jatamansi

Okouzlující a ztřeštěná Nataška Gollová a proti ní rozvážná a důstojná Růžena Nasková. Dáma starých vybroušených mravů. Která ovšem nesnese žádnou novotu, žádné vybočení, sebemenší hluk. V červenci v dlouhých rukávech, klobouku, rukavicích, se slunečníkem - a s plédem přes kolena. V kočáru s koňmi. Ti v autě jsou pro ni jen blázni. Okna nesmí být otevřená, kouřit se nesmí, halasit se nesmí, pít alkohol se zapovídá. A radovat se musí na povel. „Já se raduji a přeji si, aby ses také radovala, abyste se všichni radovali.“ Zdá se, že Nataša, k velké radosti naivní Jarmilky - Stelly Májové - naruší poněkud klidný a tichý chod poněkud staromódního domu. Za neutuchající pomoci trampské dvojice. I drobného podvodníčka s padělanými obrazy Jana Pivce. Obrat nastává po zranění zahradníkova Emana. Babičku nikdo nepoznává, zdraví nazdar, chodí na procházky, odmítá prášky. Raději pohyb, slunce, vzduch. Milost dostali i trampíci, byť Vaškovy vynálezy jsou poněkud životu nebezpečné. Babiččin dům se prosvětluje, své místo najde i rádio, tančí se. Táborák, budiž. Šlágr, to už paní Naskové z pusy moc nešlo. Ale v těch teplácích, role nerole, mi přece jen příliš neseděla. Přece jen je salonní typ. (V teplácích by mohla být Antonie Nedošínská, už jsem někde psala srovnání těchto dvou typově podobných korpulentních dam a jejich rolí.) Babička pookřeje, jezdí autem, byť řidičské schopnosti nemá valné, dokonce chodí na kopanou. A i když se pak život mírně vrátí do starých zaběhnutých kolejí, pletení a spaní v devět, léto to bylo krásné. Užili si jej všichni, Jiřinka i Jarmilka, babička, pan doktor, trampíci i zahradníkův Eman. A my si to užíváme s nimi při každém dalším uvedení.

Začínáme v Mexiku v roce 1881 střelbou na slepice a pokračujeme až v roce 1909. Co se změní, když se z kamaráda Patta stane šerif? „Proč ho neodpráskneš?“ „To nejde, je to kámoš.“ Barvy filmu jsou krásně tlumené, pískové, suché, vyprahlé, spálené. Jen ta krev je stále stejně červená. „Hodlám zbohatnout, zestárnout, zešedivět.“ V oprátce se dá i houpat, myslím děti při hře… Kdo asi dal tu zbraň na záchod? Fakt je, že si Bill ve vězení dlouho neposeděl. Když pro nic jiného, tak pro Dylanův zpěv, nezaměnitelný hlas a v neposlední řadě i jeho herecký výkon. Občasný záběr kamery na jeho jakoby pobavený obličej stál za všechny ostatní. Doma u Garretta: „Mohls říct, že mne rád vidíš, byl jsi pryč přes tejden.“ Domácí ovzduší vřelostí neoplývalo. Jako obvykle v podobných filmech, za vším moc, peníze, pozemky. Od dob klasických westernů se toho moc nezměnilo. Když vezmu děj filmu ad absurdum, tak šerif nechá všech svých povinností a vydá se stíhat jediného člověka. Mimochodem, tehdy ještě Roswell nebyl zjevně centrem záhadologů. Jinak drsná doba, drsní chlapi, drsné způsoby. A pod vším Dylanova podmanivá foukací harmonika. Na jediný protest se nakonec zmohl malý kluk, když hodil po šerifovi kámen. Ostatně, pokud jste pozorně sledovali letopočty, dožil se Garrett poměrně vysokého věku.

