Lavran

Prototyp výtečné rodinné podívané, která je zábavná, napínavá, elegantně natočená a nevinná jako spící robátko. Jestli tohle nedokáže obměkčit i toho nejzarytějšího pesimistu, tak už nevím. Smekám klobouk před FAMÓZNÍ hudbou britského rodáka Patricka Doyla, která posouvá hranice filmu zcela mimo kategorii. Není to obyčejný člověk, ale ďábel. :)

Překvapení se k mé radosti konalo na 100%! Kronika rodu Spiderwicků dává s klidem zapomenou na zhrození po zhlédnutí Zlatého kompasu i na nenucené salvy smíchu u odduševnělého Eragona. Chválit bych toho mohl hodně, ale bezkonkurenčně největší poklonu u mě zasluhuje "design" potvor, který je jedním slovem parádní (panstvo z ILM se opět vyřádilo). Velikán Horner po letech střídmé a nenápadné tvorby vrátil úder s nádherně zasněnou (ale i pořádně dramatickou) hudbou, která dá vzpomenout na zlatou éru osmdesátých let - právě na Hornerových bedrech stojí velká část výsledného dojmu. K hercům musím říci jen to, že jsou v pohodě, Nick Nolte mě pobavil jako nikdo jiný, Highmorovi (i jeho duplikátu) jsem fandil odjakživa. Prostor se našel i na jemný humor, ačkoliv nejsilnějším atributem je opájení se krásou spiderwického světa, který je vlastně docela všední, ale přesto hravě ztrapňuje všechny fantasmagorické kolegy. Souhrnem: opravdu skvěle natočená dětská/dospělácká fantasy, rozmáchlá, atmosférická a v mnohém nevšední (jako hnidopich bych ale nějaké ty plagiace samozřejmě bez problému našel)...

Philip Kaufman říká: Účast velkých jmen zákonitě neznamená prvotřídní zážitek. Více snad k tomuto směšnému, ale koukatelnému Japan bashingu netřeba dodávat...

Rolling Stone a jeho Bakchanálie naživo. The Wall Kilmer je skutečně unikátní herecký zjev.

Pan Kotík je živoucím důkazem toho, že získané tituly v oboru filmové vědy a spol. nečiní z člověka notně dobrého režiséra. Existuje také něco jako vrozený talent, víme? A kdo ho nemá, ať raději prodává v řeznictví, obchází důchodce s nabídkou hrnců a vysavačů nebo na sebe alespoň zbytečně neupozorňuje.

Ale jděte! Co je to tady zase za hodnocení? :) Vždyť je to zatraceně dobře natočené a kouká se na to jedna báseň. Neřekl bych, kdyby šlo o nějaký těžce intoušský film s ambicemi na desatero Oscarů, ale žehrat nad absencí logiky u zábavné nonstop napínačky, od které se ani nic jiného nečeká, mi přijde dost obscénní. BTW: Ottmanova hudba je nejen skvělá, ale také výrazná - tak by to mělo být u všech filmů. Nepsané heslo filmu zní: důvěřujte svému mobilnímu operátorovi a místnímu policejnímu sboru, ale zase ne moc.

Přesvědčivé komorní drama o divadle, nasnímané a zrežírované nenápadnou divadelní formou. Kamera se soustředí na interiéry (kulisy) a herecký přednes opravdu svědomitě vybraných herců. Svět, který tušíme za hranicemi divadla a ponurých ulic je charakterizován pouze distribucí subtilních náznaků a dobových reportáží, díky čemuž se povedlo dokonale navodit stísněnou atmosféru okupace. Truffaut taktéž těží z velmi kvalitního scénáře, který dokáže vykouzlit rozličnou paletu nálad, a přesto nikde příliš netlačí na pilu. Finální fígl se splynutím dvou světů je výtečný! Holdujete-li kvalitním filmovým zážitkům, nenechte si Poslední metro za žádnou cenu ujet...

Jedna tlupa hardnošů jde proti druhé tlupě hardnošů, máchají po sobě haldou recyklovatelných mečíků a putují přírodou s vysázenými keříky a čert ví proč zaplněnou rozvalinami z papundeklu. Vtipnost začíná s oficiálním plakátem lákajícím na neexistující, končit by mohla u Bena Kingsleyho v další z pamětihodných rolí. Ale nekončí.

V jednoduchosti je síla - to není nic nového. Jen málo vyvolených režisérů však dokáže jednoduchost aplikovat tak geniálně jako George Roy Hill. Asi to bude tím, že dokáže do svých filmů přenést tolik pohody a nadšení (a není v tom nic podvodného). Kdyby na to přišlo, tak bych se takhle fórově nechal podrážet třeba do Soudného dne! :)

V Bruggách mi bylo moc dobře. Na rozdíl od mnoha podobných filmů totiž mají duši a skutečně hmatatelnou poetiku. Atmosféra by se tam dala krájet a prodávat v celofánu...