Pierre

Asi bych chtěl trochu vyvrátit, že během sledování můžete zemřít smíchy, což tady sice nikdo výslovně  nenapsal, ale z některých komentářů by to tak mohlo vyznít. Ale zároveň jsem rád, že dle zdejších komentářů Charlieho Chaplina pořád dokáže někdo docenit.Kino při obnovené unikátní kino premiéře  jinak zelo prázdnotou, ale chápu, že stará němá celovečerní  groteska asi nebude v dnešní době, obzláště uprostřed letní sezóny a horkého dne úplně trhák. Já jsem ale rád, že se mi poštěstio tohle v kině vidět  a i když rok vzniku a samotný fakt, že jde o film bez zvuku může znít děsivě, tak Chaplin mi již podruhé potvrdil, že i v této době dokázal stvořit něco, čeho se ve správném náladění a jako fanoušek grotestního humoru nemusím bát a můžu si přijít na své. Hned úvodní trio gagů - zrcadlové bludiště, předstírání figuríny, honička uprosted cirkusového představení na jakemsi otáčivém kole jsou příklady gagů, které by možná byly v budoucnosti (a i pomocí slov) více rozvinuty, a pak se  někde objevily ještě mnohokrát poté (například předstíraní figuríny si vybavím v nějakém dílu Blázbivé komeide), ale to Charlie Chaplin je nejspíš použil poprvé. A to inovátosrví, láska ke gagům, ale ostatně i k celému cirkusu z filmu dýchá celou dobu. Jen přece jen občas příjde hlušší místo a  některé nápady nejsou až tak rozvinuty, ale tím chci opět spíše jen trochu zklidnit některé velké ódy , jinak většina motivů (spolknutí léku pro koně, elektrický šok) je určitě i tak milých. A jsou tady i věci, kterými mi Chaplin i trochu vyrazil dech. Akrobatickým vystoupením, opět přelomovým motivem, kdy si představí, jak z jeho těla výjde jeho sinlější já, které přemůže svého rivala a pak moc pěkným ušlechtilým, ale i smutným zakončením a dojímavým zakončením, které mi opět řeklo: ,Proč nebýt i jako mladý člověk uprostřed horkého léta na chvíli staromilec.´´

Pokud si myslíte, že někteří sice pejsci sice dokážou být moc roztomilí, ale  , pokud někde narazíte  na opuštěného pejska, probudí se ve vás i tak vaše neurotické já a radši se snažíte rychle jít dál, protože co kdyby tam najednou stál, jenom proto, aby ná vás zautočil, tak máte ke psům asi tak stejný přístup jako já. Ale tenhle film vám ukáže, že občas nedokáže být nic krásnějšího než se opuštěného pejska ujmout. Stmelí celou rodinnu a hlavně vám bude navždy věrný a nikdy na vás nezapomene. Vzlyk, vzlyk. Že to zní pateticky? Přesně takový Hačiko  - příbeh psa je. A občas je i  takový film potřeba. Citové vydíraní jede, ale je to hezký. Nemusíte patřit mezi psí fanatiky. I mě se líbí ta představa, že bych měl někoho, kdo by byl tak věrný a dvacet let na mě čekal a fakt, že jde o skutečnou událost dává filmu ještě větší sílu.

