Jansen

Jednou jsem jel z Londýna do Brightonu autobusem, tam a zase zpátky, ale taková groteska to zdaleka nebyla.

Neskutečně působivý film. Zvlášť s přihlédnutím k mizivému rozpočtu. Tetsuo je snad první film, u kterého mám pocit, že každá koruna navíc by výsledný dojem srazila o stupínek níže. Kamera je neuvěřitelně efektní ať už zabírá celou scénu nebo se soustředí pouze na detail. Místy se zcela ztrácí v nánosech cyberpunkového fetiše, proplétá se mezi spletí drátů, šroubů, kusů plechů a všemožných hadiček, aby poté šokovala dalším zřetelně čitelným záběrem. Směs tohoto převážně kovového odpadu, ve kterém jsme nuceni se orientovat, podněcuje zneklidňující pocit neidentifikovatelného. Často totiž nevíme, který kus plechu se projeví jako součást živé tkáně. Bravurně se tak vypořádává s handicapem trikové nedokonalosti, který dokonale zakrývá a přebíjí oním pocitem dezorientace. Industriální hudební podkres se vryje pod kůži snad ještě víc než tetsuúv vrtákovitý penis a epileptický klipovitý střih na klidu taky nepřidá. Tetsuo působí jako šílená surrealistická symfonie cyberpunkového skladatele složená z kusů hadic, drátů, plechů, zvuků a několika málo slov.

První, co mě u filmu napadlo, byl Grindhouse Quentina Tarantina, ale s tím asi nebudu moc originální. Hned na začátku film chytne neskutečný drive (úvodní proslov - tanečnice v go-go klubu - zběsilá jízda auty), na jehož vlně už v podstatě dojede až do finále. Celé je to velmi slušně natočené, hudba sedí k ději a exteriéry vůbec nejsou špatné. Skoro by se nechtělo věřit, že se jedná o jedno z nejznámějších béček. To by ovšem nesměla po plátně pobíhat trojice superzlých prsatých sexbomb, které zabíjejí náhodné kolemjdoucí na počkání.

Snad nejpokleslejší film jaký jsem kdy viděl. Toxický mstitel působí jako recyklovaný materiál té nejkonvenčnější silně komerční televizní produkce, který přičiněním největších nýmandů z praxe zmutoval do obludných rozměrů. Najdeme zde vše od pohádkových archetypů přes soap-operové konvence až po drsňácký chuck-norisovský absolutismus obohacený o supermanovské konotace. Film neustále vzbuzuje dojem, který by se dal nejpřesněji vyjádřit slovy: šílená tvůrčí křeč. Všechno je tlačeno k efektu tím neprůhlednějším způsobem, hlášky nejsou vtipné ani absurdní, ale působí jako něco, co dalece překračuje význam těchto dvou slov, všichni přehrávají ostošest a efekty stojí jednoduše za hovno. Nesmí chybět spousta brutality, nahé prsaté blondýnky, dement měnící se v super hrdinu, vlezlé disko osmdesátých let a jeden příběh velké lásky. S trochou nadsázky by se říct, že Toxický mstitel je sen všech televizních konzumentů implantovaný do jednoho filmu. Jednoduše řečeno, Toxický mstitel je zvrhlý k dokonalosti dovedený tvůrčí záměr.

Výcvik k nevkusu. Nejoplzlejší film všech dob. Estetika hnusu. Mýtus vytvořený kolem Watersových Plameňáků stojí opravdu za to. Verze s navazujícím režisérským komentářem navíc dodá některé „neocenitelné“ Watersovy postřehy k jednotlivým scénám. S potěšením lze sledovat, že pan režisér si o nic nezadá s oplzlostí svých filmových (ne)fiktivních postav. Korunu tomu potom nasadí závěrečné reakce diváků („Rozhodně lepší než ty Šepoty a výkřiky!“) Samotný obsah filmu ať si každý radši přebere sám.

