Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Krimi
  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční

Recenze (324)

plakát

Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo (2022) 

Člověk se občas rád vrátí do svého dětství a s radostí si zavzpomíná na své volné chvilky, kdy četl bláznivé dobrodružství malého Mikuláše a jeho bandy nesčetných dětských charakterů, kde jsou všechny možné druhy individuí včetně tlusťochů, šprťáků, vytahováků, zabržděných jedinců a taktéž si připomene jména, která už dávno zapomněl včetně Kryšpína, Celestýna, Vendelína, Albína a mnoha dalších výrostků a malých rebelů se kterými prožíval jejich dobrodružství. Také bych málem zapomněl na holčičky, které měly své roztomilé charakterové vady, včetně zákeřné a záškodnické Lojzičky a stále udivené Marie Hedviky. Tento animovaný snímek není jen připomenutí Mikulášových patálií, které prožíval se svými malými soudruhy a soudružkami, ale je to také příběh jejich tvůrců, kteří je stvořili a posléze ilustrovaly. Ano, je to tak, tento příběh je nenásilnou formou propojený s životopisy tvůrců, kteří nejsou tak známí jako jejich američtí kolegové z americkýho sajrajtu, kde se Vám to jenom hemží oboupohlavními superhrdiny ze stáje Marvelu a DC. Nebudu se rozepisovat o ilustrátorovi Sempém, ale soustředím se na tvůrce předlohy, který se jmenoval René Goscinny a kterého zná celý svět a to hlavně díky jeho postavičkám Asterixe a Obelixe a také z příběhů Luckyho Luka. Tento frajer se neodmyslitelně zapsal do dějin evropského komiksového světa a jeho příběhy doslova hltali děti po celém světě. V době, kdy jsme v socialistickém Československu znali maximálně tak ten Čtyřlístek a ABC a kdy jsme prožívali dobrodružství se žlutým nejapným psem Barbánkem a kdy jsme seděli u televize a čučeli jsme na trhlého lovce Pampaliniho a kdy jsme stáli fronty v pražské Jungmance na francouzský komiksový časopis PIF, kterému stejně nikdo nerozumněl, protože byl ve francouzšině, tak už byl náš komiksový Mástr René Goscinny bohužel mrtvý. Ano, je to tak, tento velikán se dožil pouhých padesáti jedna let, což je škoda, protože těch příběhů mohlo být daleko víc, protože když se dívám na jeho dílo, tak musím podotknout, že do jeho smrti byl plodný asi jako průměrná cigoška v jejich nejlepších letech. Na scénáři tohoto snímku spolupracovala dcera již zmiňovaného Reného, kterou pojmenoval Anne Goscinny a která se potatila a která se taktéž živí jako spisovatelka. A i když je to dělané tak, aby se to líbilo všem generacím, tak si myslím, že je tam pro dnešní mládež málo akce a není tam připomínka žádných bukvic ani barevných nesmyslů na které jsme si zvykli v dnešní době přepisovačů pohádek a komiksů, kdy Sněhurka je černá jako Kunta Kinte v jeho nejlepších otrockých létech. Nechci nic říkat těmto Hollywoodským hnidopichům, ale z bílé soli přece neuděláš černý pepř, to zkoušejte na voli, protože na to Vám neskočí ani vepř. Naštěstí Frantíci mají ještě nějakou tu národní hrdost a z Mikuláše neudělali přiteplenýho Asiata a Marie Hedvika byla taky OK. Takže tady je ještě vše v pořádku a já byl nadmíru spokojen a proto dávám zasloužených 100%.

plakát

Calibre (2018) 

