poněkud nesourodý tým superhrdinů k němuž mimo jiné patří dvanáctiletý tlouštík nafukující libovolnou část těla nebo šestiletá supersilačka převlékající se za princezny a baletky. „Nabijte druhou síť a připravte k odpalu.“ – „To je výborný nápad pane. Kéž bychom tu druhou síť měli.“

Wes Craven je nezmar. Vždy, když se zdá, že šel definitivně k zemi, tak se zvedne a vytře všem těm mladým sebevědomým frajerům zrak. Komorní thriller Noční let je toho důkazem. Strhujcí bitva odehrávající se bez povšimnutí mezi podřimujícími cestujícími plného letadla, nemá chybu, hluché místo a nedovolí dívákovi ani na okamžik vydechnout úlevou. Po přistání to sice trochu houpne a atmosféra se změní, Cravenovi se však daří udržet napětí i tempo a soubojem v prázdném domě dokonce vytvořit protiklad souboje v letadle. I když to klišé s vybitým mobilem si mohl odpustit. Velký podíl na zdárném výsledku mají také předstravitelé obou hlavních rolí, i když Rachel McAdams byla ma můj vkus možná až příliš hollywoodská.

Aní pád z newyorských Dvojčat nedokázal King Konga zrasovat tak brutálně a spolehlivě jako Guillerminův pokus oživit ho transplantací srdce (!!!) a láskou paní Kongové.

Místo hrůzy srdcebolná romantika, místo horroru něco mezi Disnleylandem a parodií, kde zamilovaná přerostlá opice teskní po uječené Jessice Langeové a ta jeho city jímavě opětuje. Na svou dobu trikově výborné, ale stejně jako nová Jakcsonova verze dokazuje, že některé příběhy prostě fungují jen ve své době a z té plynoucí formě a kontextu, takže jsou dále nepřenosné a zřejmě jednou provždy neopakovatelné. Jedinou fungující verzí Kongova příběhu tak asi definitvně zůstane předválečný originál pánů Coopera a Schoedsacka.