Ačkoliv skutečně nepatřím do generace, která Fantomase zažila v době premiéry uprostřed normalizace, kdy tady snad ani žádné jiné fantasy filmy o super zloduších nebyly, ta  jsem v této oblasti ve své trochu generaci trochu  jinde a k Fantomasovi pociťuji jistou nostalgii jako k jednomu z prvních francouzských filmů, který jsem nadšeně sjížděl v době prvního objevování francouzských komedíí a Louise de Funése. Dneska už kritickým okem v něm vidím popravdě spíše zestárlou a vyčpelou záležitost, která žije hlavně (z patrně stále jakžtakž živého) odkazu legendárního Funése. Pro srovnání stačí podotknout, že Fantomas je v televizi reprízován pomalu každý rok, zatímco například komedie pod kterou je podepsaný stejný scénárista (Jean Hanalin) Krást se musí umět, nebyla reprízovaná již několik let a na ČT se neobjevila snad nikdy. Přitom je dle mého názoru zábavnější a všem ji doporučuji, pouze v ni nefiguruje tak znamé jméno jako Funés, jehož mnohé filmy dost uctívám a pokud si vezmu triumf ve stejném roce s Četníkem, tak to je pro mě pořád stále živý dobový film, ze kterého jen teče krásná atmosféra a optimismus 60.let.  Proč tedy stále dávám  Fantomasovi alespoň čtyři hvězdy? Jednak proto, že by si mě jinak v noci odnesl, za druhé proto, že mám rád písničku ,,neopouštěj staré znamé pro nové´´ a za třetí proto, že ačkoliv si již uvědomuji tu zkaměnělost, tak mě stále jistá dětinsknost a láska ke francouzským komedíím neopouští. Fantomas má přece jem unkátní dobovou atmosféru (i když jinou než Četník) a neméně unikátní je to spojení fraškoidní fantasy a fraškoidní komedie. Nemůžu si pomoct, tohle už by se v dnešní době nenatočilo a je to guity pleasure, jak vyšité. Tak blbý, až pořád jistým způsobem dobrý. K tomu si přičtěme stylovou hudbu Michela Magneho, i neméně stylový český dabing (září nejen tradičně František Filipovský, ale hlavně Miroslav Moravec coby Fantomas) a pořád se nemůžu na Fantomase úplně zlobit, byť už mě rozhodně nebere tak jako dříve. A kdyby něco, tak určitě upřednostňuji pokračování Fantomas se zlobi, kde dostal Funés více prostoru a šikovná udělátka. NO, TAK JE TO JASNÉ, JAKO NÁSOBILKA. VĚDECKY DOKÁZÁNO, ŽE JÁ MUSÍM BÝT FANTOMAS. KOUKNĚTE SE NA MĚ, JÁ JSEM FANTOMAS.

Pestře pokladané herecké obsazení po disidenta Pavla Landovského po pobytu v emigraci, tehdejší vycházející hvězdy jako Ondřeje Vetchého, až třeba po Daniela Landu (:D) , který si alespoň mohl zahrát tak trochu sám sebe (:D).  Nejvíc se tady blýskl asi právě Landovský, Schmitzer, dejte tomu i Donutil, který se do podobných rolí prostě hodí, příjemný Vetchý a koneckonců i normalizační komik Josef Dvořák, který se tady ukázal v netypické tragikomické  poloze a do filmu právě dal i trochu lehkého dramatu. Ačkoliv je Černým baronům často vytýkána jistá idealizace, tak bych si prostě ani na základě tohoto filmu nedokázal říct, že byla služba u Ptp nějaká sranda. Vzpomenu si třeba na dialog mezi velitelem roty a Kefalínem  (NÁM, ŠLO HLAVNĚ O ČLOVĚKA, SOUDRUHU . KEFALÍN, TYHLE STAROSTI MŮŽETE PUSTIT Z HLAVY , LIDÍ JE NA SVĚTĚ JAKO SRÁČEK ) a spíše mi i u jinak komediálně laděnného filmu zamrazí. Přesto je mi jasné, že film realitu asi dost přiklášňuje a seriózněji pojatá Tichá bolest na spřízněné téma mi sedla určitě více.   Ale tento odlehčený pohled na službu u lidově demokratické armady, především se zaměřením na výsměch a jisté zkarikurovaní tehdejších vlivně postávených lidí v jejím čele mi přišel, i tak,  co? Neškodný a docela srandovní. Herci vypadali jako by si to skutečně užili a ta línie tahnoucí se celým filmem o absurdnosti celé té služby tam je. No, fakt. I přes pár už trochu moc konejšivých a lidových momentů (loučení s veliletem roty, bitka v hospodě) jsem si taky v závěru řekl: NEBYLO TO CELÉ ÚPLNĚ ABSURDNÍ?

