Pierre

Stejně jako někteří ostatní komentujici oceňuji originální nápad ztvárnit v komedii  přípravu svatby nikoliv z pohledu svatebčanů, ale z pohledu organizující  agentury. Toto podání svatby se od řady romantických komedií se určitě liší. Populární dvojka autorů se ale  určitě měla držet hesla velmistra Francise Vebera, že komedie nemá být déle než 90 minut. Komedie zmatku a skluzu mi i tak přišla namísto skutečně vtipných průsvihu místy zaplněna větším počtem nezáživného zmatkovaní a při dvouhodinové délce to už bylo ke konci teprve trochu úmorné a místy byl můj smích stejně častý jako vlasy na hlavě neokoukaného hlavního představitele. Ale několik těch vedlejších figurek se v tomhle přeplněném kolotoči přece jen blýsklo. Pobavil mě starosvětský fotograf se svým zajímavým kudrnatým učencem, sebestředný zpěvák....a ze všeho nejvíce určitě trapák manžel snob  jehož naplánovaný neplánový projev a letecké číslo  si budu v souvislosti s Dokud nás svatba nerozdělí rozhodně nejvíce pamatovat a taky mě asi nejvíce pobavilo. Ale ostatně, těšil jsem se na každý jeho výstup.

Když příjmeme, že by z Co jsme komu udělali? vážně měla být filmová série, kde se v každém pokračování postavy vrátí na počátek svého chování, aby zase závěrem došly k vzájemnému porozumění, tak jsem se na trojku a další současnou nadějnou komedii (s oblíbeným Clavierem navrch) dost těšil a když jsem film nestihl při jeho jedinném uvedení v blizkém kině, ocenil jsem možnost vidět ho náhodou až teď později v jednom letňáku. Po průměrnější dvojce, která trochu více vařila z vody se mi zdá, že přišla lepší a přirozenější verze kultovního  prvního dílu v novém kabatě. Nápad ukázat konečně celou rodinu se mi zdál přirozený a multikulturní narážky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už osvědčené duo fotřík pruďas Claude z Francie+ fotřík pruďas černoch nyní tedy doplní fotřík rocker, pomstychtivý pomatený číňan a rozhádaná manželská dvojice.  Dá se říct, že se zde nic neděje, ale humorem je to vlastně úplně přeplácaně, včetně různých podzapletek mimo hlavní linku s plánováním oslavy a velkého rodinného setkání. Z toho mini linka s postavou němčoura Helmuta začně nadějně, ale nakonec za mě nabere za vlasy přetažené rozměry. Kdyby to tvůrce nenapadlo, vůbec bych se nezlobil. Protože jinak není co řešit...Těšil jsem se, bavil jsem se. Super nálož srandy.  Díky.

Viděno v našem leťňáku. U předchozí Bajgaroviny Teroristky jsem ještě nějaká očekávání měl, tady už ne (nepomohl samozřejmě ani název ani  hodnocení )  takže jsme to měli s filmem docela jednoduché.  Po prorazení s Teorií tygra jde zkrátka Bajgar dost dolu. Přesto musím uznat, že  má ve své kariéře alespoň nějaký koncept a v každém svém celovečerním filmu přinaší nějaké provokativní myšlenky. Ale chybí tomu životnost a plastičnost.  Přesto oproti   takovým legendárním  Ženám v běhu  má Kurz manželské touhy alespoň nějákou atmosféru, asi díky komornímu prostředí luxusní kliny a ty typické sexistické prvky se alespoň  snaží skombinovat s krimi a právě nějakým myšlenkovým přesahem. To beru jako plus stejně jako některé herce, kterých je tam vlastně škoda. Nesnaží se jenom legenda Bartoška, ale i Kotek. Nejvíc dokázal vyniknout ale  Radek Holub (který toho Rudu z Poldů nezapře) s Plodkovou.  Ti to trochu zachránili.  Snad ještě trochu mě bavil alespoň manžel pruďas v podání Stanislava Majera. Angažování osobitých typů jako Polášek a Latinák do takových štěků nemá vůbec smysl a je spíše rušivé. Jsem na hranici slabé třetí hvězdy.  Ale možná  dám radši druhou šanci té Teroristce.

