Lima

Bez těch zpomalovaček by to mělo poloviční stopáž. Ale dobrý. Dejme tomu, že první půlku jsem se celkem obstojně bavil na účet Snydera, jak se snaží obšlehnout koncept ´Sedmi statečných´ a naroubovat na to nějakou mytologii, která by obstála i v mnoha dalších pokračováních. Ničím mně to nerozčilovalo, i ty grafické výjevy jak z políček nějakého přeplácaného komiksu jsem nějak bez úhony přežil. Ale pak se začne lítat po planetách, které si vystačí s pár hnusnými CGI prostředími, navíc ještě potemnělými, snad aby ta digitální přeplácanost nebila tak do očí, do toho Snyder nacpe několik generických  bitek, které normálního diváka z křesla nezvednou, bez jakéhokoliv napětí a aspoň špetky atmosféry. A se záporákem a jeho libůstkami, který by se hodil do nějakého fajn sado maso salónu. Vše, co se odehraje po scéně zkrocení toho velkého opeřence, je jeden velký vizuálně hnusný zmar, a tím je vlastně celá druhá půle, s jednou zpomalovačkou vedle druhé, kdy si asi Snyder říkal, že když to fungovalo ve ´Třístovce´, musí to fungovat i tady. Ne, Zacku, opravdu nefunguje, možná tak ve tvých vlhkých postpubertálních snech.

Chvála prvních 4 kapitol: Jakoby se tu spojily prvky z těch nejlepších katastrofických fláků posledních tří dekád. Tušení něčeho nebezpečného alias ´Take Shelter´ a pohled na globální katastrofu skrze mikrosvět obyčejných lidiček, tedy něco jako Spielbergova ´Válka světů´,  kteří na nastálou situaci nemají sebemenší vliv. Esmail fantasticky buduje tenzi jednotlivých scén (třeba tanker si budu pamatovat hodně dlouho), díky šikovným kamerovým jízdám to všechno působí velmi filmově a na napočítání ikonických scén by mi ani prsty na jedné ruce nestačily. Herci všichni do jednoho skvělí, vyjma toho mladého ucha a nejvíc si to s přehledem dává Mahershala Ali. U něho stačila jediná scéna, kdy Julii u vínečka vypráví svoji zlověstnou storku a vás u toho mrazí jak v nějakém prvotřídním hororu. Dcerčina adorace ´Přátel´ a její hlavní starost o to, jak dopadla poslední epizoda, přestože kolem ní v reálu se všechno sere, je takový trefný satirický rýpnutí do potřeby některých plytce uvažujících jedinců, kterým k naplnění života stačí i sebemenší banalita. Bohužel v poslední návodné kapitole to ztratí to dosavadní  mojo. Tajemství se vypaří a jeho vysvětlení je jak z nějaké trumpistické paranoidní brožurky o tom, jak je celý svět proti USA a že pravdu mají ti přepeři, kteří již několik roků mají připraven baťůžek s nejnutnějšími potřebami, případně vrazili celé své úspory do podzemího bunkru. Tak já se v Den soudný raději v poklidu uchlastám :o)

A cenu za nejsehranější hereckou trojku roku vyhrává … kuchařka, Giamatti a jeho student. Žádný jiný film mě letos tak nepohladil, jako tohle souznění tří osamělých duší. Tohle bude jednou vánoční klasika, s Paulem Giamattim, který tady naprosto září a připomene dosud nejlepší  Payneův film ´Bokovku´. Tam žil jen pro víno a všechno s ním spojené a tak trochu i pro ženy a tady, tady žije jen pro svoje studium, pro starověké Řecko, pro antickou historii a ženy jsou tentokrát na vedlejší koleji. A díky jeho hereckému umu a jeho fyziognomii by se na tu roli nehodil více nikdo jiný, než právě lehce oplácaný Paul. Díky za zaslouženou oscarovou nominaci. A nejen Paul, ale i Alexander Payne je po předchozím malém zaváhání opět v plné síle a dokazuje, proč je hvězdou nezávislé tvorby. Payne tu zlehka bruslí mezi lehce depresivními náladami, které tu přináší hlavně vynikající herecký debutant Sessa, a těmi pocitově příjemnými, hladivými, všechny ty dialogy Giamattiho a kuchařky, to je radost poslouchat. A i když to nakonec končí, jak to končí, tak hořkosladce, máte z toho všeho strašně fajn pocit.

