jatamansi

Čí řev ve Wimbledonu asi kníže parodoval? „Člověk čeká celou věčnost a uvažuje, ano uvažuje, je-li nějaký rozdíl mezi Idiotem, Individuem a jím, Člověkem.“ Obrazy se střídaly příliš rychle. Nebyl to film na moje gusto. Možná jsem pro něj neměla dost času, trpělivosti, pochopení. Godard není přesně má krevní skupina. (Je to klišé, ale je to pravda.) Byť dává divákovi prostor pro fantazii. Ale Idiota jsem v tom při nejlepší vůli nenašla. Byť jsem jej četla a několikrát viděla v divadle i ve filmu.

Stále natáčená Šípková Růženka je snad film od filmu horší. Tvůrcům chybějí nápady na vlastní scénáře a tak paběrkují na klasice. A pokud ji ještě zasadí do nemožných kulis, pomáhají si neuměle nakreslenými obrázky jako předěly a pozadím a princeznu hraje bezkrevná nemastná neslaná přenaivní Eva Horká, není už skoro co dodat. A ty dialogy. „Co jsou to pečené brambory?“, a „Ještě jsem neviděla živou ovci.“ Statické výkony, fádní herectví. Vydra a Stašová tam měli takové štěky, že už to nezachránili, ale pro ně je ta jedna *. Prosím, zvěte na svatby či křtiny všechny sudičky, ať už takové pohádky nevznikají.

Jedna z komedií, ve kterých kdyby nehrála hvězda, nestojí za shlédnutí. Naštěstí je tu Whoopi Goldberg a její nezaměnitelné a nenapodobitelné herectví, které pozvedne i takový překombinovaný a nepravděpodobný špionážní příběh. Zde navíc ještě úžasně štíhlá a v některých šatech božská. Přičemž její kouzlo je hlavně v těch nemožných kalhotách a svetrech a pokrývkách hlavy nebo papučích se zvířecími hlavičkami. Všichni osttaní za ní bezkrevně hráli druhou ligu.

Tvůrci filmu přiznávali, že film je mírně červenou knihovnou. No, služka a boháč zůstali, nevím, nevím. Při snímcích ze záplav se mi vrátil ten mrazivý pocit, navíc se skvělou Radůzou pod obraz. Dáma, nezařaditelná, jedinečná. Vynikající. „Potřebuju platební kartu a klíče od nějakýho auta.“ Vida, tak i takhle se dá odcházet k mamince. Ve Formanových filmech kouří jen hloupí, u Hřebejka – no, to také nelze srovnávat. Taky se zde zbytečně sprostě mluví, na mé mantinely. Věřila jsem to jen Jirkovi Schmitzerovi, ale on si může dovolit hodně. Maminka Vašáryová, soudružka učitelka a pánbíčkářka dost nevěrohodná. Kradená auta a dílna také nic objevného. Stejně tak kněz Jana Hrušínského. Mně to připadalo místy jako hodně nepovedená karikatura, i ty dialogy byly takové strojené, školácky odříkané. Brejchová bezvadná, z krásné ženy zde taková hokyně, perfektní. Kdo umí, ten umí. Stejně tak Abrhám. Moc ráda jej nemám, ale na 100% uznávám, že je výborný herec. A čím starší, tím charismatičtější. Nádherný bělovlasý muž, jako Čech i jako Ital, zraje jako dobré suché víno. Moc jsem od toho nečekala a moc mi to nepřineslo. Bohatého Itala nikdy nepotkám, eura mi nikdo do knihy jen tak nestrčí, byt mi také nenabídne. Kýčovitý barvotiskový příběh pro švadlenky převedený do 21. století. Dojímejte se a plačte. Prvoplánové a snadno čitelné postavy a charaktery. Z Hansarda se mezičasem stala tak inflační píseň, že bohužel až leze na nervy. Protože jinak se mi svou lehkostí a čistotou fakt líbila. Jedna z nejlepších scén – pár vteřin, kdy Radůza zpívá vězňům. Ke konci mi už i ty Schmitzerovy poučky lezly na nervy, jako by tvůrci neměli míru snesitelnosti. Jo, a hlavně mi lezou na nervy filmy, ze kterých čiší a lezou a otravují sponzoři, podprahovou reklamu fakt nesnáším. Ale ve srovnání s jinými českými výplody dobré ***.