Jak tak nad tím přemýšlím, tak hodně komedií  s Christianem Clavierem, co jsem viděl staví na střetu povah a kultur. A Korsický případ je určitě jedna z nich. O korsické národní povaze sice nic nevím, ale u střetu Pařížana s tamějšími svéráznými obyvateli jsem se bavil. Clavierovy ksichty mě zase dostávaly (:D), opět  předvadí takový komediální talent a charisma, že dokáže v pohodě zachránit i díry ve svém vlastním scénáří, pokud tedy nesleze ze scény. To jde zábava podstatně dolu. Ale tato letní blbinka se mi zdá trochu podhodcená, takže nemám problém se slabší čtvrtou hvězdou.

Dřive  jsem domácí televizní seriály vlastně docela sjížděl, ale v posledních letech se ze mě stal docela neseriálovec. U Soukromých pastí mě dle docela dobré pověsti  ale zajímalo, jestli TV Nova dokázala vážně  po komediálním Comebacku vyprodukovat něco nadějného i ve vlastní dramatické tvorbě, která se jinak objevuje maximálně na ČT. Také jsem chtěl vidět něco z Bárou Polákovou než se z mladistvé blonďaté herečky stala osobitá zpěvačka (byla skvela v Definici lásky a jako blonďatá Monika v seriálu Neviditelní)a  zde dostala jednu z nepočetných větších rolí před kamerou z tohoto období mimo navázující seriály. I když nemám rád zaflákání si hodnocení hvězdičkovaním epizod, zde udělám vyjímku, když jde nenavazující o filmeček z jednoho spojujícího cyklu. Děj tady asi nikdo nenařkne z přehrané originality. Ale já si to pustil už skoro před jedenáctou před spáním, jen na zkoušku, že kdyžtak vypnu a půjdu spát...a vyjeveně jsem u toho vydržel a dojížděl až okolo půlnoci.  Možná televizní oddychovka, ale musim říct, že do příběhu o intelektuálně zaměřeném fotografovi rozkročeném mezi dvěma ženami a následně potýkajícím se svoji nevěrou i související ztrátou iluzí a vlastního budovaného světa jsem se ponořil a ještě teď ve mě doznívá. Zajímavě  ukázano, kam až může člověka život nepředvídatelně zavést. Hlavní role obsazena Dykem pro mě není zrovna ideální představa. Je to takový pavouk,  ale ke konci to zahrál dost dobře. Bavil mě Mádl. Polákové to velmi  slušelo a ty blbé blondýny ji prostě dost šly, i když v první polovine její postava působí spíše jako  záhadná provokatérka a ke konci budí zase dokonce i lítost.   Nedostatek bych možná shledal v jisté zkratkovistosti. Jako by se tento zajímavý psychologický příběh prostě muselo vejít do těch určených  televizních 75 minut. Mám dojem, že jsem ani nemrkl a už tato dramaticka jízda skončila. Stejně si myslím si, že v ryze filmové podobě by tomu nějaká ta minutka na víc prospěla, takhle to nebylo úplně stoprocentě dočtrnuté, což tedy právě trochu odnešla plošší postava Polákové (Anežky.)  Také jsem nejspíš úplně nepobral samotný závěr, ale scéna v porodnici na mě naopak dost zapůsobila.   A ve výsledku mělo i to nedokreslení Anežky svůj zajímavý význam a musím říct, že jak se mi tento televizní film rozležel v hlavě, čím dál víc si velmi silně zahrávám i se čtvrtou hvězdu, kterou na konec tedy uděluji.   Tohle je moje žena. Jmenuje se Anežka. Mám pocit, že je to jedinný, co o ni vím. Jak se stalo, že jsem právě s ni? Právě tady? Tohle přece nejsem já. 