BACHA SPOILER: Předem mého názorového komentu předem upozorňuji zejména budoucí diváky této filmové události, aby si tento můj komentář četli až po zhlédnutí tohoto skotského masakru motorovou pilou, jinak by mohli utrpět víceméně nějakou tu blamáž v podobě nechtěných spoilerů a vyzrazení pointy a tudíž by na mně byli důvodně naštváni a psali by mi to do mé pošty, což není mým cílem. Tento film začíná zcela idylicky a my se seznamujeme s dvojicí nudných městských blbečků, kteří mají skoro vše, co se od konzumních kaledonských potomků očekává. Mají kde bydlet, mají, co jíst, mají se kde bavit, mají s čím jezdit a mají s kým obcovat a to nemyslím ty nafintěné ovečky, které se prohánějí po nádherné Skotské vysočině, kterou místní horalové přezdívají Highlands a ve které si to možná proplouvá ta legendární mystická obluda z jezera Loch Ness. Ale to je jiný příběh. Tento příběh začíná nápadem dvou kamarádů ze střední, že by si mohli zastřílet na nevinné osazenstvo místních tajemných a dechberoucích lesů a tak se rozhodnou na doporučení jet na výlet do skotské divočiny s plnou zbrojí. Už od této chvíle jsem ztratil zbytek sympatií k hlavním hrdinům, protože jako veřejný zastánce práv zvířat a všeho, co dýchá jsem byl pobouřen a doufal jsem, že se jim něco špatného přihodí. Tito městští kamarádi se ubytují v malém městečku a jdou se opít do místní putyky. Zmrskají se jak zákon káže a to tak, že by jim záviděl nejeden dlouhodobý abonent trávící svá nejlepší léta v protialkoholické léčebně a druhý den nastoupí do nemalého Jeepa a jedou tradá do lesa, naštěstí nikoho cestou nesrazí a tak může začít jejich lesní dobrodružství plné veselých historek z Krakonošovi zahrádky. Když jsem viděl ty krásné lesy, tak jsem měl chuť jít do lesa na houby a tak jsem si dal, alespoň nějaký ten popcorn s houbovou příchuťí, abych se lépe vžil do lesního dobrodružství plného zabíjení nevinné zvěře a zavánějící lesní genocidou. To se naštěstí nestalo a místo zabití nějakého toho divočáka či nevinného kolouška s pohledem disneyovského Bambiho, jsem se začal nečekaně bavit, protože tyhle dva opilí zhýralci mířili na již zmiňovaného Bambiho, ale co tomu náhoda nechtěla, zničehonic se jim v hledí objevil živočišný druh z rodu Homo Sapiens a já jsem se začal ohromně bavit a doslova popadat za břicho a říkal jsem si, že karma je zdarma a že to mají za to, že jezdí ožralí autem a také za to, že ožralí střílejí lesní zvěř i když se to z minuty na minutu změnilo a oni si řekli to bájné slovo „A Ejhle člověk". To, co následovalo po této nešťastné události nebudu rozpitvávat, ale jenom podotknu, že těch lesních umrlců bylo nakonec o trochu více a následné zkratkovité jednání hlavních hrdinů mně možná pobavilo více než nejapné blbnutí herce Jima Carreyho v jeho bláznivých filmech. Hutná atmosféra a následné pokračování této skoro až hororové sondy mně dost bavilo i když to místy bylo trochu zdlouhavé a místní kolorit buranských hrdlořezů, kteří nejdou pro ránu daleko a kteří se drží hesla oko za oko  a zub za zub mně dokázali držet v napětí až do úplného konce a nezbývá mi nic jiného než tento rodinný snímek doporučit všem milovníkům rodinné pohody a nejlépe si ho pustit jako takovou oddechovku nejlépe po nedělním obědě. Ono se to pak lépe usíná. Za překrásnou krajinu, kvalitní herecké výkony a celkem originální a hlavně napínavý příběh musím dát zasloužených 70%.

plakát

Hra o trůny (2011) (seriál) 

