peetriss

Takto si dětský dobrodružný film nepředstavuji. Je to příliš loudavé, pokusy o zvážnění atmosféry se míjí účinkem, absentuje divácky uchopitelné poselství, myšlenka či alespoň zajímavý dobrodružný prvek.

Výborně namíchaný koktejl tak trochu ujeté komedie a existenčního dramatu, který dokáže vyvolat pohodovou náladu a radost ze života, přestože se zde neustále koketuje se smrtí. Výborný nezávislák se sympatickým obsazením, dobrými dialogy a dobrou režijní prací Courteney Cox, které tato pozice sedí více než ta herecká.

Hodinový manžel českou komedii z letargie nevyvedl. Naopak, jen ji prohlubuje. I ten malý potenciál přihlouplého scénáře byl nevyužit, vtipných situací je jako šafránu, až příliš cítit je Svobodova nezkušenost. Hodinový manžel je nekomedie recyklující mnohé již dříve viděné, určená pro vděčné diváky podivností našich komerčních televizí - ostatně svým lookem a dramaturgií tuto úroveň až příliš nápadně připomíná. Pod vlivem úpadku české komedie očividně i český divák posouvá laťku níž a v současné době je vděčen i za "díla", jejíž ČSFD rating by se dříve pohyboval tak o dvacet procent níž! 30%

Branaghova Popelka na mě působí více jako mainstreamová komerční jednohubka, než jako zásadní zfilmování jedné z nejslavnějších a nejotřepanějších pohádek. Neupírám Branaghovi, že jeho přístup Popelčin příběh nijak neuráží, chová jej v patřičné úctě, dokáže diváka naladit na romantickou notu, ale na druhou stranu mě chybí více srdce a takové té kouzelné pohádkové noty. Důraz je kladen spíše na efekt rodinného dobrodružství plného roztodivných postaviček, vyšperkovaných rekvizit a líbivých kostýmů. Popelka s rokem výroby 2015 je tak pouhým "ikstým" převyprávěním notoricky známého příběhu, který je inovován jen novodobými digitálními prvky, ničím jiným. Více vtáhnout mě dokázal třeba Věčný příběh, byť Popelku vypráví jen velmi volně nebo výborná, roztomilá a podceňovaná Singhova, opět volně pojatá, Sněhurka.

Adrian Lyne - tak bych v krátkosti nazval hlavní negativum tohoto filmu. Režisér přistupuje ke slavné Nabokovově Lolitě svým tradičním přístupem, který se zde nehodí. Klima Lolity je nahuštěno mrazivě pochmurným libidem, vytlačeny jsou veškeré emoce, které zde opravdu chybí. Vzhledem k existenci Kubrickova mistrného díla (které si budu po dlouhých letech muset osvěžit) se Lyne rozeběhl hlavou proti zdi (a metodou převzatou z jeho 9 a 1/2 týdne svůj náraz ještě zintenzivnil). Natočil tak sice odvážnější, ale mnohem nudnější Lolitu, která diváka svou chladností spíš odráží, než aby jej vymáchala v kontroverzní psychologické lázni zakázané lásky. Řemeslně však tento film není špatný, kvalitní výkony podává i hlavní herecké duo Jeremy Irons i mladičká Dominique Swain. Obrovskou službu Lyneovu filmu udělala tradičně mistrná hudba Ennia Morriconeho.

Učebnicový příklad ultrakomerčního "únosu" úspěšných evropských postav do amerického prostředí. A již tradičně to nedopadlo příliš dobře. Šmoulům chybí nápad, osobitost, kouzlo, údernost či základní charisma postav. Místo toho se dostavilo to nejodpudivější klišé v podobě konfrontace modrých postaviček s neznámou džunglí velkoměsta, křeč nezábavnosti tvůrci ještě prohlubují upjatým zadáním býti co nejvíce dovádivý, rozverný a bláznivý, výsledek však působí neuvolněně a na sílu. Nepřesvědčily ani "živí" herci - Gargamel je jako záporná postava velmi nudná a slabá, Neill Patrick Harris se sice baví, ale zda baví i diváka si jistý nejsem. Režisér Raja Gosnell neposedné Šmouly ukočírovat prostě nedokázal, bohužel!