Když jsem  u  Zločinů a poklesků krásně s Woodym filozofoval, napsal jsem, že díky Woodymu si i někdo jako já můžu zahrát na intelektuála..D U Vzpomínek na hvězdných zase na cinefila.:D A u Půlnoci v Paříži téměř lituji, že jsem prozatím v humanitních vědách považoval dějinny úmění za vyplň v účivu mezi různými zajímavými společenskými nebo psychologickými tématy a denifinitivně pochopil, že odkaz starého umění je krásný.:o  Půlnoc v Paříží se ve filmografii Woodyho Allena od Vicky Christiny Barcelony (mnou zatím neviděné) hodně vyjímá komerčním úspěchem, ohlasy kritiků,  hodnocením, i zdejším docela početným fanclubem...takže i když mě více láka starší Woodyho tvorba, na Paříž jsem se velmi těšil. Definitivně mě nalákal nádherný koment mého oblíbeného kolegy Willyho Kufalta, na který bych vás mohl plně odkázat a k tomu dodat (pro mě asi ústřední) myšlenku: Přítomnost nás neuspokokuje, protože nás neuspokukuje život. Hledat štěstí v minulosti je iluze. Sice ve svém stýskání po minulosti nechodím zdaleka tak daleko jako hlavní hrdina Gill, ale i jako velmi mladý člověk mám rád nostalgii, ke které mi stačí jen krátka osa mého života...idealizovat si nějaký okamžik z vlastní minulosti je krásné. Ale snít o nezažité doby taky. A Paříž musí (nebo minimálně musela) být tak krásné město! Takže jsem se rád  nechal  okouzlit atmosférou Paříže, historickými výlety, nádhernou kamerou, jemným humorem,   neznámou múzou z 20 století v podání pomilováníhodné Marion Cotillard... Ale to by nebyl Woody, abychom si trochu nefilozofovali.:o A jsem velmi vděčný za závěrečné optimistické vyznění s novým Gilovým vztahem, že něco krásného se dá zažít i v současnosti. Něco krásného se dá zažít v každé době. To jako by už možná ukázal úvodní sestřih náhodných obrazů z běžného chodu pařížského velkoměsta....pěkné malé momentky za doprovodu nádherné hudby. Musím říct, že takhle pěkný otevírák filmu jsem jen tak neviděl.  A ta zlatá éra může být pro každého někde jinde..Tady bych zase odkázal na komentář Willyho s krásnou myšlenkou a možným přesahem, jaký může být Paříž mít, že svým vznikem na počátku 10.let může být pro někoho  i krásnou památku na toto desetiletí před pandemíí covidu a nyní válkou na Ukrajině....Možná si i já teď můžu říkat, že mladiství v téhle éře by pro mě byla ta zlatá éra.:o Ale v roce 2011 jsem měl úplně jiné starosti a v kinech zajímaly tak maximálně Šmoulové než nějaká Paříž.:o Ale i pro mě je symbolický, když mě přivádí ke vzpomínkám na mé školní začátky...kdsi uvědomím, že ve stejném roce zde v ČR vydala moje nejoblíbenější kapela Tata Bojs album Ležatá osmička s opět pěknou poklonou Paříži v podobě písně Ztraceno v překladu...když si uvědomím, že je to 10  let, co natočil Jeunet svou Amélii.  Moje Top 3 u Woodyho: Seber prachy a zmiz-Zločiny a poklesky-Škorpión , je dost těžko otřesitelné. Ale i Woodyho Paříž potěšila a přidávám se k nadšeným ohlasům. Jedna drobná výtka - hlavní herec Owen Wilson, který prostě jen imituje samotného Woodyho a kdyby to mohl hrát ještě Woody, bylo by to daleko lepší - přece nemůže ohrozit plný počet. A je to náhoda, že jsem si Paříž naplánoval na dnešek, kdy mě probudil déšť?:o

Jako fanoušek Jsem nesmělý, ale léčím se mám rád takové náměty. Matouš Ruml je talent, byl skvělý i ve Stardance (a bude nám ten pořad letos chybět!!!),  ale vydat se za ním do divadla pro mě není tak jednoduché a po svém ikonickém Lexovi nedostal před filmovou kamerou tolik zajímavých příležitostí. Takže jsem ho moc rád viděl v hlavní roli - a na víc opět jako otloukánka, byť tentokrát inteligeního. Od Karla Janáka mě sice vůbec neoslovili (pro čásť mých vrstevníků nebo (skoro)vrstevníků možná kultovní) Rafťáci, ale zase jsem si od něj celkem oblíbil pohádku Princezna a půl králoství, kterou mi tahle komedie i párkrát připomněla.  Sice vážně nemusím Jakuba Prachaře (až na na něktěré songy od Nightworku, ale to už je dost dávno.:D), ale zde se mi (stejně jako v Princezně) do té odpudivé záporné  postavy proti Rumlovi hodil. Oproti některým novodobým  českýmm lidovým komedíím jde o solidní oddychovku, která relativně dobře a pohodově   šlape. Mně se teda na to po většinu času koukalo dobře. Speciálně mě hodně pobavila servírovaná večeře tátovi a rozhovor na záchodcích.:o Ale i u dalších ,,balících´´ situací jsem se průběžně usmíval a těšil se na další. Při vahání nad hodnocením, nakonec zvolím asi lepší tři hvězdice,  ale byť se snímek  může opět zdát (hlavně ve druhé půlce) trochu schématický, tak se mi o to více líbilo závěrečné podprahové sdělení, že robotická pravidla jsou vlastně k ničemu a celkový dojem je milý.  Já jsem docela potěšen. A Miroslav Donutil mě se svým typickým herectvím (ale tentokrát v roli experta na balení) osvědčeně bavil. Jakejch vašich knih? Vždyť jste je ani nenapsal-Říká ti něco vydavatel, chlapečku?

