Lavran

Viridiana, dílo převážně neškodné.

Jeden starý lidový aforismus praví, že čím je (prý) hovno větší, tím víc smrdí. Po zhlédnuté Spirita, který páchne kastrací, absencí humornosti a rozvláčností jako ten nejděsivější míšenec odpadní stoky, konečně mohu tento zajímavý postřeh smysluplně, bez výčitek a hlavně premiérově použít i zde.

Všechno, co jste kdy chtěli vědět o vztahu (ale báli jste se zeptat). A pro sex - jestliže se cítíte nespokojeni s odpověďmi Woodyho Allena - platí to samé. P.S. Bez debat nejlepší Smith (rozuměj nejpravdivější, nejcitlivější, nejcivilnější, nejosobnější a... tak podobně).

"Ten člověk je prostě génius!" chtělo se mi ihned po náběhu závěrečných titulků vykřiknout, ale bylo již po desáté hodině. Musel jsem se tedy smířit pouze s uznalým smeknutím imaginární fedory - ale i tak to stálo za to. Ano, ne nadarmo je Peter Weir jedním z nejstarších členů mého režisérské Olympu. Truman Show (třebaže za Weirovu režijní osmitisícovku stále považuji Master and Commander) je snímek mistrovský jak ve své formě (přeci jen ho snímalo 5000 pečlivě ukrytých kamer!:)), tak v obsahu. Speciálně pak v tom, jak jsou obě tyto roviny složeny do harmonického celku, celku, kterému jako smířlivý Bůh dominuje excelující Jim Carrey. Je to film na jedné straně neuvěřitelně zábavný (product placement vede) a nahuštěný křiklavými emocemi, ale na druhé nečekaně mrazivý, závažný a ozdobený nadčasovým poselstvím. A mimo jiné mi pomohl objasnit i to, jak se v mojí skříni vyskytla ta banda kostlivců z jisté nejmenované komerční televize. Osobně bych to tipl na nízkou sledovanost, ale kdo všechno se díval už se stejně nedozvím, takže to taktně promlčíme. P.S. Tu kameru v záchodové míse už nehledejte. :) // Poznámka na okraj: TS je tak trochu i duchovním otcem Manhuntu (to je pro změnu hra). Ten měl ovšem ještě trochu, řekněme, vyhrocenější rozuzlení.

Nauka o snech trochu jinak... V Konově ryze surrealistickém vidění světa se sen-iluze nemění v realitu a realita v sen-iluzi (tedy programově nepřepíná mezi jednotlivými světy), ale realitu nahlíží jako pojem rovnocenně iluzivní/iracionální k definici snu-iluze, který je ve své podstatě... tvrdě realistický. Obě sféry jsou proto nerozlučitelné (tudíž i nerozlišitelné) a jediným vodítkem k jejich exaktnímu vydělení po "západním způsobu" je barva. Jenže vtip je v tom, že i ta se (podobně jako hudba) v průběhu děje ukáže jako navýsost nespolehlivý faktor. Jo, je v tom něco z P. K. Dicka, ale především hravá a nekontrolovatelně imaginativní škola principů dualismu očima a rozumem ostrovního lidu japonského (a potažmo i "celé" asijské populace). Výsledkem je manifest "ambivalentní Jednoty" pro kolbiště ruční animace, který zručně zacloní i jisté tendenční prvky a přehlcenost. A aby toho nebylo málo, zašla Paprika ještě dále (než by se odvážil průměrný psychoanalytik), neboť nadužíváním motivu "filmové iluze" se dá interpretovat i jako zamyšlení nad povahou samotné filmové tvorby - což je poslední věc, kterou bych od ní očekával! Takže, ať už ve mne barevný DVD cover či zeleninou zavánějící název vyvolával před zhlédnutím jakkoli nelichotivé a infantilní konotace, nyní je vše odpuštěno. // Dodatek: Na coveru to sice není nikde uvedeno, ale Paprika u nás vyšla i s bonusovým diskem! ;) 4,5*

Standardní operační procedura, která se už od silně stylizovaných úvodních titulků nepokrytě hlásí k sortě snímků uplácaných na efekt, ale jak už to tak v dnešní nejisté době bývá, nakonec se skrze všechno to bahno klišovitosti - jako na truc - prodere i hřejivý paprsek nefalšované inteligence. Negování klasického happy endu a trpce úsměvnou citaci z Vetřelců pak považuji za více než příjemnou pozornost podniku. A to jsem nečekal zhola, ale ZHOLA nic... 3,5*

