Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Animovaný
  • Drama
  • Rodinný
  • Krimi

Recenze (1 364)

plakát

Banáni (1971) 

Před časem jsem s velkým nadšením zhlédl debut Woodyho Allena Seber prachy a zmiz. Musel jsem sklonit hlavu před těmi všechny ty nápady, tou  obrovskou hravostí  apod. Uplynou dva měsíce, já zhlédnu chronologicky druhý Woodyho autorský film a výjde z toho skoro stejná darda? No, wau. I když se Banáni rozhodně občas rozhodně nevyhnou trapnějšímu momentu a zatímco u Seber a prachy mi přišlo, že jde o kousek, co by mohli ocenit i ti, co Woodyho jinak nemusí, tak zde už byly vidět jeho charakteristické znany, možná i manýry. Ale i tak se nedá svítit..Woody zase na začátku kariéry představuje unikátní ohňostroj všeho možného i nemožného. Po grotestní úvod s komediálně laděnými milostnými scénámi, po satiru na politiku a válčení v následujícím dění, do toho všeho s mnoha dalšími odbočkami a samostatnými nápadami (reklama na cigarety Nový zákon, wow), hláškami, neustále přítomnou sebeparodíí, uvolněnou atmosférou a i v takové na první pohled ,,pouhé série skečů´´ zakomponovanými motivy a myšlenkami, které jsou až nadčasové a jako by předběhly svou dobu. A to všechno je prostě zábava.  Pořád si snažím k Woodymu uchovávat rezervovaný vztah a nutno podotknout, že i tady už se občas nevyhne svým sklonům k perverznosti. Ale já se rád bavím a  takovýto gejzír praštěné nálady  je mi sympatický a nějak na mě působí svěže.  No a hlavně je Woody  naprosto neodolatelnej   jako herec. Takže nechť žijí banáni!!!!!!

plakát

Tichý společník (2021) 

Jestli jsem někde k tomuto kousku našel doposavaď nějaké kloudné vyjádření, tak alespoň na Moviezone. Kde jsem si mimo jiné přečetl, že Pavel Göbl,řekl ,není to komedie, není to tragédie, není to tragikomedie. Je to prostě moje,“ Aha, tak díky tomu, už je mi to celý jasnější. Tichý společník opravdu  působí dojmem nadšeneckého autorského kousku  dělaného především s osobitým vkusem, punkovým přístupem, ale i láskou pro slovácké prostředí a až pak pro diváka....jestli teda vůbec.   No, musím říct, že celá ta krajina byla alespoň zachycena  opravdu pěknou poetickou kamerou. Ale tím pro mě pozitiva bohužel tak nějak končí. Obsahově  mě to bohužel  absolutně  neoslovilo. Pokud si to pan Göbl opravdu natočil pro sebe, případně pro okruh spřízněných diváků, pak je to asi jeho věc a pokud si to někdo dokáže užít, tak mu skoro závidím. Mě série série neatraktivních a vzájemně na sebe  hodně volně poskladaných výjevů ze Slováckého maloměsta ale vůbec nechytla a místy pro mě byla až nesledovatelná. Chybí jednotná línie, nemá to spad  a všechny pokusy o rozjetí nadějných zápletek (především nová metoda pohřbívání vrtáním) postupně tak opadávaly, že jsem o sledování postupně ztratil zájem. Takže i když byla závěrečná půlhodinka už v něčem lepší a snad se pokusila i o nějaké emoce, upřímně už to přišlo moc pozdě, aby mi to nebylo jedno. Devízou by alespoň mohla být autentičnost, kterou ale kazí Ondřej Malý, který mi do karikatury vesnického lidového pobudy vůbec neseděl. Spřízněné diváky si to snad najde, ale za mě  jen jedna velká   nuda.

plakát

Svatební cesta do Jiljí (1983) (TV film) 

Zprává o odchodu Libuše Šafránkové je smutná, ale tady jsem se naštěstí skoro celou dobu usmíval.  Možná by šlo o obyčejnou televizní normalizační komedií z řady a scénář rozhodně není nějak vyjímečný. Ale  osvědčené duo Abrhám+Šafránková z toho dělá milou jednohudbu. Hlavně ta Libuška byla prostě rozkošná, ale Abrhám se svým  přesným plánem a   kousavými monology  byl skvělý protipól. A mini roličky Smoljaka a Svěráka taky potěší.

