Knoflíkáři

Z filmu jsem na rozpacích. Povídky jsou propojeny skrze postavy, ale nejsou řazeny chronologicky - to je sice milé, ale není to až tak zajímavé, jak by mohlo být. Vprávění to nijak nekomplikuje. Místy je film tak explicitní, až má divák dojem, že si z něj tvůrci dělají legraci. Byl ten záběr na fotku (již mrtvých) dětí nutný? Bylo celé vyvolávání ducha vojáka nutné k tomu, aby si divák uvědomil, že "člověk je zodpovědný za své činy"? Tahle povídka je solidní kýč. (Ale má ve filmu své místo - propojuje povídky z Japonska s povídkami ze současnosti. Otázka je, proč to dělá. Proč tam vůbec to Japonsko a američtí letci jsou? Vy, kteří chápete, poučte mě, prosím. Brala bych to třeba jako jakýsi hold japonským tvůrcům, ale mám pocit, že to je trochu mimo oproti zbytku filmu. Vinu a odpovědnost zachycují jiná místa, tak k čemu ještě tisíce mrtvých japonců? Aby to mělo větší "váhu"? Což tam není i bez Hirošimy?) Abych nepsala jen negativně laděné poznámky, uznávám, že film docela šikovně drží pohromadě. Nejsilnějším momentem filmu je povídka Poslední slušná generace (ovšem ten poslední záběr ji pohřbil). Kromě příjemné absurdity, do níž sklouzla, ji kořenil ještě mrazivý pocit plynoucí z vědomí diváka, že setkání postav je vlastně bezpředmětné. (02.07.2010)

Když jsem film viděl poprvé, ještě voněl novotou, dnes už jde o snímek pro pamětníky, ale přesto na mě působí stále stejným dojmem, což je jedině dobře. Petrovi Zelenkovi se podařilo natočit nadčasovou záležitost se svéráznými postavičkami, jež mě stále dokáže velice pobavit, ale při repríze jsem pocítil i smutek, na který se při premiéře nedostalo. Může za to Vladimír Dlouhý, měl jsem ho jako herce rád, hrál skvěle (i tady) a myslím, že nám velmi chybí (mně tedy určitě). (06.11.2020)

Od Knoflíkářů, kteří v sobě měli mísit prvky ironie a černého humoru, jsem si sliboval poněkud jiný, pravděpodobně lepší zážitek, kterého se mi dostalo snad jen v povídce Pitomci, protože zbylých pět příběhů mě nijak výrazně neoslovilo, i když se jednalo o neokoukané náměty. Humor pana Zelenky a jeho přátel mě v tomto případě minul velkým obloukem, což mě mrzí, když vezmu v potaz kultovní status filmu a množství pozitivních reakcí. Jednotlivé mikropříběhy na mě působily příliš bizarním dojmem - a sice v tom špatném slova smyslu. Jak už jsem říkal, dílčí náměty mě zaujaly, zdálo se mi však, že jejich zpracování bylo mdlé. Vedle toho mi přišlo propojení mezi jednotlivými povídkami příliš průhledné a tím pádem bez momentu překvapení. Podívám-li se někdy v budoucnu na Knoflíkáře znovu, možná změním názor. (13.08.2020)

Krásně propracovaný povídkový film, který ale nedosahuje plných čtyř hvězdiček. Jednoznačně nejlepší zdroj hlášek je povídka o manželech Holubová + Hrušínský ml., ale mě osobně se líbila povídka poslední o duchovi amerického vojáka. Téměř všechny příběhy jsou podařené. Lepší hodnocení ale nebude, protože stejně jako u každého povídkového filmu, jsou některé epizodky lepší, některé horší... (23.02.2005)

Pankáčská vzpomínka na Prahu devadesátých, která sice postrádá mnohdy prostředky a ještě častěji herectví (což obzvláště vyniká ve srovnání s fantastickou Holubovou a Hrušínským), nicméně jako protestsong budí neskutečné sympatie už jen díky hravému, uzavřenému scénáři. Závěrečné povídky Pitomci a Seance jsou jedněmi z českých devadesátkových filmových vrcholů. Škoda Miro Gabora, jednoho z našich nejšikovnějších porevolučních kameramanů, který se uhnízdil v krysím závodu současného seriálového dna. Knoflíkáři si dle mě zaslouží remake. (08.09.2015)