Krásný les, cvrlikají ptáčci – a bác, mrtvola. O kus dál druhá. Pak chvíli trvá než poznáme, že jsem ve vězení. Jen se sedí, kouří, pije maté, na všechno je dost času. Magor si stále čechrá vlasy a zalamuje klouby na rukou. Ostříhaný a oholený hrdina je k nepoznání. Propuštěn. Dlouhé záběry kamerou, skoro se nemluví. Poměrně odvážná sexuální scéna! Ale vše mlčenlivé. Stejně jako na hřbitově, ani hlásek. Jen ptáci. „Prý jsi zabil svoje bratry.“ „To už jsem zapomněl.“ Voda v řece děsně špinavá. Chvílemi nejen nic slyšet, ale ani vidět. Scéna s kozou opět mlčenlivá a ne právě chutná. Upřímně, argentinský film asi nebude patřit k mým favoritům, ale klidnou mne rozhodně nenechal. Už dlouho jsem nezažila film, kdy vlastně nevím, co si o tom přesně myslet.

Když western, tak začít pořádným střílením, hlava, nehlava. Se slušným hereckým obsazením. Byť s mírně podbízivou kamerou. Další film s neopakovatelnými spodními růžovými trikoty s dlouhými rukávy i nohavicemi. Asi byl tehdy tenhle kousek oděvu in. Rozjezd docela pomalý, hodně navzájem propojených postav. Minulostí, vztahy, zážitky. Nedorozuměními. Bratrský rozhovor ve vězení dává tušit následující děj. O Silveradu se zatím jen mluví. Za chvíli ve vězení oba bratři. A jak se z něj dostat? Dobrý fígl v jednom kabátě a čtveřice je pohromadě. Vstříc spravedlnosti, zločinům, osadníkům a všemu, co je na cestě čeká. Přiznám bez mučení, že některé scény jsem si kvůli pochopení děje vracela, jiné kvůli opakovanému zážitku. Třeba když Glovera čeká jen vypálený dům a medailonek. A otec. Šmrnc starých westernů tomu trošku chybí, ale je to koukatelné. I když jako obvykle zákony neplatí pro všechny stejně. „Svět je takový, jaký si ho uděláte. Když vám nesedí, upravíte si ho.“ Potkávají se staří známí, děj neustále skáče z děje do děje. Pěkné přiznání: „Šerife, jsem hazardní hráč, který by si tady chtěl zahrát poctivou hru.“ Jako by lidí nebylo málo, ještě Goldblum. Přítel nepozná přítele a do toho ožívají staré zášti. Kouzelná je scéna s ředěním whisky. Mimochodem, Linda Hunt, maličká herečka velkého rejstříku, je okouzlující a posouvá a glosuje děj a dokonalá. Pohled na nůž v botě nebude jen tak. Šerif je čím dál nečestnější, s tím nožem jsem měla pravdu. Ta prťavá předčila všechny chlapy. Také vám hašení požáru s vědry vždycky připadalo nesmyslné? Moc ohně, málo vody. Costnerův trik s chůzí pozpátku a střelbou za dva rohy fakt dobrý. Mám ráda ve větru se převalující trsy klestí z prérie, v pozadí s bílým kostelíkem, fakt efektní. Který z těch dvou přežije bylo v rámci tradic jasné. Stejně jako větší či menší happy endy všech zúčastněných.

Rozbitá láhev vína, venku leje. Muž se nevrací, na zemi další rozbité víno. Slibný začátek, ale opravdu jen začátek. Kinski zdaleka nemá na svého otce, mého oblíbeného úchyla. Je na ni pěkný pohled, ale to je asi tak všechno, vlastně v tomto filmu ani to ne. Návrhářka kostýmů se na ní dost vyřádila. Její oblečení rozhodně nebylo šik, kostýmy beztvaré, barvy děsně kombinované. Fádní, a boty také nic moc. Hezčí měla kancelář, stromkový ibišek skvostný. Ibišky miluju a čím větší, tím lepší. Na Ibize či v Egyptě celé stěny, stromy, květ na květ, mimochodem. „Myslím to upřímně.“ I když to říká finanční specialista a posléze manžel, stále slyším v dálce podvědomě Staníčka Grosse J)). Kinski není nic moc herečka a její noční můra zdaleka nebyla přesvědčivá. Stejně jako nebyla nápaditá scéna v páře. O to nápaditější byl dezén jejich povlečení. V té chvíli už mám své podezření, jak to dopadne. No a pak vše vrcholí ke konci, který jsem předpokládala, neb počet hrajících postav byl omezený a kde vzít nevysvětlenou tajemnou ženu? Zápletka – peníze, jak jinak. Klidně si to nechte ujít.

