Adramelech

V anotaci se píše: „Williamova matka mezitím zoufale pátrá po svém synovi, netušíce, že...“ Pisateli vzkazuji: Máš tam chybný tvar přechodníku, poloanalfabete! U ženského rodu má být koncovka –íc, takže správný tvar zní „netušíc“. Chápu, že rozčilovat se nad takovou „maličkostí“ v době, kdy naše školství, jehož sešup úrovně po roce 1989 byl věru děsivý, už stačilo vyprodukovat celou generaci pologramotných magistrů a bakalářů, může působit puntičkářsky, jenomže v části populace dosud přetrvává znalost českého jazyka a na takové osoby potom působíš dojmem, že jsi vůl. Inteligentnější děti se ostatně dokážou naučit pravopis i dnes, i když spíše navzdory škole než ve škole, např. s pomocí rodičů, neboť intelektuálně založení rodiče nesnesou, aby jejich ratolest byla pologramotná, a naučí své dítě pravopisu sami. To však evidentně nebyl tvůj případ. – K samotnému filmu poznamenávám, že jsem už viděl výrazně lepší filmová díla na dané téma, např. Twister (1996). Tomuhle chybí nápady, spád, šmrnc a vlastně skoro všechno. Výstižné komentáře: Arsenal83, Dannyyy, LIVINGDEAD, peterfriusjilek.

Hned od samého začátku ve filmu straší, až to praští, ale logiku to moc nemá. Strašidla jsou totiž s logikou dost na štíru, což jistě potvrdí každý, kdo se s nějakým pokoušel komunikovat. V Latinské Americe věří na duchy spousta lidí, takže tam tyto entity nacházejí mnohem víc prostoru ke svému projevení nežli ve skeptické Evropě. Někteří tvůrci hororů se svým příběhům snaží dodat na působivosti tím, že uvádějí, že jejich film byl natočený podle skutečné události. Demian Rugna nic takového netvrdí, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se nechal inspirovat historkou, kterou mu vyprávěl nějaký chlápek, co bydlí pár bloků od místa, kde se udála, a on ji jenom trochu filmově opentlil. Přikládám záznam tematicky korespondujícího snu. - - - Sen o strašidlech na dvorku (v noci z 11. na 12. prosince 2016) - - -     Jdu po chodníku v doprovodu nějakého muže. Směřujeme k objektu staré nemocnice nebo blázince, který je snad ještě částečně v provozu. V určité dny a hodiny se tam na dvorku zjevují strašidla, která dělají hrozný kravál. Chci se na ně podívat. Kromě toho provozovatel objektu vyslovil přání, abych je zkusil zapudit.      Jsme v kanceláři. Nějaká mladá žena mi vysvětluje obtíže plynoucí ze zjevování strašidel. Přikývnu a sáhnu ženě mezi nohy, abych měl šťastnou ruku. Je to obecně známá pověra a nikoho to nepřekvapí.      Muž mě doprovodí do místnosti ve čtvrtém patře. Z okna je výhled na vybetonovaný dvorek ve vnitrobloku. Otevřu okno a vykloním se ven, abych si mohl prohlédnout celý dvorek. Nic tam není. Muž říká, že za chvíli to začne, a nabádá mě k opatrnosti. Kdybych viděl, jak po mně nějaké strašidlo hází laso, mám se klidit od okna, abych nebyl chycen a stržen dolů, jak se to již leckomu stalo.      Najednou se dvorek zaplní množstvím postav, které příšerně řvou. Se zájmem je pozoruji a musím uznat, že ten hluk je vážně neúnosný. Jedno ze strašidel točí lasem. Místo abych se schoval, pokusím se vržené laso zachytit, což se mi podaří. Mám přece šťastnou ruku!      Zatáhnu za provaz a zdvihnu strašidlo asi tak metr od země. Konstatuji, že může vážit sotva deset kilogramů. Řídká hmota, to se dalo čekat. Strašidlo ječí a začne po laně šplhat ke mně. Vidím, že vypadá jako mongoloid s obrovskými zuby. Nemám chuť se s ním seznámit blíže. Když je strašidlo skoro až u mě, pustím lano. Dívám se, jestli se ten parchant aspoň potloukl, ale ne. Rozplácnul se sice na betonu, zamotal se do lana, ale hned vyskočil a už zase řve. Je na čase pustit se do práce.      Kropím strašidla svěcenou vodou. Z postav zasažených kapkami se kouří a záhy mizejí. Dvůr se vyprazdňuje. Tím však zbývající strašidla získávají více místa a mohou uhýbat před kapkami. Už mě nebaví je honit. Vykloním se z okna a zvolám: „Poroučím vám jménem Adonaje, vy magorové, abyste tady přestali strašit! Toto místo je vám na věčné časy zapovězeno. Můžete jít strašit na Saharu, jestli chcete.“      A najednou hledím na prázdný dvorek. Všude je klid.

Řekl bych, že film je příliš naivní i pro děti. Naštěstí se tam najde několik málo zábavných momentů. Za pozornost stojí ta drsňačka, která pronásleduje robota. Vzhledově je prototypem saské krasavice. Takhle tam vypadají pěkná děvčata. Pokaždé, když jsem zavítal někam do zahraničí, procházel jsem antikvariáty, zkoumal tamější pivo či jiné druhy alkoholu a okukoval místní ženské, což je asi tak všechno, co mě na cizích zemích zajímalo.