Antikrist je interpretačně nesmírně náročný film a to ani ne tak z důvodu samotného obsahu filmu, jako spíš z komplexního pohledu na dílo, který zahrnuje vztah tvůrce-obsah-divák. Lars von Trier, jako osobitý tvůrce, si nikdy nekladl nároky na jednoznačnou uchopitelnost svých děl. Byl to totiž on, kdo měl převahu, kdo seděl za kamerou a s cynickým úšklebkem udával tempo děje. Byl to on, kdo vystoupil zpoza červené opony jeviště a se slizkostí hodnou varietního umělce během závěrečných titulků pronesl neidentifikovatelně provokativní monolog. Ať už na tom byl během své kariéry jakkoli, vždycky z jeho filmů čišel pocit člověka, který určitým typem „plaché tvůrčí arogance“ dával všem najevo, kdo je tady pán. Antikrist je však film jiného Triera. Jestli se během jeho předchozích filmů za kamerou cynicky usmíval a vtipkoval se štábem, tak během Antikrista byl schoulený někde v rohu a modlil se, ať na něho někdo nepromluví. Antikrist je zkrátka film smrtelně vážný a na rozdíl od předchozích Larsových filmů, nenabízí pocit odlehčení, natož humornou scénu (lidi, co se při scéně s liškou začali hlasitě smát, bych vykopal ze sálu – na druhou stranu ta slečna, která při scéně s nůžkami se zoufalým křikem vyběhla ze sálu, atmosféře nevadila) Problém je v tom, že bez přihlédnutí k osobě tvůrce, který je ostatně kapitola sama pro sebe, Antichrist vyznívá povrchně a čistě účelově. Jakoby vymalovaný a do posledního detailu vycizelovaný prolog a epilog, až klaustrofobicky tísnivá a znepokojivě tíživá hlavní část rozdělená na kapitoly se silně expresivními titulky a podtitulky. Trier každým filmem hledá svou cestu a, jak to přijme divák, je mu víceméně jedno. Ono se ostatně bude těžko hledat nějaký filozoficky hluboký smysl, když sám tvůrce prohlásí, že Nietzscheho Antikrista má sice 50 let na nočním stolku, ale zatím přečetl pouze dvě stránky. A název Antikrist zvolil prostě proto, že se mu to slovo líbilo. Na druhou stranu by mě asi nepřekvapilo, kdyby se Trier někde za tou maskou přece jenom cynicky smál a svými výroky podporoval celou svou velkou show. A v tom je právě to kouzlo…

Velmi cynická, originální a v neposlední řadě zábavná procházka za dělnickou spravedlností. Na povrchu mírně levicová „agitačka“ (nikdy mě nepřestane překvapovat, jak je toto téma ve Francii stále živé), uvnitř drtivý knock-out pokrytecké společnosti. Louise-Michel vyvolává zvláštní směsici pocitů oscilující někde mezi neřízenou cynickou zábavou a bolestným soucitem a dává tak vzniknout opravdu netypickému zážitku, který je odlišný od všech (rádoby)pobuřujících, kritizujících a všemožně hodnotících snímků, které se zabývají kritikou soudobé společnosti. Pichlavost snímku je navíc podpořena minimem stylizace (na rozdíl od Bruna), převážně statickou kamerou, někdy i mírně roztřesenou, barvy jsou použity velmi střídmě, obraz je prostě nadmíru střízlivý. Dvojice Kerven – Delépine nejsou tvůrčími anarchisty v pravém slova smyslu, ale jejich styl se tomu velmi blíží.

Naprosto neuchopitelný a odvážný film, ve kterém Jodorowsky jasně dává najevo, jakým směrem se bude ubírat jeho režisérská kariéra. Alegorické putování do země zaslíbené Taru, na kterém si každý z hlavní dvojice (Fando a Lis) s sebou táhne svá traumata, hříchy a jiné latentní strachy. Jodorowského estetika rozhárané bizarnosti nabývá v černobílém provedení přece jen mírně klidnějšího vzezření. To se ale ovšem ani přinejmenším nedá říci o příběhu (jestli připustíme, že nastíněný motiv obalený bizarnostmi se dá nazývat příběhem). Zdánlivě lineární dějová linka, jejímž cílem je dosažení země Tar, ve skutečnosti onu linearitu, kterou chápeme jako cestu on něčeho k něčemu, postrádá. Hlavní hrdinové neustále bloudí v kruzích svých dětských traumat, které nezřídka dojdou explicitního a násilného vyjádření. Ale ani v tomto okamžiku Jodorowsky nic dál neposunuje. Jeho hrdinové znovu a znovu upadají do svých niterných muk a dosažení cíle tak připomíná Sisyfovo valení balvanu. Celý film je jako labyrint znaků a významů, ze kterého neexistuje jednoznačné východisko (zvlášť viditelné je vyjádření osudu Lis pomocí marionety zbavené svých provázků - pohyblivosti). Na každém pak už záleží, jak jednotlivé znaky bude číst a k jakému východu dospěje.

Jodorowkého hříčka v divadelních kulisách. Avantgardní ladění mimo jiné umocňuje práce s barvami a pantomimické (přesněji mimické) pojetí, které trefně vystihuje hlavní myšlenku filmu.

Stáhni mě do pekla v postatě není až tak horor natož to thriller jak uvádí anotace u filmu, ale spíše komedie. Raimi si hraje s žánry, žongluje s klišé toho nejtěžšího kalibru a je vidět, že se u toho skvěle baví. Celý film by v podstatě mohl sklouznout k trapné parodičnosti nebýt jeho tvůrčího nadhledu a bezpochyby kvalitního sebeironického scénáře. Raimi tohle prostě umí.