Nesedl jsem tomu na lep. V samém jádru je totiž Barbie stejně plytká a povrchní, jako to, čemu se celou dobu vysmívá. Úplně vidím ty brainstormové porady pohlavárů Mattelu a Warner Brothers, jak si při kulatých stolech, podobných těm, který měl zde i Will Ferrell, říkají: „Hele, potřebujeme zvednout prodeje těch našich gumových cácorek, co kdybychom natočili nějakou zdánlivě společensky kritickou taškařici, zabalili to do základních pouček o fungování patriarchátu a postavení žen ve společnosti a na okraj si jen tak trochu rýpli i do našeho korporátu, aby to jako vypadalo uvědoměle i pro odpírače našeho sortimentu….“. No a když si korporace dělá prdel z korporátu, co z toho vznikne? Ano, zase jenom korporátní bezzubý humor, vzniklý na zakázku, který se musí zodpovídat těm nahoře, kteří to platí. __ PS: Plácnu sem dvě hvězdy, za úvodní (opravdu vtipnou) reminiscenci na Vesmírnou odysseu a pak za kratičkou scénu, kdy Margot říká přirozeně zestárlé ženě, že „…je krásná“. To by si měly v loopu přehrávat botoxové princezny v čele s Nicole Kidman, aby se jim rozsvítilo v těch jejich barbie kebulích.

S Italama byla v 80.letech docela sranda. Co se týče „autorské originality“, jeli na stejné vlně, jako to dneska dělá poslední dvě desetiletí studio Asylum – zachytili nějaký filmový trend, zevrubně osondovali jeho nejvýznačnějšího zástupce a rychle natočili bezostyšnou kopírku a aby se dobře vyjímala v pultech obchodů (a svýho času v regálech VHS půjčoven), lehce pozměnili název, ale tak, aby pořád byl divákovi povědomý. Takže zatímco dnes borci z Asylum chrlí na nás lahůdky jako ´Transphormers´, ´Atlantic Rim´ atd., jedni z nejvýraznějších osmdesátkových brakových borců – Mattei  a Fragasso – v tandemu spíchli tuhle totální vykrádačku  Predátora. Tady se zcela kopírují jednotlivé postavy (lídr, indián/latino s loveckými instinkty, drsný černoch, intelektuál, borec  s „bezbolestnou“), jednotlivé scény (vymlácení žoldnéřské osady) a jejich řazení za sebou, dokonce i záběry kamery a pohledy herců v přesných úhlech. Pouze tenzí napěchovanou závěrečnou půlhodinu v Mc Tiernově předobrazu, kdy Arnold beze slov strojí  na predátora pasti jak za dob neandrtálců, vynechali a místo toho tam vložili ženský prvek, nablblý motiv domněle zemřelého kamaráda z války,  jeho transformaci v super robota, pozdější „prozření“ a prosbu adresovanou taliánskému Arnoldovi z Wishe o to, aby ho navždy sprovodil ze světa. Tohle klidně můžete brát jako spoiler a ničemu to neublíží, protože nevěřím, že tenhle vyčůraný přístup k dělání filmů může někdo brát vážně a byl coby divák zaujatý děním na plátně. A víc než jinde se zde naplňuje rčení „Když dva dělají totéž, není to vždycky totéž“. Tohle jsou úplně dva odlišný vesmíry – ten legendární, se špičkovou akcí a plný invence a pak ten taliánský, kde parta nýmandů pobíhá v lesíčku a hraje si na vojáčky, s produkčním zázemím jak ze studia ČT Ostrava. Vlastně ani to ne.