Hrozný slaďák určený dospívajícím děvčátkům. Ta jedna hvězdička je za "holku od návnad".  Trefný komentář: Deimos.

Nejděsivější je začátek filmu, který ukazuje bezpečnostní situaci v Londýně. Jeden můj známý, který tam před několika lety nějaký čas pracoval, líčil tamější poměry dost podobně. Jinak dost nevýrazný film, který většině diváků asi snadno zmizí z paměti.

Pohádka Drei Haselnüsse für Aschenbrödel (v rakouské němčině Aschenputtel) je známa minimálně v celé Evropě v různých národních verzích. Verze, kterou ukazuje tento film, je trochu hybridní, ale nejsem zas až takový nacionalista, abych trval na ryze české verzi Popelky, pokud Popelku nehraje lesbická Eskymačka a prince černoch. V roce 1973 však byl svět ještě normální a nic takového nehrozilo. Natočené a zahrané je to pěkně, jenom ti holubi ve filmu nic nepřebírali, nýbrž jenom zobali. Holub se takto náročnou roli prostě nenaučí, protože má ptačí mozek. Hrách od popelu sice odlišit dokáže, ale do ošatky ho nedopraví. Z filmu dost vane enderácký vkus, oni našeho Karla Gotta vysloveně zbožňovali, a ptáček nakonec našel vhodné hnízdo, kde se určitě cítil jak v sedmém nebi.

Kecy v kleci. Připomíná mi to sovětské propagandistické blouznění z počátku 60. let. Šedesát let uteklo jak voda a už nám tu zase servírují stejné výblitky, jenže tentokrát na americkém talíři a s patosem ještě nechutnějším, než byl ten sovětský. Nám ještě na základní škole učitelka říkala, že osídlení nejbližších planet lidmi je otázkou blízké budoucnosti, stejně jako život v komunismu, který se měl týkat už mé generace. A místo toho máme co? Pravím: Nikoli vzhůru na Mars, pitomečkové, ale zpátky do středověku! Ke sledování další epizody této ptákoviny mě nedotlačí ani zvědavost ani nic jiného. Doporučená četba: Egon Bondy: Cybercomics, 1997.

Pohádka vyniká ponurou až hororovou atmosférou. Chýlková v roli jezerní královny byla skvělá. Ta její „hubená štíhlost“ mě fakt bere za srdce. Perfektní byla i zubatá ryba. Dnešní haranti jsou už dost psychicky otužilí díky sledování internetu, takže tento motiv možná úplně nedocení, ale dřívější děti by vřískaly hrůzou a měly by z toho zlé sny. Film na mě tak trochu působil dojmem politické alegorie vykořisťovatelského kapitalismu (děti sbírají perly, ale nedostanou ani pořádně najíst) s totalitními manýry (zbavit lidi řeči, proměnit je v ryby nebo v mušle) završená šťastnou revoluční koncovkou, ale není pravděpodobné, že by byl takto míněn, protože v roce 1998 se tady ještě celkem dalo žít.

Hahaha! Cituji z článku datovaného 21. 3. 2022. Zdroj: Webové stránky FINSIDER: „Ceny bytů v panelových domech překonaly v březnu hranici 87 tisíc korun za metr čtvereční. To znamená, že průměrně velký byt stojí v paneláku dnes to, co před dvěma roky stál byt na okraji Prahy v nové novostavbě. (...) Je až s podivem kolik českých domácností se zadlužilo do konce života na enormní částky jen proto, aby si pořídili ‚vlastní‘ bydlení v králíkárně, jejíž životnost je dávno za zenitem a nezáleží přitom na tom, kolika revitalizacemi panelák prošel nebo ještě projde. Životnost stavby je víceméně daná, a těžko si lze představit, že paneláky, které byly ve velkém počtu stavěné v 50. letech 20. století a jejichž životnost byla projektována na 50-70 let, vydrží dalších 30 až 50 let navíc jen proto, že si pod vlivem kolektivní iluze na ni velký počet lidí vzalo úvěr.“ A dále: „Průměrná cena bytů v panelových domech se na úrovni České republiky pohybuje okolo 87 000 Kč/m2. Největší nonsense lze samozřejmě najít v Praze, kde se dnes inzerují ceny paneláku na sídlištích typu Jižní město za 108 tisíc Kč na metr čtvereční. Je sice pravda, že těžko dnes v Praze najdete byt v novostavbě, který byste za 108 tisíc na metr koupili, ale za 112 tisíc už nějaký najdete. Je tak proto otázkou, proč by někdo při smyslech preferoval byt v 50 let staré budově oproti novostavbě, za kterou si sice něco málo připlatí, ale jeho komfort bydlení bude diametrálně někde jinde?“

Lynch si rád hraje na intelektuála, ale jde mu to jak psovi pastva. I slon v porcelánu se pohybuje elegantněji než Lynch na půdě ducha. Přesto v jedné věci vyniká. Úchylné erotické scény dokáže natočit tak, že by člověk chcípnul nudou, když na ně kouká. Ono se to snad ani nezdá být možné, ale ano, když se režie chopí Lynch, tak to možné je. Před takovým výkonem je třeba smeknout, byť jde o výkon negativní; škoda, že zde nelze udělovat body záporné hodnoty. Pokud se však Lynch pustí do psychologických tanečků, je to pouze taková normální, nevýrazná a ničím nevynikající nuda.