AloeB

Ačkoliv prvního Afroamerického partnera považuji v rámci toho zvráceného komiksového molocha za jeden z těch lepších filmů, pokračování jsem neskutečně obával, protože neustále prosakovaly děsivé zprávy, že by se tam měl objevit válečný konflikt s Aguamanem a mně prostě nešlo přes mysl, jak by komiksoví mořští panicové fungovali ve světě geniálního Ryana Cooglera. Teď už to vím a musím konstatovat, že ukázal nemožné, protože přetransformovat těžce směšnou komiksovou postavu Namora ve funkčního hrdinu, kterého je možné respektovat, je výkon hodný Wakandy a půlky princezny Letitie Wright. Zvlášť když přes rádoby empatické důvody nemají k dispozici hlavní postavu. Wakanda Forever je tedy důstojným pokračováním, které se podobně jako jeho příbuzní Eternals snaží předstírat, že patří úplně jinam než všichni ti iron-mani, hulkové a šangčiové, a namísto zbytečné blockbusterové akce vypráví příběh střetu dvou civilizací těžce postavených na africké a středoamerické kultuře, které i přes svoji fikční podstatu odkrývají křivdy a bohatství, které jejich inspirační zdroje nabízí. V průběhu filmu může tedy divák pozorovat líbivě až kýčovitě vypadající pastiš kultur afrického kontinentu, všemožné barevné hadříky, chatrče, zvyky, rituály či ozdoby; prohlédnout si dekorace inspirované původními kulturami a umění založené na aztécké a mayské kultuře; poslechnout si nesčetně krásných jazyků či perfektně vybranou hudbu; podívat se na Haiti mezi ty nejchudší a ještě se tam sem tam mihne nějaká velryba. Jedinec se pak až diví, že se tímto vším rychle prokochal jen aby viděl závěrečnou bitvu na ošklivé lodi v ošklivých kostýmech (především tedy ty létající serepatičky). Konec je sice lepší než v minulém filmu, nicméně stále trpí těmi neduhy, které blockbusterové finále nemilosrdně vyžaduje. Usmíření na konci smrdí scénářem a působí trochu směšně, byť jsou podklady k němu napsány dobře. Za mě spolu se Spider-many jde o jeden z nejlepších filmů MCU, byť mám opět oprávněné obavy z toho, jak se to bude vyvíjet dál.

Na tuto svoji dlouho očekávanou autobiografii jsem si bohužel našel čas až teď a bohužel z pohodlí domova, přičemž trochu lituju, že jsem nemohl tu děsivou velrybu, kterou maskérský film z Brendana Frasera udělal, vidět na stříbrném plátně, nicméně zážitek je to pořád výborný. Trochu kýčovitě se tu shodnu s většinou ostatních, pro něž je Velryba srdcovou záležitostí, ale ono to nejde jinak, protože kvality Aronofského a v tomto případě především výborný námět se nezapřou. Je samozřejmě trochu nutné si přiznat, že film o obezitě mezi milionem jiných filmů bude (nejen svým objemem) zákonitě vyčnívat, což ovšem není nutné vytýkat, spíš pochválit, že se tohoto tématu filmaři chopili. Divák rozmazlený všelijakými otravnými dramaty si tak může v plném objemu prohlédnout, jak vypadá průměrný americký občan a jaká je nedotovaný zdravotní systém v USA vlastně prasárna. Děsivé scény, během kterých se Charlie přežírá vším možným, jsou o to děsivější, když divák ví, že mu všechno to jídlo zdravotní sestra Liz nosí zcela bez výčitek. Protěžované I need to know that I have done only one thing right in my life nebo jak to bylo dostává též trochu váhy v kontextu "zlého" dítěte Ellie, o níž je též diskutabilní, co se s ní po otcově smrti stane. Ostatně nedořešenost můžeme vidět i v nepatrné scéně, kdy se Charlie svým studentům odhalí a vyzývá je k tomu, aby byli upřímní. Sledovat jejich výrazy a zvažovat, co vnímají oni byla pastva pro oči. Též příběh marnotratného syna Thomase chytne za srdce, jde ruku v ruce s Charlieho optimismem. Celkově si ve filmu pak asi nejvíce vážím poselství o upřímnosti. Jde o filmový poklad, který je ovšem učiněný líbivým, protože je Charlie zničený umírající člověk, který lituje svých špatných činů a chce se vykoupit. Proto by mě ovšem s trochu zvráceným potěšením zajímalo vědět, jaké by to bylo, kdyby byla jeho postava namísto optimisty zlý nenapravitelný cynik zkažený životem, protože jak by diváci mohli soucítit s nemorálním člověkem, případně kdyby namísto Charlieho byla třeba Sharon nebo Camila, protože kdo ví, jak by moderní divák reagoval na narušení "tradičního" modelu krásy.