Předem mé recenze musím podotknout, že jsem tuto televizní seriálovou záležitost odkládal, tak dlouho, co to jen šlo a to hlavně z důvodu, že mě tento filmový žánr neláká a nějak nefascinuje a radši vyhledávám jiné žánry, které jsou pro mně zajímavější a napínavější. Ale jelikož jsem viděl skoro všechny seriály v Top 20 zdejší databáze, tak jsem zatnul zuby a pustil jsem se do toho. Musím přiznat, že mně to chytlo hned od první chvíle a skoro na měsíc jsem se zabydlel ve svém Zimohradu, kde jsem sledoval tuto napínavou seriálovou událost, která trvá bezmála necelých sedmdesát hodin. Dokonce jsem pochytil i místní žargon a když jsem si chodil na nákup ze svého Zimohradu pro zásoby do místní sámošky, tak jsem kolemjdoucí  tituloval různými přízvisky z tohoto díla anebo jsem jedné slečně řekl, jakože co to má za šedý lupus na ksichtě a jestli se to dá léčit. Reakce mně nezajímala a rychle jsem utíkal zpět do svého Zimohradu, abych pokračoval v rozkoukané podívané této napínavé skoro pohádky. No, ona je to taková skoro pohádka, s tím rozdílem, že se tam tak trochu víc šuká, vydírá, vraždí, mučí, zotročuje a celkově té krve a spermatu je tam o trochu víc než by průměrné dítě bylo schopno unést a zpracovat, tak aby to té dětské dušičce neublížilo. I když, co se týče barevnosti, výpravy, dobrodružství, různých reálných i fiktivních postav je toto vrcholem fantasy příběhů, které občas připomínají již zmiňované pohádky, ale občas se zde můžeme setkat i s hororovými, ale i romantickými motivy. Tolik pletichaření, zákeřností, závisti, nenávisti a dalších bezvadných vlastností lidského charakterového spektra by dohromady nevymysleli ani Rumburak s Xénií dohromady. Měl jsem asi tu výhodu, že jsem tento seriál viděl celý v kuse a néé v rozmezí těch osmi let, protože si myslím, že lidem, kteří to viděli v tak dlouhém časovém horizontu unikla řada podstatných miniaturních věcí, které pak vzápětí hodnotili negativně a to hlavně v osmé sérii, která bohužel skončila na této databázi v modrých barvách. I když se to někomu líbilo a někomu néé, což je každého věc a já nikomu nevnucuji svůj subjektivní názor, který nemusí být ten správný, tak i přesto musím podotknout, že já jsem s průběhem líčených událostí a taktéž s koncem byl velice spokojen a dokonce jsem na konci uronil nějakou tu dračí slzu. Dále musím vyzdvihnout perfektně vybraný casting skoro všech postav, ať už těch pozitivních či negativních, včetně mého oblíbeného šukajícího a věčně nalitého trpaslíka v podání amerického herce Petera Dinklage. Jeho IQ bylo vysoce nadprůměrné a to někdy až do té míry, že dokázal přemýšlet a vymýšlet někdy až dva, tři kroky dopředu. Kromě draků, mrtvých lidí, obrů a dalších paskvilů typické pro fantazijní světy jsme se zde setkali s mnoha kmeny a klany z říše lidí a mohli jsme postupně sledovat jejich obyčeje a zvyky, které nám tvůrci ukázali. O obsahu tohoto veledíla psát asi ani nebudu, protože bych se v tom asi pěkně zamotal. Na to jsou jiní experti na této databázi, kteří to komentují a u některých jejich názorových výlevů mi zůstává rozum stát a to hlavně z důvodu jejich hrubě nepochopeného sledovaného materiálu, že mám občas pocit, že jsem se asi díval na úplně jinej seriál. A to je asi vše, co bych napsal do svého krátkého a stručného komentu, kterej naštěstí nikdo nečte, protože je tak dlouhej a proto ho píšu tak dlouhej, aby ho nikdo nečetl a zároveň zdravím všechny minulé a budoucí diváky televizního skvostu a zároveň vydávám povel DRAKÁRIS a proto musím dát zasloužených 99,9 FM %.

plakát

Sázka na nejistotu (2015) 