plakát

Diagnóza smrti (1979) 

Poslední Kalašovka s Rudolfem Hrušínským je u mě tak nějak přesně na pomezí tří až čtyř hvěžd. Jak již zmínili ostatní komentující, je tady vidět, jak se za deset let od posledního Schulofoa dílu změnila doba i styl natáčení. A vlastně to v tomto případě není vůbec ku prospěchu. Protože temná  černobílá barva měla opravdu svoje tajemné kouzlo. To (takřka televizní) vybledlá barevná pociťově nemá. Schulhoff taky ničemu nepomohl tím, že jeho režie mi tentokrát již připadala oproti minulým dílům taková rutinní a skoro až rezignační i s těmi všemi šedými socialistickými prostředími. Je to škoda, protože materiál zde jinak nebyl tak špatný. To že je Rudolf Hrušínský i po desetileté pauze ve své roli jako doma asi až tak nepřekvapí. Ale nepřišlo mi, že by jeho major Kalaš ztratil něco ze svých předchozích atributů. Pořád jde o nepříliš emoce projevujícícho, tvrdého, ale když na to dojde tak i  empatického vyšetřovatele, který vypadá jakoby byl se svou prací i ženatý (i když tentokrát se dokonce zmíní v jedné větě o své ženě, takže se dovíme, že zřejmě má rodinnu.:DD), klidně vám neomaleně vleze kvůli vyšetřování do domu, ale každý výslech většinou zakončí formálně zdvořilostní  větou ,,tak vám děkujem.´´ Přece jen je tahle postava tentokrát ale o něco lidstější. Především díky rozhovorům s nemocničním doktorem o otázkách života, smrti a pak i spravedlnosti. Zpočátku mi přišla vedle klasického vyšetřování druhá línie o havárii řidiče a darování ledvin už vaření z vody, ale nakonec musím uznat, že to příběh docela osvěžilo a morální dílemata o tom, že někdo musí umřít, aby mohl druhý žít a každý doktor bude chtít uzdravit toho svého pacienta nebyly zanedbatelné stejně jako následné otázky o tom, že za vraždu bude vlastně odsouzen viník, ale ne ten, kdo ho k vraždě donutil. Dobrá, po třech Schulhoffových Kalašovkách, které to zkoušely hlavně přes temnou atmosféru a nervydrasající patrání po vrahovi se to tentokrát zkusilo jinak, trochu psychologicky. A musím říct, že mě i tak vývoj často úspěšně překvapil a nakonec do sebe všechno docela zajímavě zapadlo.  Jen by se mi líbilo lepší filmařské podání, které tady je fakt takové ušmudlané. Nakonec ale stejně přidávám čtvrtou hvězdu, radši (stejně jako u Strachu) bez přemýšlení.

plakát

Morgiana (1972) 

Tradičně skvělá Iva Janžurová je tentokrát teprve fascinující. S dvojrolí odlišných sester hodné a zlé si dokázala vynikajcím způsobem pohrát a obě je skvěle odlišit. Samozřejmě  ji k tomu pomáhají i velmi dobré masky, ale ona je dokázala oddělit i hlasově. Jinak prakticky hned úvodní sekvence nad hrobem s varhanní hudbou mě dostala do správné mrazivé nálady a napětí. Juraj Herz prostě strašidelnou atmosféru udělat uměl a chválit ho za to by bylo nošení dřiví do lesa. Já tedy na oplátku horrory až tak nemusím. Avšak musím říct, že tentokrát šlo o inteligentní horrový kousek a ta mrazivá Herzovská atmosféra mi sedla více než v případě třeba Panny a netvora, která mi příjde nevhodně zařazována do pohádkového žánru a dokonce se často nemístně  objevuje v  programu mezi standardními pohádky o Vánocích. Zatímco tohle je poctivá žánrovka s jasně srozumitelným příběhem avšak řadou artových odboček, kdy jsem si možná chvíli potřeboval zvyknout na určité extravagantní a útržkovité podání. Ale pak  se mi třeba konkrétně motiv a atmosféra halucinací zdál velmi zajímavý. Ony všechny ty motivy nejdou ani na první dobrou pobrat. Takže tím si možná říkám, že až zase najdu  odvahu (za pár dlouhých let.:D) mohl bych se na Morgianu podívat znovu. A už teď jsem zase o něco lépe připraven na Herzovo vrcholné dílo Spalovače mrtvol.

