Green Lantern

Zelený Lampa ve mně ze všech těch posledních homiksových adaptací probouzel největší skepsi. Vždyť co může být víc gay než rozkokošný brouček v uplých pitkáčích barvy vyblité hrachovky, který svou lucerničkou potírá intergaylaktické bubu zlo! Snad to bylo těmi perfektními efekty, snad tím, že je pan Reynolds schopen přesvědčivě zahrát uvěřitelného, hláškujícího heteráka nebo tím, že ta hlavní vulva byla opravdu luxusní, ale za ty dvě hodiny jsem neměl ani jednou chuť podrbat čivavu či si jen tak nudou přepudrovat nos. Překvapivě jsem tedy dostal hravé, nabušené a efektní vě-fa okořeněné Pohledem společnosti Parallax a prosté nábožného muchlování hadru s hvězdami a pruhy, u něhož se mi odporem nezařezávaly tanga jako v případě Kokotpitána Emeriky (ještě jednou fujtajxl). (06.09.2011)

Hrozná pizdovina. Chlapík navlečený v zelenom sopli bojuje s kriplom s bublajúcou hlavou a digitálnym mračnom z vesmíru. Scenár z výpredaja, herci hrozní (hlavne Blake Lively totálne vypadávala z úlohy), vyvrcholenie nikde. Ale istým spôsobom ma to bavilo. Možno preto, že je to tak nehorázne cheesy - ale konštantne a nonstop cheesy, takže to pôsobí dojmom "autorského zámeru". Škoda, že nebude dvojka, Mark si mohol zahrať ďalšieho zloducha... :-D 5/10 (21.11.2011)

Parafrází slavného Pratchettova výroku „v každé tlusté dívce je hubená dívka a spousta čokolády“ bych řekl, že i ten nejrozporuplnější film skrývá nějakou pravdu či lekci ze života. Třeba Green Lantern udílí přese všechnu svou průměrnost jednu velice užitečnou lekci všem scénáristům: můžete si vytvořit obřího lovecraftovského démona (Parallax), se kterým film operuje v první polovině, stejně vám ale ve druhé půli nezbude než nasadit i jednoho ryze lidského záporáka (vědec Hector Hammond), protože se samotným démonem prostě nevystačíte. Tvůrci Thora, který se stejně jako Green Lanthern nezdál pro filmové plátno moc vhodný, také věnovali pár minut Frost Giantům a Destroyerovi, ale ve výsledku koncentrovali veškerou energii na vytvoření záporáka v lidském Lokim a slavného protivníka Thora, mořského hada Jörmungandra, raději úplně vynechali. Ačkoliv by s tím kritici antropocentrismu asi nesouhlasili, filmovým tvůrcům zkrátka nezbývá než padoucha co nejvíce polidštit, nebo jej alespoň co nejvíce vztáhnout k člověku. Proto Lovecraft neustále zdůrazňoval, že jeho obrovské nestvůry jsou vlastně nepopsatelné či nevyslovitelné, a Ridley Scott v prvním Vetřelci zbudoval s designéry na neznámé planetě havarované kosmické plavidlo doslova mimozemských rozměrů, ale posádku nakonec konfrontoval s poměrně malými vetřelci, a tvůrci ostatních pokračování už si s nějakým vetřelčími základnami nebo planetami nedělali vůbec hlavu. Jak zobrazit skutečně obří monstrum a nemuset si vedle něj vymýšlet ještě lidské záporáky, to je hádanka, která se zatím žádnému umělci vyřešit nepodařila. Velký monstra fungují spíše v imaginativní rovině a Parallax z Green Lantherna, který musí nakonec ve druhé půli vyklidit pole pro Hectora Hammonda, je toho dobrým důkazem. (10.10.2011)