Úvod a Morricone jako když vyšije, a zase s navýsost originálními ruchy. Je to mistr, i když tím nosím dříví do lesa.Mladá Shirley (No, 35 není u divy žádný věk) i Clint, ona dokonce brunetka, nikoli blondýna. Padouch je padouch, ale dobrá whisky se hodí vždycky. „Kriste Pane, co tady dělá ta jeptiška?“ Přežít bez vody s pomocí Hospodina je odvážná představa. Sára moc pěkná jeptiška, paličatá, umanutá. A hledaná armádou. Pojídání chřestýšů má v amerických filmech zdá se tradici… Pokud jde o francouzskou posádku, je Sára neocenitelným zdrojem informací o pevnosti i kostele. Být chlapem vedle jeptišky muselo být těžké. Podivná dvojice však dál jede pospolu a Sářina španělština se fakt hodí (platí to od středověku dodnes). I když poslední útěchu podává poněkud podivně. Ostatně mám od začátku podezření, zda jde vůbec o nevěstu Kristovu. Operace šíp tak trochu z kategorie sci-fi, ale budiž. Jo, ještě byla dobrá ta prdka. Nesourodá dvojice se sehrává a zdolává překážku za překážkou. „Ve chvílích nouze je církev shovívavá.“ Mé podezření stran Sáry se naplnilo, ovšem všichni spolu dál pracují ke zdárnému konci. „Špatnej čas na válku.“ Když pominu epizodní role, film stojí a padá na těch dvou a stojí poměrně slušně. Třeba i drobnostmi, jak se špiní během děje Sářina rochetka a z bílé se stává šedobéžovou, zažloutlou. Jestli mne něco rozesmálo, tak kůň na konci, s těmi balíčky, taškami a krabicemi jako po nákupu na Champs Elysées či na Manhattanu.

Překvapivě civilní Michael Douglas, charismatický prezident vdovec. A Annette Bening, zajímavá, netuctová žena. Love story po americku, na pozadí politické zápletky, ale vše je vkusné, pravděpodobné. Navíc vtipné. Douglas je sexy jako Bill Clinton a dokonale okoukal jeho gesta v tom nejlepším slova smyslu. Při pohledu na oválnou pracovnu mne vždycky napadne Vrtěti psem, ale to sem teď nepatří. Happy end nemůže chybět, ale stejně „Chtěl jsem ti něco dát… tu má“. Kytkou nikdo nic nezkazí, ani americký prezident.

Plánovat útěk a být propuštěn – jaká ironie. Tak raději utéct. Pohled na lynčování až příliš skutečný. Lákadlem je zlato v El Condor. „Ježíši, doufám, že ta mapa je skutečná.“ Moc westernů, kde je v jedné z hlavních rolí černoch navíc není. V kombinaci s Leem Van Cleefem úspěch zaručen. El Condor není tak barevně kýčovitý, barvy jsou tlumenější, šedivější. Indiáni ne tak barvotiskoví. Ale zase to růžové podvlékací spodní prádlo, toho mají snad ještě teď v Hollywoodu plnou bednu. Jak i nepovedené přepadení může sloužit k lstivému vniknutí do pevnosti. Ta byla vážně nádherná. Manželka velitele pevnosti jej moc nemiluje, ale dokáže velice úspěšně předstírat opak. (Muži ostatně chtějí být klamáni, není liž pravda?) Na zlato lidé vždycky skočí a pak je snadné i dostat se z pout. Sex s indiánkami byl realistický a uniformy tím pádem zůstaly celé, neprostřílené, dobrá léčka. Odvážně pod prostěradlem i dva muži. No, každá uniforma se hodí. Jak se dá potěšit malý parchant? Velkým parchantem. A nugettem. Pohled na cihly zlata – prosím, alespoň jednu cihličku, ale ne tu filmovou. Zkraťme to. Manželka vtipně zaujme striptýzem. Všichni chlapi jsou prostě z jednoho těsta. A ti venku ani netuší, jak mocného mají spojence. Víc skoro nejde napsat. Závěrečná část vychází z pointy, kterou musí každý vidět sám. Snad jen jedno – nevěřte těm příliš ochotným a úslužným. A zaposlouchejte se i do hudby Maurice Jarreho, fakt talentovaná rodinka.

Zase jedna levná studiová pohádka, s uječenou princeznou, neschopným králem, naivním mládencem krejčím. Království v chalupě. Devizou neokoukané mladé tváře, leč poloamatérských výkonů. Ostatně si je z ničeho dalšího nepamatuji. Peklo, kterému fakt nikdo nemůže věřit. Infantilní čertíci. No když roli hraje délka drápu na malíčku, je to děs.Sice chápu, že by děti měly vědět něco z historie, ale jsou to zrovna vrhcáby o knoflíky? Povypůjčované poslepované dialogy (a možná i kostýmy z jiných inscenací), a neječela jen princezna,ale i čerti. Dost, otřes, fakt děs. Tohle že má být pohádka? Ani Jirka Pecha to nezachránil. Mám jiné představy.