Předem upozorňuji, že tento tak trochu dokumentární průvodce do hlubin amerického bankovnictví a různých pletich, které se odehrávají hlavně na legendární ulici Wall Street není pro každého a že většina konzumních diváků, tak do půlky tohoto snímku nebude tušit, která bije. Po zhlédnutí tohoto filmu jsem si uvědomil, že na tomto světě žije hrstka vyvolených jedinců, néé-li vizionářů, který obrazně vidí až za roh a i když je jejich okolí většinou nebere vážně a vysmívá se jim a honosí je tituly konspirátorů, bláznů a dalšími nepřívětivými přízvisky, tak jim to nevadí a jedou si ve svých skoro až halucinogenních bludech dál a dál, což je přesně případ hlavního představitele tohoto filmu Michaela Burryho, který šel s kůží na trh a postavil se bankovním společnostem a dovolil si vsadit si na něco, co nedovedli předpovědět ani ti největší experti a analytici v oblasti finančnictví. Ukázal celému světu, jak křehký a nepředvídatelný je finanční trh, který když se zhroutí, tak to většinou odnesou ti obyčejní lidé, kteří skončí bez práce a někdy i bez střechy nad hlavou jako se to stalo v tomto případě. A i když si říkám, že jsem tento snímek pochopil na sto procent, tak to je o tom, že si člověk málokdy přizná, že něco nechápe, aby nebyl za největšího blba. Bankovní hatmatilce samozřejmě nerozumím a číslům už vůbec néé, ale myslím si, že celkový odkaz, který měl tento film přinést jsem pochopil a jelikož jsem na tomto filmu nebyl v kině, ale díval jsem se na něj na svém domácím kině, tak jsem měl tu výhodu, že jsem si některé termíny mohl dohledat na internetu a to asi hlavně proto, abych si pak nepřipadal jako opilej Bulhar, kterej se ptá před autobusovým nádražím, kdy jede příští vlak? Navíc jsem se mohl kouknout na opravdové hollywoodské celebrity v celkem bezchybných a přesvědčivých výkonech, včetně takových megacelebrit jako jsou Brad Pitt a Christian Bale. Nejlepší na celém filmu je asi závěrečné ponaučení nebo-li spíše varování, že toto extempore, lhaní a podvody, které finančně negramotným lidem dennodenně podsouvají banky, realitní agentury a to hlavně kvůli větším ziskům a které vědomě či nevědomě podporují a následně vysílají skoro všechna média. Pravdou je, že praví viníci a zosnovatelé a posléze bankéři, realitní makléři, politici a další havěť, která v tom měla prsty nebyla posléze potrestána a svět šel dál jakoby se nic nedělo, ale co naplat s tím nic nenaděláme, my můžeme tak maximálně žbrblat v hospodě do půl litru piva, ale co si budem říkat chod světa, hlavně toho finančního to nějak nezmění. Za poměrně zdařilou sondu do sféry čísel a věcí, kterým moc nerozumím dávám zasloužených 70%.

plakát

Instalatéři z Bílého domu (2023) (seriál) 

