Lavran

Z krvelačných disputací, které se okolo Ramba rozléhají jako střelba z kulometného hnízda jsem čekal, že to bude hodně brutální nářez, ale ani v tom nejnaturalističtějším snu by mě nenapadlo, že Sly zajde tak daleko. Opájení hyperbrutalitou? Expresivní prostředek k vyjádření myšlenky? Toť dobrá otázka! Končetiny létají vzduchem, digitální i falešná (doufám) krev cáká do všech stran, okolí vybuchuje, vypařuje se, mizí do nenávratna, dobarvené plameny šlehají, Rambo trousí suché hlášky, příběh je vlastně nijaký, smysl to moc nedává, ale... (!) i tak se podařilo implementovat malé velké poselství (ačkoliv právě na něm lze nejépe demonstrovat, že Sly čas od času zapomíná, o co mu vlastně jde) a hlavně je to dost vkusná old school "zábava". Bodík navíc za to, že dva poslední záběry mě dokonale teleportovaly do 80. let (zase to příjemné mrazení) a extra bod pro Briana Tylera, jehož dravě-etnická hudba funguje na jedničku (a užití Goldsmithových motivů, celkem dvakrát mimo rámec úvodních a koncových titulků, je parádní!). I přesto ale z celého srdce doufám, že další díl už NEBUDE a kruh se tak definitivně uzavřel... :) Poznámka: Proč se musí valná většina filmů putující do naší distribuce za každou cenu odlišovat nějakým zbytečně komplikovaným názvem? Do pekla a zpět? John Rambo je vám málo?? :)

Pro soundtrackofily je podstatné zajímavé povídání s Johnem Williamsem. ;)

Upřímně francouzský film příliš nevyhledávám, ale musím uznat, že v umění vytvořit z obyčejného přírodovědného dokumentu flák na velké plátno, zašli Frantíci ze všech nejdále a těžko by hledali konkurenci (k tomu se samozřejmě váže i slušná dávka pathosu). Garantuji každému pochybovači, že po shlédnutí Putování bude tučňáky bezmezně obdivovat a žasnout nad jejich odhodláním - příroda je ostatně plná podobných zázraků, stačí jen mít otevřené oči. Pouze si nejsem jist, jestli bude divák stejně nadšený i z roztomile vlezlého komentáře, který film provází (viz. zmiňovaný pathos)... ;)

Dobré, ale své pověsti to zdaleka nedostálo. Nemůžu se prostě zbavit dojmu, že v mnoha aspektech je příběh (nebo alespoň myšlenka) velmi podobný samurajské Zběsilosti (Sword Of Doom) - obzvláště finální scéna k tomuto srovnání vybízí zcela nepokrytě. Pokud jde o Al Pacina, jeho neskutečné herectví se za ta léta stalo nepsaným pravidlem, jak vidno, role nevypočitatelných schizofreniků mu sednou nejlépe (zde to nebylo poprvé a naposled). Ovšem maximální zklamání, za které bych nejraději srazil rovnou další hvězdičku, pramení z příšerné (slabé slovo) Moroderovy hudby. Jaký soudný člověk si někoho takového může přizvat ke svému projektu?? To mi někdo vysvětlete! Resumé: dost kvalitní gangsterka, ale k opětovnému shlédnutí se rozhodně nechystám.

Suprový, nenáročný koktejl komedie, akce, napětí a konspiračně-špionážních specialit, k tomu všemu naprosto bezchybně obsazený a vzhledem k potenciálu jmen i skvěle odehraný (jen se podívejte do obsazení na tu hvězdokupu!). Tohle si nechám líbit.

Velkolepý triumf vůle Bustera Keatona čili GIGANT němé grotesky (a nejen té)! Nová hudba made by Joe Hisaishi navíc celý film ještě více našlápla a dodala mu úžasný velkolepý náboj.

Cool naděleníčko s OPRAVDU temnou gotickou atmosférou, famózním (ne)hrdinou ornitologem a láskou doslova až za hrob. Brandon Lee se pro roli nemrtvého mstitele narodil, bohužel za hodně vysokou cenu. P. S. Scéna, kdy Draven nakráčí do zastavárny a cituje Poeova Havrana nemá chybu!

Nic světoborného to samozřejmě není, ale přesto se zde sešlo několik nezbytných věcí, které vyhání kvalitu dosti vysoko - ďábelsky rafinovaný Max von Sydow (!), parádní hudba Patricka Doyla a kousavá kingovská černohumornost, která naplno vystrčí růžky ve finále snímku (vážně výborná pointa, která mi na tváři vykouzlila škodolibý úsměv). Ed Harris mi (bohužel) ve své roli venkovského šerifa přijde jako šedá myška, která pod spalujícím charizmatem hlavního padoucha sublimuje do ztracena. 3,5* a dobrý pocit k tomu. :)

Nejsem proti tučňákům nijak zaujatý, ale jakmile jim někdo přisoudí muzikálnost a oni začnou zpívat a stepovat a zachraňovat přirozený řád věcí... měl by si za to někdo odsekat všechny přečnívající údy. Na druhé straně zase nemůžu být tak nepřející a přiznávám Happy Feetu jedno velké plus! Narozdíl od ostatních animáčů (to se samosebou netýká pixarovek) má jednu velkou výhodu v tom, že díky epickému pojetí a famózní animaci se je pořád na co koukat (kosatky, tobogány, záběry na ledovcové pláně). Miller-kreativec měl ještě k tomu tolik odvahy, že přihodil i nějaké to tajemno - výsledek ale bohužel doklopýtal k čemusi, co nebezpečně připomíná Blízká setkání tučňáčího druhu a tragédii biblických rozměrů. Příště více příběhu, méně zpívánek a nesnažit se za každou cenu vystupovat z řady nějakým uhozeným nápadem... P.S. Prý je to ekologicky nezávadné. :)

Akira Kurosawa se chopil zajímavé látky a neméně poutavě se mu ji povedlo interpretovat na filmové plátno. Jako jiné snímky poválečné japonské kinematografie se i Žiji ve strachu vyrovnává s národním traumatem 2. světové války a poukazuje na napjatou atmosféru dlouhých desetiletí v průběhu Studené války, kdy strach byl přirozeným každodenním společníkem - další globální konflikt mohl propuknout kdykoliv. Vychvalovat bezchybný výkon Toshira Mifuneho, který se ponořil do duše paranoidního starce obávajícího se atomové hrozby snad nemá ani příliš smysl, již tradičně je úžasný, uhrančivý a přesvědčivý jako nikdo jiný. Po první projekci nemohu nad 4* (na režisérovy poměry mi přijde kamera příliš sterilní a plochá, hudby by člověk pohledal), přestože ideový přesah a vyústění snímku je takřka geniální...