Delon s netypickým Abrhámovým hlasem mi nesedě, zato Trintignant a Vinklář, kombinace par excelance. Zase až tak mne to nezaujalo, Trintignant ano, to je pan herec, ale delon? Ten žádná sláva, jeden výraz, vždy učesané vlasy a perfektní obleky, ale jinak není má krevní skupina, hezoun jeden. Tedy dnes, před třiceti lety jsem u toho pochopitelně vzdychala. Od začátku je jasné o co půjde a tak jde o to, jak si kdo s charakterem postavy poradí. A že lépe Jean-Louis je nabíledni. Jinak honičky ve filmu dnešním pohledem pomalé, vše je rozvláčné, na vše je dost času. Hodně se kouří, ale kupodivu ne gauloissky, alespoň jsem nikdy nepostřehla krabičku. A šéf, co roznáší podřízeným při sledovačce jídlo a pivo, to už je pro mne na hranici sci-fi. Přitom film není nepovedený, má svého ducha, ale dnes by už asi nikdo neměl tolik času na natáčení, dlouhá přecházení, málo akční sledování. Ještě že pod střechou byla ta hromada písku, že ano, Alaine. A to prý byl – v roli – bývalý parašutista. Ovšem kdyby jej chytil, o čem by byl celý film dál. Záběr na to, jak Buisson bere na prádelníku jinou zbraň byl příliš výmluvný na to, aby to později nesehrálo jednu ze zásadních rolí. Mimochodem, hlemýždě jsem ještě nejedla, a těžko k tomu najdu kdy odvahu, oni si je však dávali opravdu s gustem. Ač kritikou poměrně ceněná, mne povídka až tak neuchvátila, spíš pohádka…

Můj oblíbenec Henry Fonda zde v mladém a nutno dodat nevyzrálém filmovém věku. Navíc s příšerným dabingem. Tyron Power na tom nebyl o moc lépe, ale on se nikdy hvězdou v pravém slova smyslu nestal, a vlastně se není co divit. Jeho výraz žádnou velkou škálu neměl. Vůbec film postrádal pozdější hvězdy, všichni byli tak nějak stejní, zuřiví či unylí, skoro žádný rozdíl. Zajímavé bylo snad jen sledovat, jak narůstá odměna za jednoho, posléze za oba bratry, živé či mrtvé. A bylo jen otázkou času kdy dojde na proroctví, že kvůli penězům jej zradí někdo z jeho bandy. Pravda, bylo i několik vtipných momentů :“Ten pán, co hodil peněženku do plivátka, ji otře, než k němu dorazím,“ ale bylo jich pořídku. Nejlepší figurkou byl nakonec šéfredaktor a majitel novin Rufus a jeho úvodníky o právnících, zubařích či guvernérech ve stylu „shromážděte je na jednom místě a postřílejte jako psy“. A také černoch Pinky, obzvláště v zástěře při mytí nádobí. Že se stal Jidášem Bob Ford je dostatečně známo z písní i názvu nejnovějšího filmu, takže nic neprásknu. Pěkně to ale řekl Rufus v řeči nad hrobem: „Zavražděn zrádcem a zbabělcem, jehož jméno si nezaslouží být tu uvedeno. Jinak film poplatný době, naivní a průhledný, zdlouhavý a snadno čitelný. Ještě že Fonda v pozdějších letech dozrál.