Kdo by neznal aféru Watergate? Tato politická událost se stala trnem v oku amerických dějin a dostala se do mnoha filmů a seriálů, kde nám byly vykresleny různé pohledy této nešťastné události, která zahýbala politickým spektrem a následných událostí, které následovaly, viz srdceryvné odstoupení prezidenta Nixona v přímém přenosu, které přilákalo k televizním obrazovkám rekordní počet diváků. Pokud mně paměť neklame, tak se všechna televizní a filmová díla soustředili na ty, kdo skandál odhalili. Tato minisérie naopak detailně ukazuje samotný čin, ne to, co následuje a kdo to objeví a odsoudí. Když jsem se začal dívat na tuto televizní záležitost, tak jsem to chtěl po prvním díle vzdát a říkal jsem si, co to zase ty Amíci natočili za paskvil a to zejména kvůli přehnanému předvádění se herce Justina Therouxe, který ze sebe dělal fakt idiota neskutečných rozměrů. Nakonec jsem první díl překousl a po druhém díle mně to začalo bavit a dokonce se z mého nejvíce nenáviděného herce stal skoro můj nejoblíbenější a to díky jeho neskutečným grimasům, které mi silně připomínali držtičky mého oblíbeného kanadského herce Jima Carreyho. Jeho fascinace Adolfem Hitlerem a jeho komplexy z dětství mně vážně pobavili a dost se divím, že tento člověk s psychopatickými sklony se dostal až do Bílého domu, kde pracoval pro administrativu tehdejšího prezidenta Richarda Nixona. Tento muž s bujnou představivostí společně s druhým strůjcem této aféry doslova zpackali na co šáhli a i když by se to mohlo zdát, že si tento příběh tvůrci vycucali z prstu a že je to všechno tak trochu přitažené za vlasy, tak opak je pravdou. Tento příběh je zejména o těchto dvou mantácích, kteří byli oddáni své vlasti a doslova držely jazyky za zuby a svou oddaností a loajálností k hlavě státu se stali doslova trpícími lokaji odstupivšího prezidenta. Ještě bych dodal, že jsem málem nepoznal herečku Kathleen Turner v roli Dity Beardové, která byla superhvězdou filmového plátna zejména v osmdesátých letech. Mé konečné shrnutí je vcelku pozitivní a to zejména po dohledání jistých faktů, které se mi zdály přehnané, ale jak potvrdilo následné vyšetřování, tak byly reálné. S mírnou nadsázkou a někdy až parodickými výjevy na špionážní filmy jsem byl spokojen i s hereckými výkony a proto dávám zasloužených 70%.

plakát

To Catch a Killer (2023) 

Tak jsem se zase po dlouhé době skutečně pobavil u kriminálky natočené tak trochu ve stylu severské atmosféry, kde celou dobu cítíte takové to ponuré chvění a kde v jakékoliv chvíli čekáte nečekaný výbuch a zvrat děje, který může přijít, ale také nemusí. Tady se to povedlo minimálně do poloviny vzrušujícího vyprávění, kdy jsem byl fakt napnutý jako péro z gauče v průvanu a kdy jsem si během této poloviny vytrhal minimálně polovinu z mých zbylých pěti vlasů na mé luxusně pěstované makovici. Přibližně v polovině filmu skončila má euforie a začala povinná vata, ve které se stal jeden z hlavních představitelů a do té doby sympaťák, krikeťák klasickou buznou první kategorie. A i když se toto vyprávění odehrává v zimních časech, tak mně bylo nečekaně teplo asi jako zbloudilému Eskymákovi na nehostinné Sahaře v době největšího sucha. Naštěstí to zachránila přirozeně vypadající a hrající Shailene Woodley, která si zde zahrála poměrně uvěřitelnou postavu policistky, která se zaplete do vyšetřování zkušenější odnože FBI a která svými postřehy překvapí nejednoho Sherlocka u televizních obrazovek. Náš údajný psychopat střílí lidi hlava nehlava a nehledí ani na množství a už vůbec néé na kvalitu. Motiv veškerý žádný a proto jsou profilovači a psychologové z FBI v koncích a nemají se čeho chytit. Náš psychouš střílí všechno, co dejchá a nezáleží mu ani na věku ani na rase. Nenechává žádné vzkazy a už vůbec nééé žádné stopy. Je to prostě profík, jak má být. Samozřejmě, že zoufalí lidé dělají zoufalé činy a tak jsme svědky zoufalého vyšetřování zoufalé FBI ve kterém to odnese pár náhodně blbě vypadajících osob. Víc už nebudu psát, abych nevyzradil pointu, ale jak už z pracovního názvu tohoto filmu, který zněl Misantrop vyplývá, tak náš zabiják je milovníkem lidí a všeobecně uznávaným lidumilem o čemž se přesvědčíme v dechberoucím závěru tohoto snímku za který dávám zasloužených 70 % a je to škoda, protože potenciál byl rozhodně větší, ale ta zbytečně vsunutá teplá vata v polovině filmu, která trvala necelou půlhodinu, ale která mi nedovolí dát sto procent. Ještě připíšu jednu zajímavost a tou je to, že se snímek odehrává v americkém městě Baltimore, které se nachází v americkém státě Maryland. Jde o to, že v tomto městě se nenatáčelo a natáčení probíhalo v kanadském Montrealu a ve městě Atlanta, která se nachází v americkém státě Georgia. Další zajímavostí nebo spíše postřehem, néé-li chybou, je to, že tvůrci se zmiňují o masovém vrahovi, což byla možná pravda u prvního masakru, ale u druhého masakru a dalších se z něj přeci stává vrah sériový, není-liž pravda???