Gojira jako vážně míněné válečné drama? Ano, návrat ke klasickým kořenům prvních dvou dílů. Je strašná škoda, že většina lidí si tuhle značku spojuje s hollywoodským Monsterversem, či tou pitomostí od Emmericha s Jeanem Renem, která neměla s Godzillou nic společného a nemá vůbec tušení o godzillím fenoménu v zemi jejího vzniku, Japonsku, kde společnost TOHO napříč  šesti dekádami vytvořila celkem 29 hraných filmů s touhle přerostlou ještěrkou. Jasně, zejména SHOWA éra v 50. a 60.letech byl jeden velký cringe úlet, kde si to Godzilla rozdávala s mimozemšťany a s opicí a kamarádila se s malým japonským chlapečkem, ale tenhle aktuální díl, v podstatě pocta, je návrat k surovosti prvních dvou dílu z roku 1954 a 1955. Gojira tu rozhodně není žádný mazlík, ale nelítostné stvoření, které s gustem překusuje lidí vejpůl a vzduchem metá vlaky. Překvapil mě scenáristický fokus na lidské postavy. V podstatě celou první půli neopustíme prostředí chudinských slumů na okraji Tokya, kde se řeší takový malý rodinný mikropříběh, s chvilkovým odskočením na moře, kde se za cenu uhrožení života vylovují zanechané miny, aby pak zhruba po hodině Godzila nastartovala ničení města a do toho zazní známý hudební motiv z TOHO filmů, který mi vyvolal úsměv na tváři. Ve filmu jsou čtyři akční sekvence a každá následující je lepší a lepší. Je úplně neuvěřitelný, že tohle stálo méně, než Jáklův Žižka (checht), přitom to má parametry velkofilmu a tím, jak střídá uzavřená mikro prostředí  jedné místnosti  s opulentními CGI výjevy, tenhle budgetový nedostatek velmi šikovně maskuje. Navíc fandové celé série si tu najdou odkazy na staré známé věci, v tomhle ohledu hraje prim světélkující krunýř Gojiry. Ve filmu je také znatelně cítít přetrvávající poválečné a hirošimské trauma Japonců, přesně tak, jak to vnímáte ve starých filmech. Je to skvělá pocta, a jestli i restart, tak takový restart si nechám líbit.

Mladýho Washingtona už bych nikdy neobsazoval do hlavních rolí, hraje to opět blbě (a za to strhávám jednu hvězdu), jinak mi to přišlo strašně bohatý, jak vizuálem, tak emocionálně. Edwards nás sledem nádherných obrázků provede několika lokacemi, ať bladerunnerovským městem s desítkami svítících reklamních neonů, asijskou krajinou, kde se zajímavě střetává stará buddhistická kultura s moderními sci-fi prvky, nebo super vesmírným plavidlem Nomadu, který jakoby vymysel Kosinski  pro svůj Oblivion. Hlavně ta Asie mě nadchla, jak promyšleně a hladce navazuje moderní architektura na tu starou zástavbu, vytváří tak zajímavý kontrast a ta divácká imerse je neuvěřitelná. Nejsem příznivcem AI, ale stejně mi nevadilo, že Edwards jí relativizuje a staví jí vlastně do pozice kladného elementu, stejně jako před 40 lety Blade Runner, příběh tak dostává náboj, který mě udržel pozornost po celou dobu a těch pár logických lapsů mi to nezkazilo. Bohužel, Edwards je nepochopený tvůrce a to mě mrzí. Jak u Godzilly, která byla tou pravou, chytrou poctou filmům společnosti TOHO, anebo tady, u výživného hardcore scifi, kterých se v současnosti moc nerodí. Může mě jenom uklidňovat, že Blade Runner ve své době byl také kriticky odmítán a divácky odzíván, takže …. třeba to za pár desítek let taky vyjde, Garethe.

