alchac

Připouštím, že na trojici (a to ještě slabší) se nemalou měrou podepsal fakt, že jsem se k Fikingům dostal až nyní, tj. v době, kdy univerzální (pseudo/a)historický koncept "všichni se současně zrazují, vraždí a šukají," a to pokud možno co "nejpřekvapivěji," pročež je často jebána taktéž byť jen základní charakterová konzistence postav, resp. jejich pozměněné chování jest maskováno jakýmsi "vývojem" (čti "mentálními poruchami"), se mi dnes již zdá poněkud vyčpělým. První lajna byla velmi kvalitní, to opravdu nemohu říct. Druhá ještě udržela chuť na třetí, no a v té se to definitivně posralo, neb chechtáku sice bylo očividně více, ale nového již nebylo co vymýšlet, takže jako odinžel často nezbylo než tupě přitlačit na sekeru, přilít lubrikantu, přisypat houbiček, ještě důkladněji odhalit citově rozervaná nitra všech těch něžných barbarů (a to nikoli mečem), u kterých si jeden občas nebyl jist, proč že se na převážně pánskou společnost ve Valhalle vlastně tak těší, a kdyby to někomu náhodou bylo málo, tak ještě přihodit sadomaso princeznu se stravovacími návyky řádně vyhladovělé černé vdovy a motorovým bobrem, na kterém neutáhla jen příslovečné tři lodě, ale rovnou půlku dánské flotily. A k mému překvapení to šlo celé do hajzlu dokonce ještě dříve, než nejvěrnější druh pravzoru dokonalého fotříka Lodbroka, striktního to dodržovače Ženevských konvencí, milovaný teplý bratr Análstan, který svému páneškovi za mrazivých nocí v Atlantiku jistě vždy rád podržel kormidelní veslo či naprděl pod vlčí kožku, konečně klepl sandálem, v důsledku čehož zavilému pirátu definitivně fouklo pod tašky, skrytě konvertoval k Artistovi a proměnil se v pomatenou verzi Rasputina. Upřímně doufám, že obzvláště za tento velmi projímavý moment bude dotyčnému scénáristovi v Hellheimu požužlávat Garm ohanbí až do Ragnaröku a nejapná snaha o vybruslení z této hovadiny Trojským koněm se vyvedla asi jako pokus o opravu hodinek bouracím kladivem. Takže kdybych býval nebyl zvědav, jaké další půvabné svinstvo vymyslí největší sympaťák seriálu král Ekbert, utnul bych to v polovině zmíněné třetí a z mého pohledu pohřební vysérie, pročež na plavbu čtvrtou se raději nevydám, neb s ohledem na bezmeznou kreativitu (čti opět „mentální poruchy“) autorů jen Thor ví, v jakých netušených hlubinách by mé hovnocení nakonec zašplouchalo.

Tak jsme si po téměř čtvrtstoletí mohli zase užít pořádné gerily v mlze, které historicky o něco přesněji vyplňují díru mezi zmasokombinátováním Billyho the Kilta a bitvou u Bannockburnu v závěrečné části Statečného srdce. Oděn do luzného Borovice je zde Robert sice trochu příliš lakován na Rolanda (zatímco chudák opíchaný Comyn je za principiálního krysozmrda, o Aymerovi de Valence ani nemluvě), avšak s ohledem na značně zrudlá vřesoviště, barvité zobrazení plenění v prostoru válečných operací a na Angličanku nebývale koukatelnou Florencii Puch, která se dokonce (pozor, přítlačné křídlo!) neostýchala jít s domácím zvířectvem na trh, to lze více než s klidem přehlédnout.

Švíca z Vyšných Vlkodlaků zcela pochopitelně těží z přirozeně děsivostního potenciálu paní Aarons, která se rozhodně nemusí obávat nočního potulování špatně osvětlenými ulicemi a parky, neboť jen by se na potenciálního násilníka zašklebila, potřeboval by dotyčný hnědé bezpečnostní trenýrky. Dvojité. Taktéž zasazení děje do prostředí venkovského sídla v malebné krajině páně Drákulovy domoviny, kde bývá po setmění na hřbitově nepřekvapivě poměrně živo, shledávám velmi vkusným, jeptiščí hábity mi vždycky přišly děsivé samy o sobě (on Batman dobře ví, proč to nosí) a hlavně – bubákuje se zde vydatně a zdařile i bez bubínkyrvoucích decibelových lekaček pro debily (ačkoliv s protagonistkou, která by mohla xichtem plašit štíry, to jde samozřejmě celkem snadno). No, abych si zase dal na noc vedle postele petku, protože potmě na hajzl se mi chtít rozhodně nebude, a to i kdyby se mi chtělo sebebvíc.