plakát

The Oxford Murders (2008) 

Budoucím divákům této kriminálky z univerzitního prostředí radím, ať si předem nečtou moc recenzí od zdejších hospodských intelektuálů, kteří o Oxfordu četli maximálně tak nějaký ten příspěvek z jejich oblíbené četby Nedělního Blesku. Pravdou sice zůstává, že tato podívaná nebyla úplně stoprocentní a že k dokonalosti něco malého chybělo, ale aby zdejší hodnocení skončilo na nějakých těch 58 procentech, tak to fakt néé. Ono, člověk nemusí mít žádný diplom z matematiky a nemusí být žádný Einstein, aby tu základní premisu pochopil a ono se nakonec o tu matematiku ani tak moc nejedná, když to vezmu globálně a sečtu dohromady s tím, co nám nakonec vyjde za rovnici, tak to není žádná třetí neznámá a kecy, že to bylo průhledný jak sklo a že to někteří holmesologové tušili už od začátku, tak tyhle plky, ať si vypráví strýčku Příhodovi anebo Bulharovi, který se zrovna vrátil z týdenního chlastacího maratonu ve kterém ztratil své boty a někdě i zapomněl svou nechvalně otylou ženu, protože to jsou pěkný krindy, pindy a nikomu nevěřím, že by byl jen tušil, co se skrývá za pozadím tohoto příběhu a nedej Bože, kdo je pachatelem vražd. Tajemství a mystičnost tohoto příběhu spočívá zejména v již zmiňovaném univerzitním městečku Oxford, kam se dostane jen elita z toho daného oboru. Dále zde máme hlavního představitele, kterého si zahrál můj oblíbený vykulený modroočko Elijah Wood a kterého zná celý svět z filmů o Pánu prstenů, kde si zahrál titulní roli Froda Pytlíka. Jeho grimasy a jistá naivita byly dosti podobné a jsem moc rád, že nám kameraman neukázal jeho hobitího pytlíka i když párkrát to bylo jen tak tak. Ono totiž kromě napínavého příběhu a velkého množství matematické hatmatilky, kterou většina smrtelníků ani nemůže chápat zde můžeme vidět i milostný příběh ve kterém nám již zmiňovaný Frodo ukáže skoro vše ze své kuchyně, tedy kromě již zmiňovaného pytlíka. Pro mně to byla napínavá podívaná, ve které jsem i něco dozvěděl ze světa čísel a logických úvah a nízké hodnocení asi přičítám hlavně tomu, že tam teklo asi málo tý krve a že se víc mluvilo a myslelo, což zdejší bezpáteřní komentraktoristé nemají asi moc rádi. Ale nikomu neberu jeho názor a proto také nikoho nejmenuji, protože každý má na svět, tedy i na film jiný pohled a tak to má být. Za moji maličkost dávám tomuto snímku 70%.

plakát

Depeche Mode: Ghosts Again (2023) (hudební videoklip) 