No docela zklamani. Cekal jsem nejakou poradnou rezbu a trailery lakaly, ze by to melo bejt v docela epickym meritku a vysledek je takovej proste nic moc. Jednak dobrou pulku filmu vyplnujou osobni problemy hlavniho hrdiny, at uz se strachem, smrti otce nebo zenskejma a popravde receno, cely je to takovy trochu zmateny, obzvlast ta romanticka linie, ta se smrti otce pro zmenu pripomina Zhavy vystrely a celkove to na me pusobilo dojmem, jak kdyby si tvurci po natoceni souboju rekli, ze proste potrebujou nejakou vatu mezi to a co je napadlo, to tam narvali. Co se tyce samotnejch souboju, kdyz si Hal vymysli tu hromadu zbrani, je to fajn, skoda, ze to je malokdy. Vetsinou tu totiz nejsou souboje, ale spis epicky zabery. No a dalsi problem je se zaporakem, respektive zaporakama. Hlavni zlutej psouk vypada jak z Fantasticky ctyrky a je spis k smichu a jeho poskok dokturek je takovej uchylacek s oteklou hlavou. Kdyby aspon triky byly bezchybny, ale obcas docela haprujou, treba prave u hlavniho zaporaka nebo u ty bandy nesmrtelnejch alienu. Kdyby film jel v trochu uvolnenejsim duchu, mohla to bejt aspon zabava, jenze tady se bere vsechno moc vazne a do toho tu je sympatak Reynolds, kterej se jednu chvily tvari jako nejlepsi superhrdina vsech dob a za chvily skoro jak Van Wilder. Celkove sice lepsi 3*, protoze jsem se prakticky nenudil, ale letos zatim jedna z nejslabsich komiksovek. Tak po druhym skouknuti, kdy uz jsem nemel zadny velky ocekavani to je nakonec na slabsi 4*. (07.09.2011)

GREEN LANTERN není komiksová adaptace opojným způsobem prezentující jiný svět, jak se mohlo zdát z upoutávek, ale nakonec se nejedná ani o tak velkou katastrofu, jakou zvěstovaly divácké a kritické ohlasy ze zahraničí. Jde spíš o film, který jakoby vypadl z jiné doby - konkrétně 80. let minulého století. Zmíněná nepatřičnost nevadí, protože se reflektuje a ozvláštňuje hned na několika úrovních. Z formálního hlediska představuje vyprávění ukázkový příklad toho klasického, kdy až směšným dojmem působí potřeba neustále všechno mít motivované a používat k tomu těch nejtradičnějších a konvencionalizovaných postupů. Nevnímal bych to ale jako problém, jelikož se vědomě pracuje s osmdesátkovými syžety, jmenovitě tím topgunovským a supermanovským (míněno je pokračování). Ty jsou sice zbaveny jakýchkoliv podvratných tónů, a tak neumožňují queer čtení apod., ale ironicky se glosuje jejich naivita (scéna se škraboškou) a přiznává se, že tehdejší hrdinové byli šovinističtí idioti a arogantní republikánská macha způsobující víc škody než užitku, čili se s nimi mohli identifikovat nebo být k nim empatičtí jenom mladíci, kterým ještě nesestoupila varlata a nepobrali moc rozumu. Green Lantern svůj příklon k té nejhorší dekádě, jaké se kdy americká kinematografie dočkala, dává najevo odkazováním se na vysmívané tituly a "hrdiny" typu He-Mana, ale i přes vyprávění se film odchyluje svým stylem. Díky superhrdinským schopnostem protagonisty je mizanscéna ozvláštňována přidáváním nových prvků, přičemž je nutné si uvědomit, že jejich přítomnost je ovlivněna představivostí ústředního mentálního nedochůdčete. (Sebevědomé vyprávění si je ale toho vědomo, viz "rampa není dost působivá".) Superhrdina je modelován jako überčurák, a tak dochází k něčemu nevídanému: je možné se identifikovat a/či být empatický k antagonistovi, do jehož zbídačené mysli je nám dovoleno nahlédnout. I přes výše popsanou odchylnost od "osmdesátek" (reflektování nepatřičnosti syžetu, ironické glosování narativních postupů a konceptu, stylistické ozvláštnění v podobě proměn mizanscény a možnosti identifikace se záporákem) je možné si Campbellův počin užít jako ryzí návrat dob, které jsou naštěstí dávno pryč. Kdo někdy hrál na starých automatech arkádové hry, kdy se měla jedna barevná tečka vyhnout velké řadě jiných stejně barevných teček - meteorů, ten bude zvlášť v závěru nemálo spokojen. I s 3D, díky kterému je onen regres do jiných dob umocněn tím, že se volí záběry, kdy se spirálovitě sestupuje dolů. (13.08.2011)