Kobitch

Krásný vizuál, dojemný obsah. Poplakal jsem si.

Nádherná hudba podkresluje olejomalbami malovaný film z polského venkova, jehož příběh je sice přímočarý, ale co by taky mohl člověk čekat od prostého života, jehož koloběh je vymezený setím a sklizní. Chápu, že z čtyřdílné knižní ságy se musela spousta listů nechat ležet na zemi, takže mi ani nijak nevadilo, že některé postavy byly více karikaturami než prokreslenými charaktery. Nemusíme si ale nalhávat, že bez unikátního vizuálního stylu by po filmu neštěkl pes, protože nic zásadně zajímavého se v něm nestalo. Ty nádherné výjevy (bouřka, tanec v krčmě, masopust) ale stejně vyniknou více, než kdyby se ve snímku rozvíjel nějaký složitý příběhový spletenec. Za mě se skloubila forma s obsahem ve vyváženém poměru a Jagna je pro mě jedním z filmů roku.

Všem co hlásají, jak za komunistů bylo lépe, bych přál prožít jen část toho, co musel prožít Bóža a jeho rodina.

Daria válí. Dcera byla úžasná a Electra potvrzuje její neskutečný talent.

Mňam dopí*i! Robert Hloz vařil guláš s bladerunnerovským základem a přimíchal do něj i porci Minority Reportu, Detroit: Become Human a Black Mirror. Nápady sice nijak originální, provedení audiovizuálního charakteru však na jedničku. Na obsahu se mohlo zapracovat přece jen o něco více, trocha napětí by neškodila. Tam, kde by si mohl hollywoodský film dovolit akční scénu nebo dvě, si musí český biják holt vystačit s dialogy. Celkově jsem moc rád, že to někdo zkusil a zapojil do procesu lidi, kteří rozumí oku lahodícímu designu.

Seriálového Luthera miluju, ale tohle byl opravdu krok vedle. Ve filmu nefungovalo téměř nic - žádné napětí, žádné emoce. K tomu dementní záporák s naprosto přestřelenou zápletkou. A ani ten Idris podle mě v tomhle guláši neměl možnost předvést něco navíc.

Benicio hraje Benicia, atmosféra řádně hutná a podbarvená tak temnými tóny, že by se za ně nestyděla ani Hildur Guðnadóttir. Moc dobrá rutina, která ovšem za úplnými peckami o něco zaostává, a já nevím moc v čem. Připomínalo mi to slabší odvar z 10 let starého Zmizení.

Jako milovník britské verze jsem si nedokázal představit, jak by to za velkou louží mohli udělat lépe. A přece se povedlo. Ne snad, že bych partu Michaela Scotta stavěl nad skvadru Davida Brenta, ale ti pacholci z americké verze mi zkrátka natolik přirostli k srdci, že loučit se s tímto seriálem bylo jako sedět na pohřbu nejlepšího kamaráda. Každou jednu postavu jsem miloval a přišla mi zajímavá, ať už šlo o Phyllis, Creeda, Oscara nebo Kevina. Hluchá místa jsem nezaznamenal, ani odchod Michaela pro mě nepředstavoval úpadek seriálu, naopak jsem ocenil větší důraz na vedlejší postavy. Očekávám, že tak za půl roku začnu rewatch a za další rok další a takto už to doklepu až do smrti, protože sledovat Kancl bylo jako být součástí velké rodiny, kde jsou sice divní strejdové a podivínské tety, ale pořád je to rodina.

Zjevení na obrazovkách, které pak dokázal zopakovat snad už jen LOST. Míra adorace Jacka Bauera překročila snesitelnou mez — koukal jsem na Nově i na reprízy dílů a na gymplu jsme řešili každou minutu seriálu. Až do páté série extra kvalita se stoupající tendencí. Půlku zážitku zajistil Sean Callery, jehož soundtracky jsou prostě kulervoucí.

Michael chybí. Na druhou stranu jsem rád, že to jde i bez něj (a kolikrát je to tak i lepší). Nové postavy jsou v pohodě.