Kdopak by duchy neměl rád a to ještě k tomu, když se zjevují again a again, ať už v našich životech či na filmovém plátně. Kapela Depeche Mode ví, jak zahrát na tu správnou, temnou strunu svým věrným fanouškům, takzvaným Devotees, kteří si libují v černé barvě a které když vidíte pohromadě na koncertě nebo na párty věnované této kapele, tak si připadáte jako na pohřbu. Ještě aby néé, když oba průkopníci této elektronické kapely už překročili šedesátku a začínají pomýšlet na časy, kdy se sami mohou stát duchy jako se to stalo v nedávné době jejich třetímu členovi kapely Andrew Fletcherovi, jemuž buď země lehká a který zůstane navždy v našich srdcích, jak výstižně napsal můj kolega a zdejší uživatel martinpk. A tak po šesti letech, kdy byli fanoušci a posluchači této kapely natahováni jako péro na gauči si konečně můžeme poslechnout první vlaštovku z připravovaného alba Memento Mori, které nám má připomenout pomíjivost smrti a eventuelní přípravu na konce našich životů. A i když je toto téma vcelku depresivní, tak to kapela vzala s nadhledem a vytvořila skladbu, ze které číší pravý opak a u které se skokem vracíme do veselých let osmdesátých, kdy na diskotékách zněl veselý popík typu Erasure, Pet Shop Boys či New Order. Pro mně to je velké překvapení a jsem moc rád, že se kapela vrací ke svým kořenům a za sebe musím říct, že už teď je to jedna z mých nejoblíbenějších písní minimálně za posledních dvacet let. I když nám hlavní protagonisti trochu zestárli, tak musím konstatovat, že stárnou s noblesou a že nizozemský režijní fajnšmekr Anton Corbijn se své role hlavního fotografa a režiséra ujal perfektně a tento černobílý videoklip natočil nad moje očekávání. Zakomponoval zde mnoho narážek a skrytých významů, které pochopí jen skalní fanoušci této kapely. Múžeme zde vidět také inspiraci z filmu Sedmá pečeť, kde si své hrátky se smrtí zahrají Martin s Davem. Plíživý moment stárnoucího Davea na nehostinném hřbitově mi vůbec nepřipadal morbidní, ale spíše vypadal tak trochu groteskně a zjevení tančícího ducha už bylo takovou tou třešinkou na dortu!!! Takže přeji všem příjemný poslech a v létě see you in Praha Letňany a za mně musím dát tomuto skvostu zasloužených 101%.

plakát

Mesiáš (2001) (TV film) 

Kdo má rád produktivní sériové vrahy, tak si v této televizní minisérii zajisté přijde na své. Na tento televizní film se budoucí hodnotitelé musí dívat fakt jako na televizní počin a když tak udělají, tak je tam jistá záruka, že se jim bude líbit. Na začátku tohoto příběhu se stanou dvě luxusní duhové vraždičky, u kterých si divák začne myslet, že vrah má asi nějaký problém s buzničkami a ještě k tomu z vyšších vrstev. Samozřejmě, že při pohledu na tyto výjevy srdce každého homofoba zaplesá, ale  bohužel nebo spíše bohudík v tomto příběhu neskončíme v teplých krajinách, ale vraždění pokračuje v celkem rychlém tempu a kriminalisté, kteří případy vyšetřují jsou zmatení jako banda Bulharů na cikánské svatbě. To, že se náš sériový vrah drží jistého vraždícího algoritmu zůstává expertům z řad policie celkem dlouho velkou neznámou, ale když na to přijdou, o co tomu vraždícímu jelimanovi jde, tak se těm budoucím mordům pokusí zabránit. To, že se asi bude jednat o vraždy s náboženským podtextem je každému jasné už z názvu tohoto filmu. To, že se jisté části podobají snímkům s podobnou tématikou je také asi taky každému jasné, ale podle mého úsudku se to nedá srovnávat s filmy jako je Sedm anebo Purpurové řeky 2: Andělé apokalypsy a to zejména proto, že toto je fakt televizní produkce s nižším rozpočtem a podle toho se na to musí budoucí diváci dívat a následně hodnotit. Kdyby si diváci mohli tipovat v průběhu sledování, kdo asi bude tím vrahem, tak jsem si skoro jistý, že by na tom sázkové kanceláře vydělali majlant, protože těch náznaků tam moc nebylo a jestli jo, tak si toho průměrný divák jako já a mně podobní sotva všimne. Samozřejmě se zde potýkáme s problémy policistů, kteří případ vyšetřují a to jak na poli pracovním tak též na poli domácím. V různých flashbacích se vracíme do událostí dávno minulých a překvapivě se vše spojí v jeden celek, ale nebudu spoilerovat, jenom připomenu pro ty kteří nepoznali herce, který hrál hlavního vyšetřovatele detektiva Metcalfa, tak to není nikdo jiný než Ken Stott, kterého si můžeme pamatovat ze snímků Tolkienových dobrodružství s přízviskem Hobit, kde si zahrál trpaslíka Balina, který se účastnil dobrodružné výpravy pro navrácení slávy Durinova lidu společně se svým bratrem Dvalinem a dalšími příbuznými včetně Thorina Pavézy a již zmiňovaného Hobita. Za tento televizní skvost, kde krev teče plným proudem a za překvapivý konec dávám zasloužených 80%.