Už první Kocour v botách je pro svoji atmosféru a sebeparodické pohádkové dobrodružství mojí srdcovou záležitostí, byl jsem tedy přirozeně potěšen, když se můj oblíbený shrekovský hrdina v podání oblíbeného španělského herce vrátil a slavil v kinech obrovský úspěch. S neotřelou animací, která je mi zde mnohem sympatičtější než v animovaném Spider-manovi, působí mnohem lépe a sebevědoměji než ve svém prvním filmu. Scénář a příběh není nijak originální, jde v podstatě jen o putování skupinky nesourodých postaviček za nějakým cílem, které pronásledují jinými nesourodými postavičkami. Nicméně stejně jako ostatní hodnotící je nutné vyzdvihnout na dětský film překvapivě dospělou tématiku (ačkoliv asi ne nijak objevnou) smrti. Představa, že beru nějaké pětileté (a méně) dítě na tohle do kina, tak asi trnu, ale naštěstí jsem sám rád, že už mám občanku, a tak mohu jen nadšeně slintat nad skvělým soubojem Kocoura a Vlka, kdy si ten kočičák konečně uvědomí, že si jeden musí představit Sisyfa šťastného, kteroužto nadinterpretací konečně ví, že tak jako tak umřeme, takže proč si to neužít. Zcela náhodně jsem dnes to samé slyšel z úst harvardského (asi) profesora Rostinského, který mluvil o strachu ze smrti v kontrastu s evropskou a japonskou kulturou. Poselství tedy očividně není nic nového, ale vzhledem k tomu, jak Západní civilizace smrt tabuizuje, tak je Kocour v botách vlastně celkem fajn osvěta. Jednou umřeme milé děti, poperte se s tím. PS: nejvíce jsem si užil Kitty Tlapičku a ty medvědy <3

Ačkoliv plakát a název navnazují na magické pohádkové dobrodružství, ve skutečnosti jde o velice zneklidňující ideu, kde se na jedné škole učí studenti dvou paralelních fakult porážet studenty té druhé s tím, že v duchu pohádek jsou jedni studenti učeni vyhrávat a druzí být poraženi. Deterministický status quo je sice v rámci děje předložen jako problém, který je v závěru vyřešen, ale přijde mi neskutečně tristní, že tuto změnu přinesla až náhodná holka. Ostatní vyučující a studenti pak působí jako neskuteční debilové. Na obhajobu by sice šel předložit argument, že jde o pohádku, pak ale ta pohádka ukazuje hromadu zlých a neempatických lidí. Škola dobra a zla pro mě byla kvalitním zrcadlem proti Harrymu Potterovi, k němuž cítím nostalgickou lásku z dětství, přestože Bradavice se od této binární školy v lecčems neliší. Nicméně je nutné přiznat, že jen jeden z těchto fikčních světů je zpracován tak, aby i dospělí stále lamentovali nad tím, že v jedenácti nedostali svůj dopis z Bradavic. Protože se obávám, že v případě této druhé školy nebude nikdo chtít být za červeného měsíce odnesen divným ptákem, jen aby se učil chujoviny mezi bandou dementů. Obrana proti černé magie s profesorem Lupinem zní prostě mnohem líp než čumění do zrcadla s načančanou husou. Zpátky k filmu je nutné zcela zkritizovat scénář a režii, pochválit Charlize Theron, Laurence Fishburna a herečku Agathy. Je nutné povznést se nad debilitou a zhodnotit, že tento film je děs. Děcka, zůstaňte u Harryho Pottera, bude nám pak líp.