plakát

Duše (2020) 

Dobrá.  Tak se po koronavirové pomlce konečně zase otevřela kina. Při pohledu na červnový program bych snad i našel pár tipů, ale nebylo jich tolik, aby nešlo uvažovat i  o návštěvě novinky od Pixarů. Vlastně proč ji nezkusit? Na některých Pixarovských kouskách jsem vyrůstal (Toy Story), některé uznávám, některé mě zase nechávají zcela chladným. Ovšem navzdory všemu možnému má ta značka z nějakého důvodu pořád svoje jméno a ať natočí kdokoli cokoli animovaného tak si většinou pořád vyslehne, že to ujde, ale na Pixar to nemá. Přestože čtvrté pokračování Toy Story bylo pro mě od Pixarů třeba velkým průserem  V hlavě mě nechalo spíše chladným (až na slona Pin Ponga), volně navazující Duše je docela fajn. Vesměs...Úvodní seznámení s hlavní postavou v reálném světě je takové trochu moc rychlé a brzy na to se dostaneme do nebeského pohádkového světa, který je sice opět velmi zajímavě vymyšlený a tenotkrát i obohacen o různé hrátky s druhy animace, ale i tak mi  znovu až tolik nesedl a některá ty pravidla jsem snad ani nepochopil. Jenomže jak se dostal hlavní hrdina Joe se svoji svěřenkyní číslo 22 na svět a vzájemně se obohacovali, začalo to docela příjemně oddychově klapat, byt možná ne něj vyjímečně, ale to nevadí. A finále mělo docela solidní katarzi na jejíchmž vyrcholení Pixar hezky ukázal, že když umí, tak opravdu zahřeje na duší a  naběhne i k dojmutí.  Docela mě pobavil i český dabing. Václav Kopta na hlavní roli byl super nápad. A první návštěva kina  po bambilionu letech se jen tak přejít nedá. Takže takové slabší, ale smířlivé čtyři.

plakát

Proměny nože (1969) (TV film) 

ŘIKAJ ŽE JSEM PODOBNÁ...JANŽUROVÝ? Patřím do mladší generace, ale tento film je pro mě další důkaz, že šedesatá léta se projevovala i v Československu. Zde například ve jmenování různých domacích i zahraničních hvězd běžně v dialozích, včetně zminěné podoby na Ivu Janžurovou u hlavní postavy zahrané Ivou Janžurou (:D), která je herecky opět parádně autentická . Také jsou všudypřítomné (občas až rušivě a nadbytečně) tehdy populární  songy od Karla Svobody.  Dalším zajímavým a zároveň sporným motivem  jsou snové sekvence, kdy si hlavní hrdinka představuje ostatní postavy, jak v nedalekých jeskyních tančí. Tyto sekvence popravdě překvapí (ufff, do Růžičkové bych tanec na Lady Carneval opravdu netipoval ) a jsou snovosti i zaujmou, ale jejich zařazení je trochu diskutabilní. Nejen v tomto motivu jde ale poznat, že se zde snoubí nálada doznívajícího šedesátkového uvolnění ve jmenu Prážského jara s atmosférou po srpnu 1968, kdy jako by se vše vracelo do starých nudných stereotypních kolejí. Já jsem příslušník mladé generace. Ale i  sama Iva Janžurova zmínila, že byli během natáčeni všichni rozjařeně zklamáni a odhodlani vzpírat se osudu. Je to na tom vidět. Hlavní hrdinka Dana by se ostatně asi  taky chtěla vzpírat osudu. Minimálně  vypadnout ze zapadlého motorestu a dostat se na prestižnější místo. Jenže proto tak nějak nic nedělá a její život se tak nějak táhne odnikud a nikam v šedi doby. No, nemohl jsem se ubránit pocitu, že navzdory motivaci tvůrců je na tom  (i když pravděpodobně záměrně) podobně i tento tento film.  Jako exkurs do své doby je bezpochyby zajímavý a za televizních reprízu po dlouhých letech to stálo. Však i já jsem našel řadu zajímavých aspektů. Natáčení muselo být zajímavé nejen pro Ivu Janžurovou , takže se nedivím, že s odstupem času označila snímek  za její  nejoblíbenější ze svojí kariéry.  Jak už ale bylo zmíněno nade mnou je trošku škoda, že stejné pozornosti jako vyobrazení doby nebylo věnováno většímu napětí v příběhu. A tak se mi ospalý děj i trochu ospale  sledoval.  I proto tedy to hodnocení bez čtrvté hvězdy.