plakát

Svatý pavouk (2022) 

Musím se přiznat, že Írán pro mně nikdy nebyl vysněnou turistickou destinací, kam bych se chtěl podívat, ale po tomto snímku musím konstatovat, že v této oblasti středověk ještě neskončil, protože středověk tam stále ještě trvá. A to néé, že bych měl nějaké náboženské či jiné předsudky anebo se nechal strhnout mediální masáží, kterou na nás dennodenně chrlí vypočítavá média, ale je to hlavně kvůli přístupu zdejšího obyvatelstva, které zamrzlo v době dávno minulé. Néé, že by mně překvapilo velké množství zabitých prostitutek, právě naopak, takové příběhy vyhledávám a denně si je mažu na chleba, spíš jde o ten přístup policie a médií k vyřešení těchto konfliktů. To, že na začátku našeho tisíciletí nemá policie po deseti mordech ani jeden důkaz a že se do toho musí vložit investigativní novinářka a čelit všestrannému ponižování, jak ze strany policie jenom proto, že je žena mně dosti pobouřilo a to zejména ve scéně, kterou vidíme skoro na začátku filmu, kdy se jde ubytovat do hotelu a recepční jí odmítne jenom kvůli tomu, že je žena. Dost mně to pobouřilo a jako bývalý hotelový recepční bych si asi šel koupit nějakej ten kebab a přítomnému recepčnímu bych ho omlátil o hlavu a nepřestával bych do té doby než by mu zbytek kuřecího nevylejzal z uší. Je taktéž paradoxem, že tento snímek natočila veskrze evropská produkce a to zejména skandinávští specialisté na mordy. Ale nenechte se mýlit, žádnou Ságu Norenovou ani Wallandera zde neuvidíte, je to čistočistá iránská záležitost plná hnědolidí, takže kdo má rád Alibabu a jeho loupežníky si zajisté přijde na své. Příběh je jednoduchý a vidíme v něm vraždící dobrodružství plného luxusních prostitutek, které mají rády hygienu a které mají tak krásně bělounké zuby z toho heroinu, co do sebe ládujou, že by mohli dělat nějakou tu reklamu na Colgate spermiemint. Vraha vidíme už od začátku a je to takový ten tuctový, náboženský pošuk, co mu v nějaké té jejich válce jeblo a tak měl asi nějaké to náboženské osvícení, ve kterém měl vidění, že má zabíjet tyto nebohé děvy. A i když je přezdíván Pavoučí muž, bacha neplést s americkým Spidermanem, tak mi spíš občas připomínal německého vraždícího dobrodruha Fritze Hoňku, kterého jsme mohli vidět ve snímku plného vražd a fekálního humoru nazvaném U Zlaté rukavice. Kromě některých vražd zde vidíme i sondu do jeho života, ve kterém žije spořádaný život a ve kterém je manželem krásné Šeherezády se kterou má dva roztomilé, malé kakaové mončičáky. V závěrečné fázi tohoto filmu se dozvíme, jak funguje soudní systém v této bývalé perské velmoci a nezbývá mi nic jiného než konstatovat, že oko nejednoho psychopata nezůstane suché a proto dřív než člověk stačí říct Tisíc a jedna Noc, tak pohádky je konec. Až na to, že to nebyla pohádka, ale že se tento příběh doopravdy stal a proto mi nezbývá než dát zasloužených 70%.