Spíš drsný psychologický thriller než horor, ale tím není nijak snížena má spokojenost s tímto dílem, které po velice nevinném záčátku postupně graduje v hustou a napínavou záležitost, ve které naprosto exceluje andělská mrcha v podání tehdy dvanáctileté Isabelle Fuhrman, od níž by se mohli učit mnozí ostřílení herci, jak k záporným rolím přistupovat. Thriller, který se nesnaží zacházet do nějakých nechutných extrémů, přesto je neskutečně účinný a výživný, díky pevnému vedení a výborné potemnělé vizi Jaume Collet-Serry a dobrému hereckému obsazení. Samotný závěr však na mě působil poněkud zjednodušeným dojmem, navíc mně nesedla změna vizáže hlavní psychopatky po odhalení poměrně zajímavé pravdy. Na nervy skvěle působící filmový pokrm vysoké úrovně.

Peter Jackson (a možná i výkonný producent Steven Spielberg, protože tam cítím jeho až chorobnou úchylku vrážet odlehčení i tam, kde je to nemístné) byl zasloužil jednu zprava i zleva. Mohla to být geniální emoční nálož, násobená skvělou Saoirse Ronan i dokonalým úchylem Stanleyim Tuccim (ale výborní jsou i Rachel Weisz a Rose McIver, dokonce i Wahlberg se snaží), kdyby se Jackson nesnažil dělat z Pevného pouta guláš, který začíná velmi dojemně a působivě v pětihvězdičkové úrovni, kterou poté nepochopitelně bombarduje podivnými a extrémně rušivými excesy typu svérázné babičky permanentně s cigárem v ruce, jejíž exhibice nešikovnosti měla být bez mrknutí oka vystřižena! Pevné pouto je kombinací emočně odrovnávajícího "duchařského thrilleru" a fantasy typu Jak přicházejí sny, jen v poněkud vážnějším gardu (srovnávání s Fontánou je naprosto liché, i přes Rachelinu hereckou účast). Avšak podobně jako zmíněné romantické fantasy, se v tomto barevném posmrtném světě ztrácí i Jackson, což je obrovská škoda. Pevné pouto je film, který dokáže chvílemi emočně naprosto odrovnat, chvílemi však svými rušivými vložkami i neskutečně naštvat! Proto, i když moc moc chci, nemůžu na tu čtvrtou jít. Tuto látku měl dostat do rukou jiný režisér!

Zajímalo by mě, jakému hodnocení by se tento film těšil, kdyby byl pod ním podepsán Troška. Toto je tatáž úroveň, jen v italské provenienci. Odpad bez kompromisů.

Mysteriózní thriller ano, horor se koná pouze velmi okrajově. Neutečeš hraje především na nostalgickou notu, především na milovníky starého dobrého carpenterovského stylu, včetně jeho hudebního doprovodu, který napodobuje Disasterpeace natolik umně, že i zde soundtrack hraje poloviční úlohu v budování atmosféričnosti, temné mrazivosti a napětí. Dějově a co do charakteru postav je výsledná práce chvályhodná, byť se udržuje v mezích jednoduchosti, což v tomto případě není úplně na škodu, režisér Mitchell ukazuje, že umí audiovoziálně pracovat s divákem, což platí dvojnásob s jeho schopností přetavovat skromné nápady ve velké scény (bazénová elektrospotřebičová scéna). Psychologická metoda působit na divákovy nervy je zde funkční. P.S.: Maika Monroe je sice ročník 1993, přesto se stává mou srdeční nostalgickou záležitostí, protože si v krátké době vybrala již druhý na mě takto působící projekt, což kvituji a miluji. 70%