plakát

Po stopách krve (1969) 

DOCHÁZÍ MI TRPĚLIVOST. Řekne v jedné scéně major Kalaš jednomu z podezřelých. Devízou Kalašovek jako by opravdu bylo, že trpělivost při vyšetřování  ztrací nejen  major Kalaš, ale i divák a atmosféra netrpělivé  nejistoty je intenzivní.  Byť tentokrát ve mě ta netrpělivost spojená se záhadou a nechutným zločinem zůstala nejintenzivější asi tak hodinu. Pak už jsem se přestal mást a identita vraha mě pomalu správně napadala. Ovšem lapení přes video s vymyšlenou pastí bylo i tak skvěle. Vyzdvihl bych i dobrou práci s neznámými hereckými tváření. Navíc se v černobilé trilogii Kalašovek s Hrušínským stupňuje u jednotlivých dílů vzestupně závažnost hlavního tématu a tady u trojky, už jde o nechutné zločiny pachané sadistou na dětech. Což je docela i na svou dobu  v Československu odvažné. Přesto se mi minulý díl zdál o trochu lepší. Zde pro mě mělo například občas výkyky tempo. Ale i tak pořád solidní podívaná.

plakát

Blázni ze stadiónu (1972) 

Ale jo. U Claude Zidiho oceňuji,  jak jeho pozdější kousky, kdy se mu již podařilo gagy skloubit i se souvislým příběhem a spolupracovat s mnoha hvězdami francouzské komedie, tak i tyhle začátky s bažanty, protože prostě čpí krásnou láskou ke hravosti, rošťáctví a grotestnosti. Ano, Bažanti byli super a to natáhnutí série gagů do celovečerního filmu je mi taktéž velmi sympatické. Nakonec i ta jednotná línie se sportem se podaří  udržet a že mě jinak sport tolik nebaví, tak tady byl fajn. Ostatně pro lásku se vyplatí i sportoval a u té smrštĕ gagů si ani nešlo vydechnout. Byť některé jsou geniální, některé splynou a některé se pohybují až trochu na hranici trapnosti. Ale v celkovém dojmu jde o příjemné hravé antré s milou atmosférou, které tentokrát obohatil i mistr malých roli Paul Préboist se svým (filmovým) tlustým synkem. Snad jen trošku škoda, že oproti úvodnímu dílu nebo Velkému bazaru Bažanti film neobohatili o hudební nádech a neobstarali nějáký song. Ale úvodní melodie je vynikajcí. A jinak všechny případné nedostatky vynahradí to, co jsem napsal již u předchozího dílu. Bažanti byli (minimálně ve svých začátcích) velmi sympatičtí.  Jejich hravost je chytlavá, bral bych je hned za kámoše a chtělo by to podobné  optimistické party i dnes.A podobné párty jako jsou tyto filmy taky.

plakát

Vrah skrývá tvář (1966) 

Kalašovská série postupuje dál a ještě lépe. Tajemná černobillá kamera a rozvíjení jednoho zločinu o další sérii tragédií, která se stává prakticky nevyřešitelnou a má plno případných vínků. Tohle všechno mě bavilo už minule.Ale tentokrát se to obejde bez za vlasy přetaženého konce a motivy znásilňování dívek a atmosféra venkova jsou  ještě takové intenzivější a  osobnější. Všechno o to dohromady vytváří takové napětí, že už jsem si netrpivě přál, aby vrah odkryl tvář.A ta závěrečná rekonskrukce ve sněhu se zaměřením na to klapaní bot. Taky skvělé. Celkově velmi dobrá práce.