Kriminálka s vlažným a zmateným rozjezdem se naštěstí postupně zdatně rozjede. Od zkoušení kódu k sejfu v zamčeném suteréně Sbohem, přitelí  nabralo na chvíli   zajímavou  komorní atmosféru, kterou teprve  umocnila následující pasáž přímo v sejfu na miniaturním prostoru, jen s hlavní dvojkou pohromadě.  A poslední třetinu bych  nazval jako skoro už skoro typickou francouzskou kriminálkou ze staré školy. Jen snad  ještě více než Alain Delon mě tentokrát oslovil jeho neobvyklý parťák Charles Bronson. Šlo  o mou první větší zkušenost  s tímto slavným americkým hercem a myslím, že mu role nezlommného charismatického frajírka přirozeně sedla. Nejvíce mě ale z obsazení  oslovil  asi Bernard Fresson  se svým skvěle napsaným i  zahraným rozporuplným komisařem střídajícím mnoho poloh. Myslím, že výrazná postava komisaře rozeseta mezi pachatele to teprve pořádně oživila.  Když se v jednom momentě Bronson s Fressonem vsadili o to, že mince ve skleničce nepřeklopí dno (skvělý a ikonický prvek filmu), přistihl jsem se, jak jsem u toho v napětí...a v tom momentě mě tak nějak poprvé výrazněji napadlo, že bych mohl dát i nadprůměrné hodnocení (mimochodem fakt skvělá  tichá scéna.) Sice jsem vzhledem k hodnocení a úvodu filmu trochu obával, opakované rvačky mezi Delonem a Bronsonem  a hlavně zdejší zacházení se ženami považuji už za vyloženě přežitou záležitost, ale když si ke kladům připočtu i nápadité kamerové záběry, dobovou atmosféru, příjemné rozebrání filmu se zdejším kolegou po skončení vysílání, nakonec možná Sbohem, příteli dokonce na tu trochu  slabou čtvrtou hvězdu dostane. A další francouzskou kriminálku ze staré školy jsem si určitě odškrnul rád.

Tahle místnost je centrum mejdanů. Ale zatím jsme tu žádný mejdan neměli. -  Sune  se sem vláček s horkým kakaem,- Bydlím  tady s maminkou. - V životě jsem nebyl tak dlouho vzhůrů. - Hele beruška, přej si něco. A další z řady filmů, který díky několika ikonickým hláškám nelze nemilovat jako celek. Po geniálním díle přichází možná něco jednoduššího...ale i tak  je to možná nejlepší studentský film v galazii. Kdoví. TAK UŽ JÉÉÉĎ! 

Ty jo, až jsem po novém přečtení překvapen, jaké emoce k napsaní patetického komentáře ve mě před šesti lety dokázala vyburcovat Píseň moře od stejného pana režiséra. Ale vážně si vzpomínám, že mě ohromila. Vlkochodci rovněž pracují s námětem, že  lidské postavy můžou být něco víc a jsou ještě více  zahaleny do fantasy, které v dnešní přefantasyované a  přeanimeované zrovna nepatří k mým favoritům. Ale i tak mě ten příběh o semknutosti vlčí smečky a  její boji se zaslepeným lidem zasáhl. Nejvíce se mi asi líbila postava tatínka, který aby upřímně ochránil svou holčiku, musel poslouchat rozkazy...ale nakonec přece jen došel k dojemnému prozření. I jako hrdý barbar, co vyrůstal na Spongebobech, Karcoolkach Dobách  ledových, Já padouch musím říct, že jsou alternativnější animáky, co se mi líbily víc. No, Klaus to není. Hezké, ale nevadí mi, že jsem vyrůstal na něčem jiném a vyrůstat budu dále, tohle je nějaké velké kinder intelektuálno.