Mouzon

svým způsobem unikát... rezignace na elementární vůli napsat a natočit smysluplný film, vůně Provence a Prachařovo panděro nikdy nebyly tak hmatatelné___dotočná musela být slušná kalbütschka, chlebíčky tekly proudem, kaviárový šampaňský, a u trávy bezpochyby nezůstalo___kultovní potenciál zaručen

jízda kapitálních parametrů, poctivě zhlédnutá od A do Z, na motivy knihy, kterou (bez mučení přiznávám) mám nyní chuť si přečíst od první do poslední stránky... pod-brak, surrealismus, tuzemská odpověď na Bridget Jonesovou, absence sebeúcty všech zúčastněných a levitující Pavel Kříž se setkávají na ploše půldruhé hodiny plné slabomyslnosti a absurdity, ale takové té ne-úplně-monty-pythonovsky-záměrné-jako-spíš-jen-šoupnuté-za-hranici-představitelna___vlastně je třeba na tom obdivovat mnoho aspektů: kreativitou PR sekce, která si na vydedukování toho, jak vlastně tenhle stück zpropagovat, musela zlomit hlavu, počínaje; furiantstvím tvůrců, kteří se nestyděli říct si za toto o nějaké mince, konče___ZOUFALÉ ŽENY hodně šlapaly na paty VĚČNĚ TVÉ NEVĚRNÉ, která u mě nakonec souboj o pána českého kinematografického Mordoru L. P. 2018 vyhrála, ale druhé místo ani trochu neumenšuje fakt, že toto je tvar, k jehož popisu dosud nebyla vymyšlena odpovídající slova

po strništi bez (invence, poetičnosti, sebekritiky a střízlivosti vzhledem k vlastním tvůrčím volbám atd.)___vyvanulý a anachronický snímek, v němž se vše tak nějak dobrotivě uhladí a zakulatí a který skýtá jeden z nejbizarnějších výjevů tuzemské kinematografie posledních několika let: scénu, v níž cca stoletý strýc dělá něco jako návrhy mocně idealizované postavě matky-třicátnice___při sledování tohohle typu českých filmů, které nejsou ani zcela blbé / myšlenkově odporné, ale ani dobré / výborné, se mi vždycky vybaví slova jednoho nejmenovaného herce: “od Kolji do kina na české filmy nechodím, nepochopil jsem, jak může být tak banální útok na složitost světa úspěšný... no, a pak vidím něco současného a říkám si ‘tyvo.., zlatý Kolja...’

komentář s nulovou výpovědní hodnotou, nadšené výkřiky, čistá filmová rozkoš (ehm...): Ari Aster opět válcuje kinematografické pole takovým způsobem, že ani po tomto snímku sto let neporoste tráva... mimochodem, "tráva"___jistě se najde nemalý počet diváků, kteří MIDSOMMAR označí za manýristickou vykrádačku THE WICKER MANa, což je nicméně hrubé nepochopení rozdílu mezi vykrádáním a citací - Aster používá poetiku pohanství a kultu jako pozadí pro definování vlastních témat a traumat, k historii kinematografie se obrací jako k souboru prvků, které má v oblibě, ale jejich citování pro něj tvoří toliko rezervoár postupů, jež ve vhodné chvíli obrátí úplně naruby a jejichž pomocí zdůrazní vyznění svého vlastního vyprávění... stejně jako byly u debutového HEREDITARY referenčním rámcem VYMÍTAČ ĎÁBLA nebo ROSEMARY MÁ DĚŤÁTKO, i v případě MIDSOMMARu se THE WICKER MAN dá použít coby pozadí maximálně pro pochopení budování atmosféry a nálady, nikoli příběhu jako takového, o struktuře filmu samého ani nemluvě (což ale neznamená, že by se Aster na zmiňovanou sedmdesátkovou folkovou férii - a možná i na její nedávnou inkarnaci - pozorně nedíval)... jinými slovy, není na škodu si před zhlédnutím filmu pustit nějaký rozhovor s Ari Asterem, aby potenciální divák vlastně pochopil, co se mu tvůrce snaží sdělit - a ne, nejde o přímočarý bububu hororový blábol___možná jsem příliš nadšen, ale i tak soudím, že úvodní sekvence snímku se může směle řadit mezi nejlepší prology (nejen žánrové) kinematografie vůbec: precizním nastolením ústředního tématu, kamerovými kompozicemi, hudebním doprovodem - jde o výtečnou koncentraci zoufalství, tragédie, napětí, hodně černého humoru, a v neposlední řadě hereckých výkonů, které i na takto malém prostoru předjímají potenciál, jenž se v průběhu filmu rozvíjí a stále přidává na obrátkách___Ari Aster je naprostý magor, chameleon, který bezuzdně surfuje v žánrovém poli, aniž by se někde na delší dobu zastavil (upřímně řečeno - čistý horor to fakt není), a jehož fantazie a tvůrčí rozmach jsou ve výsledku možná napínavější než celá zápletka filmu... sice máte konstantní pocit, že se co chvíli něco neskutečně po...hnojí, ale Ariho eskapády a vaše zvědavost, kam ho vlastně jeho nápaditost dovede a zda má vůbec nějaké mantinely, na něž by mohl narazit, jsou ve finále mnohem, mnohem větší nervák___těším se na Ariho další zářez - a na prodlouženou verzi MIDSOMMARu neméně...