Jeden z nejdražších lotyšských filmů by šel bez jakýchkoliv výčitek přirovnat k tuzemskému Žižkovi, který též neaspiroval navíc než na špatné historické béčko, nutno však říct, že tento Pagonių žiedas nebo poetičtěji Nameja gredzens, pojmenovaný po mnohem přínosnější kulturní památce než je ten náš český husita, alespoň dává i přes silně brakový děj smysl, což jej v mých očích zvedá. Oproti Jáklovu propadáku je i vizuálně podmanivý, všudypřítomné pobaltské bažiny a pláže jsou mnohem úchvatnější než středočeské lesy. Velmi potěšila i (alespoň dějová) přítomnost ostrova Saaremaa. Scénář je samozřejmě tragédie. Legendární lotyšský hrdina Namejs je zde trochu slaboduchý mlíčňák s luxusními akčními scénami, hlavního záporáka - papežského delegáta Maxe - pak hraje James Bloor, který by se v takovém rozpoložení slizkého čistě zlého hajzlíka víc hodil do americké teen comedy. Opravdu sympatickými postavami tak byli snad jen někteří bojovníci, především pak Valdis, jehož mimiku, intonaci a akcent jsem neskutečně žral. S filmem se bojí silně černobílé vyobrazení obou stran a idealizace pohanství v kontrastu s křesťanstvím, což bylo dobré pouze z toho důvodu, že pak dostali prostor záblesky nějakých původních zemgalských (Zemgaļi) tradic (e. g. svatba), jinak však tato binarita působila neskutečně směšně. Možná není moc důvodů, proč film chválit, nutno však říct, že svůj účel dobrodružného historického filmu snad asi plní. Jen nesmí mít divák vysoká očekávání, pak je zklamán.

Než kritizovat neschopnost Korantenga nebo naprosto vágní otázky vůči kandidátům tak spíš ohodnotím naprostou ztrátu času, kterou tahle debata představovala. Jediné, co mi dělalo radost, bylo, že se tentokrát oba kandidáti chovali ve srovnání s jinými poměrně důstojně. Vstup budoucích prvních dam ke konci byl zbytečný, ze strany obou žen trapný a nikterak informačně přínosný. Nechápu, proč nechávají komerční televizi čas té (snad) nejdůležitější diskuze.

Námět 20. let v Hollywoodu a zvukařské revoluce v kinematografii se mi původně zdál extrémně nezajímavý, ale měl to točit Chazelle, takže jsem to automaticky považoval za must see. Po náročném filmovém zážitku mohu tedy kolokviálně zhodnotit, že je to film jak kráva a tedy že opravdu stojí za to. Režisér mého milovaného La La Landu zůstal svým pastišem Zlatého věku amerického filmu věrný vybrané artistické onanii a namísto muzikálů glosuje význam konce němého filmu pro průmysl i pro herce - s tím, že jako glosa mu slouží ta nejdelikátnější absurdní komedie s velmi povedenými dramatickými scénami. Konkrétní příběhy více postav možná spolu nejsou tak spjaté, nicméně každý z nich významnou éru popisuje po svém a mají svoji roli. Je tak diskutabilní natolik je to epický film a na kolik jen umělecká esej užívající video formátu. Závěr, kdy vidí Manny po letech film, což je provázeno jakýmsi shrnutím filmové historie, má své jedinečné kouzlo, ačkoliv byl možná natahovaný. Rád bych o filmu napsal víc, ale nejspíš mi chybí kapacita. Dodám tak jen, že pro kinematografický zážitek určitě doporučuji, ale pokud se chce někdo jen pobavit a odpočinout, tak si tu tříhodinovou torturu raději nepouštějte.