VSTUPTE  DO BEDNY A TAM ODDĚLÍM VAŠE MOLEKULY. Kombinace kouzelnictví, magie, kriminálního příběhu a patrání mi seděla u Woodyho Allena již v případě Prokletí žlutozeleného škorpióna. A notabene s vědomím, že Woody sám v mladí začínal s různými riky a chtěl se stát kouzelníkem tak  zde mě v  roli skutečného kouzelníka  teprve potěšil. Pořád jde o jistého asociála a neurotika, ale na druhou stranu docela milého baviče, kterému není mu cízí být zábavným a nápomocným společníkem, dost mu to   palí a klidně bych ho chtěl potkat. Tentokrát se mu podařil i výběr partnerky. S pohlednou a sympatickou Scarllet Jonnasovou vytvořil příjemnou nesourodou a naštěstí (vzhledem k věku)  už jen ,,rozumně´´  přátelskou dvojku. Rozuzlení je tak nějak jasné velmi brzy, takže ten děj nikam převratně nevede a sem tam se i trochu stagnuje (pro mě teda hlavně když Woody zmizel občas na delší čas ze scény.) Ale kouzlo filmu dělá  hlavně ta roztomilá atmosféra s  doznívající Allenovskou hravostí, hláškami apod. A sledovalo se mi to i s takovou menší slabostí a příjemně.  JSTE ÚŽASNÍ, ŘÍKÁM TO NAPROSTO UPŘÍMNĚ, Z HLOUBY SRDCE.

Když jsem viděl ty scény jako zakuklení se do deky mezi jablíčky  (nojo, mám rád jabka) nebo produkci španělských rytmů v nechápající restauraci tak jsem si  říkál že je  stejně škoda, že už v česku a slovensku poetické filmy snad ani moc nevznikají. Nemyslím ani tak ten námět o  vypadnutí z civilace, ten už snad ani dneska není originiální a osobně nejsem žádný zelený fanatik. Ale ten námět o zahradě a pocitu komfortní zóny je krasný a univerzální.  A to mi na oplátku  ta slovenská stylizace (a la Jakubisko) tak úplně nesedí  a působí na mě trochu externě. Ale hlavně díky vybraným momentům z tého mozaiky ledasčeho a pěknému námětu i čtvrtá hvězda.

Mohlo by se zdát, že po prvním dílu jsou již karty jasně rozdány. Jenže ten zdánlivě omezený César se svým synovcem zde působí od začátku v podstatě sympaticky, jako ti, co si zbyli sami pro sebe a začátek  nesoucí v duchu milostného opojení je velmi svěží. Pak na oslavě učitelových narozenin jsem zase v Césarovi viděl toho lakotného pokrytce, ale záhy mě následujícím dějím dojal prakticky stejně jako nebohý hrbáč Jean...A teď už radši končím, abych nevyzradil závěrečné odhalení, které z tohoto dělá  hodně velký příbeh...S pointou, ke které prostě není co dodat. Každopádně mě náladami po romantično, pomstu, otázky o kolektivní vině a především závěrečnou katarzí pokračování strhlo ještě více než první díl. Velkou poklonu bych také vysekl Yvesu Montandovi, který všechny polohy své postavy  (po nechutné pokrytectví, až jistou stařecnou moudrost a dojemné prozření) dokázal vystihnout dokonale, charismatisticky a to často s minimálními výrazovými prostředky. Snad díky panu Montandovi a závěrečné pointě si dovolím dát plný počet hvězd.

Zajímavé drama o tom, jak to dopadne, když se idealismus, přátelství a dobrosrdečnost spojí s falešnosti, závistí, nepřejícností a zlatokopectvím.  Jean od Floretty sám o sobě určitě působí silně a  dovede k zamýšlení,  pokračováním pro mě ale tato smutná a poučná balada nabrala ještě vyšší rozměr. I Yves Montand mě ještě více zaujal v druhém díle, ale Geráld Depardieu je v té poloze  dobrotivého taky dojemný.

