Milodar

Elitní zabíjáci umí prostě všechno dokonale - drsné grimasy, střílení, ruční souboje, honičky v autech, honičky po střechách atd. Jsou to vůbec lidi? A tady je jejich jediná slabost - lidi kolem nich. Přítelkyně, děti, kamarádi zabíjáci. Nic nového pod sluncem, ale proč nevyrobit další povedený kousek ve svém žánru.

Audiovizuální vycpávka vesmíru. Doporučuji shlédnout na černobílé televizi, ať můžete přemýšlet alespoň nad tím, co je zelené (dobré) a co žluté (zlé).

Panečku, to byla podívaná. Moje fantazie dostala ránu Thořovým kladivem a mé zcestné představy o lítání teleportem byly konečně uvedeny na pravou míru. Partička superhrdinů z Asgardu působila neosobně a bezmocně. Nebo si snad někdo někoho oblíbil? Žrouta, nebo snad Brunetku, nebo Vitnamana? Ostatní, jsem si, bohužel, ani nezapamatoval. To nevadí, stejně se vším podstatným se muselo počkat na Thoře. Tchoř, ačkoli krutý seveřan z dávných dob, splňuje požadavky na moderního muže. Chodí 8x týdně do posilovny zvedat kladivo, má pěstěného bíbra, naondulované vlasy, umí připravit a naservírovat snídani a je galantní k ženám. Doufám, že v příštích pokračováních si tchoře zahraje Richard Gere nebo Guhg Grant. V zájmu náramné zábavy jsem překousl kdeco, ale spojení magie a vědy v jeden celek? To se příčí nejen rozumu, který říká, že magie je opak vědy a naopak, ale taky vkusu. Meč vedle hologramu, kůň vedle robota s laserem, tak to se mi opravdu nelíbí.

Po shlédnutí jsem kdovíjak nadšený nebyl, ale dobrý pocit ve mě roste (jak už to u některých filmů bývá). Pohádka je to srozumitelná, hezky udělaná, děj neuvěřitelný, přesto uvěřitelný, vedení za ručičku není urážlivé, humanismus není přehnaný, happy end je trochu k pláči, a charaktery postav, ty jsou opravdu Černobílé.

Zaplať pánbůh, ta "originalita" a "nolanovský experimentování" vůbec neubrala atmosféře a zábavě. Už jen to čekání na další podařené návaznosti bylo zábavou, navíc soustředit se dopředu i dozadu, co víc si přát.

Není to špatné, ale zlatý Underworld jedna a dva, kterému Kate Beckinsale v upnutém latexovém oděvu dodala hlubší duchovní rozměr. Škoda, přeškoda, vždyť Stevardovi i Patizónovi by latex tak slušel.

Zatímco pánovi hrouda nohu víže, on musí žít nudný a nechutný život. Ale stačí odepnout přezky. Na moje gusto příliš schématické, polopatické.

Evidentně i mezi těmi zbabělci, co nepodepsali Ch77, byli hrdinové. Snad i větší, než ti, co podepsali, protože nenašli morální vykoupení v podřadné práci, výsleších a kriminále. (P.S: já Ch77 nepodepsal, protože jsem ještě nebyl na světě, ale kdybych byl, tak bych podepsal, fakt, přísahám, já nejsem žádná bolševická svině a Antichartu bych nepodepsal, ani kdyby ji napsal sám Šándor LaVey).

Lidové, české, vtipné, smutné a hlavně neskutečně realistické.

Tragikomické příhody typické české rodinky své doby. Realistické víc, než sama realita, nejen událostmi, ale i hereckými výkony. U Homolkových mě vždycky zaplaví nostalgické vzpomínky na dětství, protože v podobných poměrech jsem vyrůstal. Taky jsme doma přes neustálé hádky a půtky neviděli to, co je v životě podstatné.