Co udělá filmařský diletant, chce-li bezostyšně vykrást Gravitaci a nemá dostatek děněg na simulaci nedostatku gravitace? Řízne jí Lockem a podleje Sanšájnem! A tak se nebohému diváku dostává půldruhé hodiny martyria sledování, kterak osamělý hrdina narkoticky žvaní se záchranářským kurem na telefonu, přičemž aby se to vůbec dalo dohledět bez sirek mezi víčky a neustálého dloubání se špendlíkem pod nehty, jebne čas od času do záchranné kapsle řítící se směrem ke Slunci nějaký ten kousek vesmírného bordelu, což ovšem zejména umožňuje tvůrci demonstrovat, jak moc nedával na základce pozor při fyzice (a pokud toto nadzvedávalo i antitalenta exaktních věd jako jsem já, pak absolventi matfyzu z toho budou dostávat epileptické záchvaty). Takže jediným vzrušením je sledování pomalu se zvětšujícího pavouka na čelním skle, kdy se jen modlíte, aby toto už konečně ruplo a katapultovalo protagonistu k jeho blízkému setkání kremačního druhu. A žehral-li jsem u Švejcarů na ne zcela zdařilou trikovou stránku, pak ve stejném duchu nyní uvádím, že zde by bylo bývalo vhodnější angažovat pana Meliése. A nyní závěrečný brojler pro ty, kteří si chtějí ušetřit tuto řiťoryvnou hrůzu dojímající asi jako tatrovkou přejetý Babiš – ne, žádný šokující dějový zvratek opravdu nepřijde.

Taková směsice Vetřelce bez vetřelce, Matrixu bez Šmída, Sexmise bez bobrů a buchvíčeho ještě. Čili nikterak invenční, ale kdyby to nebylo zejména ke konci tak maršmelounově přeslazené a současně vizuálně nepřívětivé (a to dílem proto, že se východní gastarbeitři málo činí při kultivaci germánského genofondu a dále též kvůlivá tomu, že i Karel Zeman by se svou technikou zdejší animované triky vytvořil nesrovnatelně lépe), byl by z toho velmi solidní průměr.

Druhý díl nemohl od prvního padnout dále a rozepisovat se o každé z jeho jednotlivých zhovadilostí by bylo pouze pro krajně otrlé masochisty. O tom žádná. Já měl ovšem to neuvěřitelné štěstí, že jsem zakoupil verzi, kterou nějaký dobrodinec osadil titulky z gůglpřekladače, kterážto skutečnost mi v kombinaci s touto žumpou pseudoakčního dna způsobila dlouho nevídaný bránici trhající komediální zážitek! No posuďte sami – po počátečních nic moc „získejte je na vozíku“ či „je zastřelena v hrudi“ na mé smysly zaútočila smršť zenových mouder jako „snažil jsem se udělat polévky z doby, kdy jsem byl malý,“ „automobilová honička šla dolů na skládací komplex u železničního dvora,“ „mé GPS pavouky pracují přesčas,“ nebo i několik teplých slov jako „odkdy jsi s Abigailem tak těsný,“ „potřebuji, abys se cvakly koule, aby zakryly záda“ „medoví roboti jsou stále vlevo“ a „zaokrouhlovali je v nějakém sklepě na Islandu.“ Takže filmík do senkruvny, titule ovšem plný počet, ergo průměruji na tři. S čímž se pro dnešek s prochcanýma trenkama loučím a zakryjte si své osly.

Kdyby Boris holdoval opiátům a Arkadij LSD, pak by Piknik u cesty vypadal zhruba nějak takhle. Anebo obému holdoval autor předlohy a současně neměl žádných skrupulí Rusáky vykrádat. Zase jsem se takhle ale dozvěděl něco nového o Natálce - nejenže naposledy koukatelně hrála v Leonovi, ale je nepoužitelná i jako malíř pokojů. Odřené tři za ty hezky barevné lišejníky, nicméně pokud bych se před sledováním důkladně zčadil, jistě by to byla plná palba. Asi to někdy zkusím!

Tohle byl překvapivě nejlepší western, jaký jsem ze zámořské produkce za poslední pětiletku viděl - dokonce se konala i stylová reminiscence na zúčtování Erpovičů s Clantonoviči! Nebýt Jeremiah Johnson na můj vkus příliš sentimentální, bylo by to za plnou palbu.

Tak já si tady trochu zamočím proti větru - ze začátku celkem uspokojivé, pak poněkud stereotypní a po cca polovině jsem znuděně vypnul. Angláni jsou zjevně ještě větší degeneráti, než jsem se obával.

No, jak bych to asi tak nejlépe. Páně Klecíkovy mstící kreace jsou vypilované (vytrubkované, vykušované, vysekerované, vyřetězované, etc.) vskutku precizně, to nemohu říct. Ovšem celé to tone v pro mě silně nadtolerančním množství z Trevírovské Antikristní samoúčelně egoonanistní haluškiády, takže za dvě, tfuj a nikdy více.