pokrytecký zmetek, který je chvílemi zábavný (zcizující dialogy, Tilda Swinton před "nanebevzetím", čtyřnásobná prohlídka místa činu), aby značnou část stopáže zosobňoval mnoho potenciálních důvodů, proč by mohlo být legitimní nesnášet žánrové "pocty" a citace_____doslovnost některých témat působí značně rozpačitě a celek jako takový ve své nedopracovanosti vyvolává dojem indie filmu, který vnikl jen proto, aby byl další indie film_____snímek natolik zahleděný do vlastní svéráznosti, až působí, jako kdyby do toho Linklater při tvorbě dalšího scénáře hodil vidle a nechal vše dopsat svého padesátého podasistenta_____Jarmushovi při projezdu Centerville došel pervitin a tito mrtví mohli klidně zůstat tam, kde byli...

paralela ke “Všem prezidentovým mužům” více než náhodná___pečlivě budovaná atmosféra, mrazivý závěr, nejistota, neustálé ohlížení se přes rameno___veškerá nedůvěra v establishment, kterou v druhé půli 20. století pečlivě budovala americká postmoderna, tu dostává velmi konkrétní a neornamentální výraz

říká se, že literáty lze (vedle skupiny, která zvládá obojí) dělit na spisovatele sprintery (píšící výhradně povídky) a spisovatele maratonce (jimž nejvíce vyhovuje květnatá románová forma).......pokud je možné toto rozdělení aplikovat i v případě scenáristů, pak Pemberton s Shearsmithem pravidelně vyhrávají všechny závody v běhu na 100 metrů.......dokonalá aktualizace všemožných poeovsky makabrózních, popkulturních, filmových, literárních a kdo-ví-jakých-dalších odkazů, zakomponovaných do detailně promyšlených struktur, které se pohybují žánrovým polem s nevídanou lehkostí.......hranice mezi puberťáckou komikou toho nejhrubšiho zrna, černým ostrovním humorem, hrůzostrašností a dramatickým přesahem nikdy nebyla tak tenká, resp. neexistující.......

první dva případy jsou (jakkoli paradoxně to bude znít) do té míry černohumorné, že vedle nich standardní černý humor působí poněkud narůžověle - zejména epizoda č.2 je dohnaná do extrému natolik absurdního, že to lze ještě vnímat jako koukatelný film... zbytek je úmorně didaktická a v samém závěru až bizarně směšná podívaná o tom, že když budete střílet malé děti, sežere vás za trest čert... oddělení "epilogu" od zbytku snímku, namísto organického prolnutí, celku spíše škodí; narůstající brutalita funguje pouze v čistě fyzické a momentálně šokantní rovině; chybí jakákoli výpovědní hodnota... von Trier pokračuje (s Jackem?) v pomyslném tvůrčím sestupu, v jehož rámci svými filmy působí jen na "první dobrou" (ehm, dobrou...) - pryč je nepříjemnost a naléhavost, dosahovaná pouze psychologickými prostředky, která dokázala dohnat k bezmocné zuřivosti nad viděným... zůstala snaha strhnout stále extrémnějšími proprietami, které jsou ve výsledku jalové, nicneříkající a vyprázdněné... filmový ekvivalent splasklé bubliny, jímž tvůrce očekávání nepřekračuje, ale otrocky naplňuje... velká škoda, že se von Trier dostal do fáze, kdy se na jeho filmy chodí výhradně kvůli (nabubřelému) hypu, nikoli kvůli jim samým... návštěva dalšího (potenciálního) von Trierova filmu však bude motivována stejnou otázkou jako v případě JACKA: vrátil se svojský dánský divnoguru k tvorbě snímků, jimiž chce říct něco podstatného, nebo má obskurnost ještě hlubší dno než posledně?