Charitativní dražby mi vždycky připadaly trochu jako vydírání. Zvláště zde. Milující se rodinka, dokonce žena má ráda nevlastní dceru. Rady „Chovej se slušně“ děti moc v oblibě nemají. Šok, když vám na manžela sedícího v autě někdo střílí. Auto pak vybuchne. A nic neprozradím, ale pozorným divákům nemohlo ujít, že střílející měl stejný svetr jako manžel. Takže mi fakt od prvních deseti minut bylo jasné, o co půjde. Rýsuje se tu pojišťovací podvod, policie šetří vraždu. Hlavní podezřelou se stává manželka, spolumajitelka a podepisující účty. A muž tajil finanční problémy. Je to až moc jednoznačné a mne zajímalo, zda tvůrci něčím překvapí. Vůbec to byl film pro čtenáře detektivek hodně průhledný, třeba výměna saka. Muselo být jasné, že v něm bude nějaký důkaz. Proč většina takových filmů neudrží rozjeté tempo a sklouzne do fádní šedi? Tady jsem se mohla spolupodílet na scénáři. Překvapení se nekonalo, to, co jsem od těch prvních minut čekala, se také stalo. Ještě že to nebyl dlouhý film.

Rodina hrdinů musí mít černou ovci, alespoň jeho pohledem. Tak moc by chtěl být s nimi a musí tvrdnout ve škole. „Zachraˇˇnovat životy, to je naše práce.“ Jenže otec má jiný názor: „Nejdřív škola, potom rakety.“ Pod hladinou se zatím dějí věci. „Až do konce prázdnin máš domácí vězení.“ „Měl bys konečně dospět.“ „Tak mi to dovol!“ Neznáte to náhodou také, ať už z kterékoli strany debaty? No, Kingsley od Gándhího opravdu klesnul hodně hluboko. Mít za cíl vystrnadění Bouřliváků a loupeže, co dodat. Chytré děti si ví se vším rady. K čemu všemu se hodí kostice z podprsenky. A ušlechtilé: „Já tvůj život zachránit nechci. Ale je to naše poslání.“ Spusťme oponu, ani není proč tleskat.

„Něco je pod vodou.“ „Ale já už nic nevidím.“ A pak už nebyl. Jak je to vlastně s tou sochou a kdo měl držet dalekohled, pardon, triedr? A copak že s to chytilo na kotvu a zase spadlo dolů? S Harrym Potterem by se chtělo říci, že zlo se vrátilo do bradavic, zde vyplavalo na povrch. Doslova i do písmene. Otázky narůstají. „Úcta k minulosti šlechtí přítomnost.“ Ale Pol Pot a Hitler a Stalin byli také minulost. „Víš, jaký je rozdíl mezi trosečníky? Jedny moře vyplaví na břeh, s druhými smýká po celý život.“ Ale někde musí být mlha. Mlhová stěna, zlověstně se blíží, aby vše zabalila, obalila, přikryla. A začnou se dít věci. Symboly, nože, hodinky, váhy, koruna. Ze šlápot na stropě kape voda, mrtvol přibývá. Tajemný ostrov s leprou, hm, hm. Strach má už i kněz. Náznaky minulosti se skládají jako puzzle. Loď, socha z přídě, jméno lodi. Starý deník. A Elizabethiny vize. Vše se motá kolem otců zakladatelů, ale pozor, nebylo jich vlastně pět. No jistě, ta scéna ze začátku filmu. Chlapče, chlapče, měl jsi poslechnout maminku a nechodit k moři. Že se jeho maminka zachrání bylo nabíledni, ostatně hned na začátku jsem si ji tipla jako přeživší. Nápis na zdi „Spočteno, zváženo a rozděleno“, myslím že to bylo MÉNĚ TEKEL. Konečně víme kdo a proč, kdo se mstí potomkům. „Hříchy otců padají na hlavy jejich dětí.“ Počestnost se rozpadá jako zvětralý pískovec. Konečně je potrestán hlavní viník, smlouva naplněna. Mrtví mizejí, docházejí klidu. S nimi ovšem mizí i …. (*, alespoň hudba a některé záběry, a pro mne lepší než Bud Spencer.)