Víte, taky mám stejně jako hlavní hrdina občas problém rozeznat, co je realita a co fikce, vadí mi příjit na film do kina třeba jen o dvě minuty později a vždycky bylo mým snem zaslechnout ve frontě v biografu debatu dvou vášnivých  intelektuálů (:D). No, to trochu vtípkuji. Ale Woody Allen mě v úvodním představovaní své hlavní postavy a u následného nezdárného rande v kině hned přivodil několik výtlemů. Zároveň  hned v první čtrvthodince opět dokázal najít některé znaky chování, které jsou možná netypické, ostatní často můžou štvat, ale dá se v nich tak nějak snadno najít. Postupem času tempo tak nějak zvolní i zvážní. Přiznám se, že mi opět občas neseděly některé typické Woodyho sexistické narážky. Stejně tak mi vlastně trochu příjde zvláštní jeho vkus na ženský. Ale musím uznat, že ačkoliv mi Diane Keaton zpočátku typově  úplně neseděla, tak nakonec jsem si na ni celkem zvyknul, s Woodym dobře ladila a fakt jim to spolu šlo. Echm, opravdu skoro jako v pravém životě. Že by tento film byl fakt sám jejich život? No, určitě jde o  snímek pro zkušené u kterého si v hlavě zapisuji, že se na něj někdy  kouknu znovu s dalšími životními zkušenostmi....třeba až mi bude třícet let.:D K tomu abych  byl naprosto nadšen jako u některých jiných Allenových filmů mám možná moc velký dojem, že tento film je hlavně pro lidi, kteří už si sami prošli nějakým vztahem. Ale už teď jsem musel samozřejmě (mimo skvělého úvodu), ocenit zajímavou a rozhodně neotřelou studii vztahu dvou neurotiků protkanou některými samostatnými zajímavými nápady (občasné prolomení čtrvrté zdi a za mě asi nejlepší dvojitá obrazovka u psychologa.) Díky těmto různým vychýtavkám a ne úplně chronologickému ději je film ještě víc unikátní, ale pro mě se stával občas i kvůli tomu trochu chaotickým a útržkovitým (byť uznávám, že možná záměrně, protože přesně takový byl vlastně vztah hlavní dvojice.) I tak je zajímavý, že mě závěrečný sestřih jejich společných chvilek málem dojal a pustil jsem ho i opakovaně. A jinak  některé  slabší momenty stejně často vytrhl nějaký Allenovský vtípek (sledování vs špehovaní.), postřeh či myšlenka, které  mě zase dostaly do správného  náladění. Patří do toho i to, že se v podstatě člověk zamilovavá do těch, které nemuže mít, do těch nepravých (i když by mě ani nenapadlo, že se může někdo zamilovat do zlé čarodějnice ve Sněhurce.:D Ale, že bych nikdy nechtěl patřit do spolku, který by přijal někoho jako jsem já?  Hmmmm, na tom už něco asi bude.:D) I tohle je zajímavý:  NEDOKÁŽU SI NĚCO UŽÍVAT, POKUD SI NEUŽÍVAJÍ VŠICHNI. POKUD BUDE NĚKDE V ROHU JEDEN CHLAPÍK HLADOVĚT, TAK MĚ TO POKAZÍ CELÝ VEČER.

Echm, tak banda zločinců tady vypadá spíše směsně a nápad vykrást banku bych jim asi nevěřil. Naštěstí hlavní pozornost je věnována tajemnému policistovi Maxovi (ve stylovém minimalistickém podání Michela Piccoliho), zahadné prostitutce Lile v podmanivém podání legendární Romy Schneiderové a jejich neobvyklému nesourodému vztahu, do kterého se Max dostane, aby navedl zločince, kterým je Lily blízká k případné první velké akci a chytl je při činu. Unikátní metoda a námět přinese nejeden pozoruhodný motiv jako kam až může člověka dohnat touha po úspěchu a náhlá neočekáváná láska, což zaujme.Společně scény Maxe a Lily byly pro mě určitě nejlepší z celého filmu a mezi Piccolim a Romy to tedy velmi zajímavě tajemně jiskřilo. Trochu škoda, že nebylo do děje více zakomponováno další morální dilema, že vedoucí bandy je Maxův bývalý příběh a Lilyn současný partner. Jinak dobrý příběh s pozoruhodným vnitřním napětím, hlavní dvojící a závěrem.