Netuším, zda je to nějaký školní projekt, nebo se tvůrce prostě jen nudil, ale nějak nenalézám důvod, proč by tady tato rádoby zamilovaná blbůstka měla existovat. Jistě, asi bych neměl na žánru cortometraje kritizovat minimalistický rozsah, ale už jsem nějakých pár krátkometrážních viděl a ty mi alespoň něco daly. Herci a technická stránka filmu v pořádku, zbytek je naprosto zbytečný.

Všechen obdiv Buñuelovi, který umí adaptovat a natočit scénář tak, aby ve filmu není vidět. Skrze takřka neznatelnou příběhovou kostru působí jeho sociální drama až jako dokument z mexické periferie, třebaže vyčnívající archetypy postav dávají najevo, že jde o fikci. Drsná sonda do života los jovenes olvidados je o to hmatatelnější nerozlišitelností mezi morálním a nemorálním, většina postav naopak působí ve svém prostředí až naturalisticky přirozeně nehledě na to dobré i špatné, co činí (výjimky jsou zřejmé, mladík uprchlý z vězení a slepý zpěvák jsou zlé postavy; postava ředitele naopak ryze dobrá). Zapamatovatelný činí snímek množství výborných momentů, které dotvářejí syrově naturalistickou atmosféru díla; ať už jde o okradení beznohého mrzáka; pověrčivý rituál s holubem; pokusy Ojita a Meche zabít zlého slepce, ačkoliv na to nemají kuráž; nutnost rodiny ukrýt tělo zabitého Pedra, protože by, ač nevinní, byli považováni za komplice; či samozřejmě idealistická scéna, kdy ředitel dává Pedrovi 50 pesos ve snaze narušit jeho determinovanou náturu, což je následně pokaženo Jaibem - ironičnost toho, že se ředitel nezmýlil a přesto přišel o peníze, je tařka nenaznačená, přesto viditelná a o to silnější. Nechci soudit, jak je to na periferii mexických měst dnes, ale tento obraz z 50. let ho nepředstavuje ve zrovna nejlepším světle - což činí jeho výpovědní hodnotu skutečně cennou.

Nebýt zbožšťovací masáže, kterou tento snímek obdržel od prakticky každého, kdo ho omylem shlédl na uložtu, by mělo Everything Everywhere All at Once snad i potenciál být mezi špičkou mých nejoblíbenějších filmů minulého roku, ale takto po očekávání druhého příchodu svatého Hitchcocka mi bohužel nezbývá než odsouhlasit, že je to sakra dobrý film, kurva výjimečný, ale nic víc. A co si budeme, možná za to trochu může i Michelle Yeoh, která se mi od nedávného zločinu proti lidskosti pojí v hlavě s reprezentací veškerého zla a kazila mi i celkový dojem z tohoto perfektního snímku. Tolik k tomu, jak mohou emoce ovlivnit vnímání uměleckého díla. Pokud mám však o filmu mluvit objektivně, tak jde o senzační zpracování tématu více vesmírů (v tomto roce jako perfektně ukázaný prostředníček proti debilizaci filmové tvorby), které na nápadu skutečně stojí a rozvíjí ho každou scénou i detailem. Do středu tedy dává zcela v duchu "nejčistější" postmoderny ryze existenciální téma, že lidé jsou vlastně malá bezvýznamná hovna na malinké planetce obíhající kolem jednoho z trilionu sluncí - která jsou všechna jen v jednom z trilionu a více různých vesmírů, a záporákem dělá tu, která se této absurdní situaci snaží uniknout. Jak líbivé. To vše obaleno do šíleného spletence vážných a obskurních scén, kdy divák zákonitě nemá tušení, zda se smát, nebo plakat. Měl by plakat pochopitelně. A z osobního soudku, imponuje mi bilingvní charakter filmu, který není prvoplánový a slouží ději. edit: prohlédl jsem si plakáty k filmu. Jsou genitální.