Na to, že to je ve svým jádru dlouhá, lehce vtíravá reklama na Sony produkt, je to velmi dobré. Ač to nestálo mnoho, umí to díky šikovnosti Blomkampa zamaskovat a vypadá to jako produkčně výživný kousek. Závodní scény mají drajv, jsou fantasticky ozvučené a zejména střihač při nich předvedl nadlidský výkon a scény, při kterých se zrovna nezávodí, také díky hereckému umu dokážou chytnout za srdíčko. Když pominu Orlanda Blooma, který s tím nemožným účesem a rozšklebeným výrazem vypadá jako čarodějnice z Jeníčka a Mařenky, tak bývalé „spajsce“ Geri Halliwell (velmi nečekaný casting) ty mateřské city věříte, Hounsou je fajn a jeho „slzavé údolí“ při setkání se synem je moc pěkná scéna, dále Harbour je mentor jedna báseň (a jeho oldschool záliba ve walkmany a Black Sabbath mi konvenuje :o) ), ale především překvapil neznámý Archie Madekwe, kluk ušatá to zahrál skvěle. Nečekal bych, že zrovna do příběhu gamera budu tak zainteresovaný, ale stalo se, Blomkamp je prostě Houdini, co za málo peněz dokáže tahat zlatý králíky z klobouku.

V budoucnu, při nějakém repete, dám stejně vždycky přednost Lesterovým mušketýrům, protože mají v sobě tolik šťavnatého popkornu, že by nasytil celou Nigérii, nešetří dobrým humorem (který v této francouzské verzi téměř absentuje) a živelný Michael York je coby D´Artagnan jako to nejlepší víno. Na druhou stranu, líbí se mi tohle francouzské neučesané pojetí. Především ta skvostná výprava! Ulice zablácené, bez dlažby, posypané pískem, chlapi zpocení a špinaví (a se žlutými zuby :o) ), kdy jak známo, se v 17.století hygienou neplýtvalo a to ani ve vysokých kruzích a ta kamera s tlumenými barvami tomu uvěřitelnýmu dojmu taky přidá hodně. A co si budeme povídat, cherchez la femme Eva Green je přeci jenom více sexy mylady, než Faye Dunaway. Takže když to porovnávání vlastně shrnu, vychází mi z toho remíza a to není vůbec špatná známka.

Možná nejmeditativnější Fincher doposud, hudba celou dobu poklidně tepe, jako když Fassbenderův asasín na začátku trpělivě čeká na svůj výstřel, vnímajíc pečlivě svůj srdeční puls a stejně jako téměř celý film se nikam nežene a s až obsedantní pečlivostí si opakuje „Drž se plánu….neimprovizuj.“ A přesně to dělá i Fincher, promyšleně, s precizností švýcarského hodináře na sebe vrší jednu pečlivě komponovanou scénu za druhou a jakoby se, mimoděk, obtiskl i do Fassbenderovy postavy. Na začátku si dotyčný, po zpackané vraždě, řekne „Kurva, tak tohle je poprvý“ a stejně tak bych viděl i Finchera, že mu podobné myšlenky létaly hlavou po rozporuplně přijímaném Mankovi. A jakoby se oba dva honili za dokonalostí, kde se selhání neodpouští. Do plného kvaltu v hodnocení přeci jenom něco chybělo a Fincher za to nemůže. Snad jsem od scénáře Walkera čekal podnětnější myšlenkový přesah (´8mm´ pořád nepřekonáno), snad lepší završení a ne tu mělkou pointu na konci, včetně těch několika idylických záběrů, které jsou fakt plytké. Každopádně precizní Fincher ..… precizní ´Fincher is back!´, tak jak ho máme rádi. Jenom ten Andrew K. Walker si vybral slabší chvilku.