filmový ekvivalent klystýru... v podstatě jde o zastřený postapokalyptický snímek, v němž místo vody / zdravého ovzduší / surovin / občanské vybavenosti apod. absentuje morálka a jakékoli distinktivní rysy, které by nám umožňovaly domnívat se, že jsme účastni vyprávění o lidských bytostech, nikoli o opicích v říji... Cieslara a Míku ale podobné starosti pouze brzdí v rozletu, proto je hned po startu odhazují jako nepotřebnou zátěž a s elegancí vrchních z Café de Paris nám servírují vybrané menu, na němž jedna krmě je lepší než druhá, od premisy v jádru vyprávění, přes herecké výkony a “vývoj” postav, až po eponymní píseň, která je třešničkou na vrchním patře několikaposchoďového dortu___kopii této “věci” bychom po sobě měli zanechat v černé skříňce, aby budoucí objevitelé naší padlé civilizace lépe pochopili, proč lidstvo vlastně vyhynulo

Je třeba předeslat, že po "Jeden musí z kola ven" jsem si osobně pasoval Alfredsona na režisérského poloboha, který to má v paži jako málokdo... Nicméně, v kontextu jeho předchozího snímku je "Sněhulák" kolosální propad. Fakt, že výsledek je na hony vzdálen napínavé a strhující upoutávce, nelze brát jako výtku, ale jako dodržení určitého tvůrčího postupu patrného již v "Jeden musí...", kdy trailer sliboval špionážní jízdu a film byl spíše zadumanou analýzou konkrétního prostředí. Zatímco se ale v "Jeden musí..." napětí z traileru přesunulo do významové roviny filmu (pod povrch prezentovaných událostí) a funkčně se tranformovalo, ve "Sněhulákovi" vyšumělo do ztracena a ten film není zajímavý téměř ničím - leda tak tím, kterak postupy, fungující dříve, zde selhávají. Je zarážející, jak analogická je poetika obou filmů, aby v jednom dala vyznít na detail zaměřenému vyprávění a v druhém mořila diváka bizarním jednáním postav a motivacemi, které nedávají smysl v kontextu jediného hrdiny, natož nějaké početnější skupiny. "Sněhulák" jako filmový celek vypovídá zejména o mnoha nesouladech - 1) mezi hrdiny, kteří si nejsou schopni vyjasnit a obhájit jasný účel svého konání a proto působí jako hlupáci, 2) v motivacích postav (což nejzřetelněji platí u vraha, který je nucen své pohnutky vysvětlit bezmála v jedné větě - a při zpětném pohledu na jeho minulost a na všechny vraždy nedává jeho jednání smysl vůbec žádný), 3) mezi zvolenými tvůrčími postupy a jejich schopností odprezentovat alespoň náznakem zajímavý snímek. Melancholie pak nevyplývá ze sledování filmu jako požitek - zůstává spíše jako neodbytný a nepříjemný průvodní jev při pomyšlení, kolik tvůrčího potenciálu šlo vniveč. Skvěle funkční retrospektivní scény (s typově přesným Valem Kilmerem) trpí rozsahovou podvyživeností, která jim je na ploše dvouhodinové stopáže přiřčena (obecně to působí, jako by "Sněhulák" ve střižně hodně trpěl). Je sice fajn natočit detektivku, z níž je zcela odstraněn žánrový prvek - ale pokud je takovému příběhu vykuchána žánrová podstata, přišlo by mi logické nahradit jí něčím jiným (nebo jí případně nějak invenčně ozvláštnit). Čím víc o "Sněhulákovi" přemýšlím, tím víc mě štve - plytkostí, která si hraje na nedořečenost, nesmyslnými motivacemi hrdinů, které chtějí po divákovi, aby se zapojil do interpretační hry, jež nemá hlavu ani patu, absencí atmosféry. Zároveň chci natolik věřit, že je to dobrý film, že to možná zkusím ještě jednou.