Hard Boiled - více prázdných nábojnic, více zdemolovaného prostředí, více mrtvých, více stylu (baletu), více humoru, akce technicky i choreograficky vybroušená k dokonalosti, zato méně emocí, postavy i příběh spíše triviální (coby pouhé katalyzátory a kulisa pro inferno století). Bonusy: párátko, smrt v knihovně, záchrana mimina, Tony Leung Chiu Wai. // Killer - více emocí, více holubic, více symboliky, ambicióznější scénář a tedy i komplikovanější a osudovější příběh, nesrovnatelně propracovanější postavy, akce sice ještě trochu neučesaná a bodycount poloviční, ale zato je rozumně distribuována v průběhu celého filmu a závěrečný showdown v kostele se vyrovná legendárnosti pozdějšího nemocničního masakru z HB. Bonusy: nesmrtelná postava vznešeného zabijáka, nesmrtelná postava vznešeného zabijáka, Mickey Mouse. Výsledek klání: Hard Boiled je sice fenomén, který nemá ve světě hardcore akce (kde není místo pro digitální lifting) obdoby a pochybuji, že bude někdy překonán, ale upřímně... srdcovkou a vrcholem Johnova umění pro mne zůstává Killer. A to navzdory skutečnosti, že z HB jsem "natvrdo" (:)) ještě dnes, druhý den od projekce. P.S Omlouvám se všem, kterým přijde povrchní koncipovat komentář jako srovnávačku mezi dvěma určitými snímky, ale každý kdo tato geniální díla viděl mi jistě dá za pravdu, že je to "akce" nevyhnutelná a jistě i logická.

"Sam žil dva životy: ten filmový byl reálný a ten opravdový byl jen iluzí." Peckinpahovskou nostalgií (sic!) obestřený dokument, který říká věci na rovinu - vykresluje Sama jako komplikovanou osobnost a člověka především, nikoli jako mýty opředeného poloboha, kterému není ve světě rovno. A když už adoruje, tak alespoň oprávněně. Ukázkový model ze soudku "takhle by se to mělo dělat" pro všechny tvůrce biografických dokumentů. // Ke zhlédnutí na bonusovém disku speciální Director's Cut edice Divoké bandy (Warner).

Pálení knih v zájmu natočení filmu je přinejmenším diskutabilní (rozuměj neomluvitelné), i když jej měl na starosti takový filmařský velikán jako François Truffaut (ke všemu sám slovutný knihožrout!), ale jeho do detailu propracovaná adaptace Bradburyho vize sterilního orwellovského světa, který je prostoupen chladnou racionalitou, odosobněností, citovou vyprahlostí a absencí psaného a tištěného slova, a který je ovládán absurdně zjednodušujícími médii provádějícími na svých divácích důkladný brainwashing, je jedním slovem fantastická. Zajímavé je i to, nakolik se mu (s vydatným přispěním hudby Bernarda Herrmanna násobící emocionální účinek) zdařilo zachytit lidské zaujetí ohněm - to jak člověka přitahuje a odpuzuje zároveň. Veškeré scény s upalováním literárních skvostů jsou - a teď mne jako latentního knihovníka a bibliofila ukamenujte k smrti v knižním smyslu - uhrančivé a děsivě magické. V součtu s delikátně zvráceným smyslem pro humor a jedinečnými formálními specifiky, která tvorbu poučeného teoretika i nadšence Truffauta provázejí jako věrný Sancho Panza, mi vychází velmi silný a kvalitní film, film, jehož ledový žár donutí zádumčivé k hlubšímu zamyšlení a bojácné k urychlené úschově těžce nabytých svazků z dosahu požárnické moci...

Všichni byli tak úžasní, skvělí, nepřekonatelní a über-talentovaní, že se snadno zapomene i na Kellyho tvrdé represálie a sadomasochistické libůstky (sama Debbie Reynolds přirovnala spolupráci s tímto roztančeným a usměvavým elegánem za svůj nejhorší zážitek v živote hned po porodu). Ve skrytu duše si prozpěvuji o tom, že tolik chvály v jednom balení nemůže unést ani tak geniální a výjimečný film, jakým Zpívání v dešti bezesporu je - a asi nebudu daleko od zaoraného psa. To je to vzpomínání v Technicoloru!