Košatý dub v parku, podzimně vybarvený, Nádhera v prvních vteřinách. Jsme přece v Anglii. A Churchill jako když vyšije, s nezbytným doutníkem, buřinkou, motýlkem, kilogramy nadváhy. Božský Finney. Mračna se symbolicky stahují už na začátku, při retrospektivě bitvy. Odvážné záběry nahého Churchilla, byť jen zezadu, ale dokonce na WC. Komorníkovi „vy jste pil?“. „Teď ráno? Pochopitelně že nikoli.“ „Doufám, že ta whisky byla vaše, a ne moje.“ Břitký anglický humor. V roce 1934 měl i Winston problémy s placením účtů. Důležitější byla Indie a Gándhí. V roce 1934 Churchill na dně popularity, odstavovaný politik. Zato Hitler na vlně popularity, roste jeho vliv i moc. Roste i vojenská síla Německa. Nikdo to nechce slyšet, jen Churchill to jasně vnímá a vyráží do boje. Mluví o diktatuře, perzekuci Židů, ale nikdo to nechce slyšet, natož pak Sněmovna lordů v čele s Derekem Jacobim. Paní Curchillová je vzácně milující a chápající ženou, ale v určité chvíli je nutné hodit mísou růžičkové kapusty. Aby pak mohla jet na Komody studovat varany! Úsměvná scéna s Churchillem ve vaně a za dveřmi sekretářka, nelze přece ztrácet čas. Informace a dezinformace hrají hlavní roli. Politické vyhrožování bezskurpulózní, nic se nezměnilo. Stejně jako žárlivost manželů. „Děkuji ti za nerozvážnost, když sis mne vzala. Za nerozumnost, že jsi se mnou zůstala a že jsi mne milovala tak, jak by mne nikdy nikdo nemiloval.“ Curchill prorokoval nejen válku, ale i porážku Německa. My víme, že měl pravdu, jeho souputníci dlouho nevěřili. „Každá nepřátelská síla by pochodovala naším kouskem Anglie. Jsem zvědavý, kolik máme času.“ Strhující těsně předválečný vývoj v Anglii. Velká postava, velký herec Albert Finney. A zdatně sekundující Vanessa Redgrave jako manželka.

Kinsey jako superpostava ve vývoji sexuologie a k tomu Liam Neeson. Ve vrcholné formě. Vypadal tak pravděpodobně, americky, sestřih, výraz tváře, oblečení, motýlek pod krkem. Dobová dokonalost. I ten černobílý začátek. Skvěle vybraný typ Kinsey mladík, úžasná podoba. Fenomén žlabatka. Stovky a tisíce špendlíků, cedulek, žlabatek. K tomu žena jeho života. Sex dvou nepřipravených lidí v prudérní Americe – to bylo dvojnásobné trauma. (Fakt byl Kinsey tak vyspělý J ?) „Kdyby to jen člověk mohl nějak zjistit.“ To je ono, odborník. Dotazník dnešníma očima úsměvný, tehdy skandální. Po třech dětech už milion žlabatek. Z Kinseyho nejprve sexuolog amatér, až později seriózní věda. Na Ameriku nezvykle otevřený film, žádné náznaky, vše má své exaktní pojmenování. „Na syfilis existuje lék, jmenuje se abstinence.“ „Penicilin funguje stejně.“ Rodina Kinseyových má fakt dobré hovory u večeře. Nemyslím si, že by perforace panenské blány byla běžným tématem. Scény s homosexuály smutné, ale v některých i otitulovaných hlavách se doteď nic nezměnilo. I Kinseyho však „Chtěl bys?“ zjevně zaskočilo. Přitom to byl volnomyšlenkář, jeho názory i dnes pro někoho nepřijatelné a nesnesitelné. Napřed manžel, potom manželka – to jediné mne trošku překvapilo. Na druhou stranu manželka perlila „Trojka, nebo jen my?“, vzácný pohled. Později Kinsey jen kvete, zatímco jeho žena vadne a strádá – že by kovářova kobyla? Málokdo dokáže oddělit sex od lásky, romantiky, vztahu. Neeson jako závislý Kinsey na nemocničním lůžku sotva dýchá a my s ním. Fakt herec! Civilní film, civilní dabing, suchý humor. A vybraná hudba (ne od slova vybrat, ale vybraný) Chopin, Mozart, Sibelius. A jako bonbónek Max Bruch .