Vanilkové nebe

Čekala jsem. Čekala jsem dlouho. A pak Godot přišel... Ano, je to tak. Konečně se mi dostal do rukou další snímek, který propojuje všechny důležité složky (děj, atmosféru, originalitu, herce, hudební doprovod, kameru atd.) s tak nenucenou bravurností, s jakou dokázal Claude Monet jednoho krásného dne zachytit své Vanilkové nebe. Snímků balancujících mezi výrazným nadprůměrem a dokonalosí je velice málo - avšak ještě méně je lidí, kteří dokáží takový snímek správně poznat a ocenit. Všem, kteří to dokáží, upřímně tleskám!!!;-) (17.01.2010)

Mám rád filmy, u kterých musí člověk přemýšlet a je fakt, že u Vanilkového nebe jsem přibližně od druhé třetiny žhavil dráty jak se dalo, abych konečně přišel na to, o co to tu vlastně zatraceně jde. Nicméně všeho moc škodí a Crowe nakládá na diváka tolik různých možných interpretací a čtení, až se z chutně vypadajícího mixu postupně stává guláš, ve kterém člověk vedle hovězího a kynutých knedlíků vidí plavat tu lžičku pudinku a támhle jablečné pyré. V jednotlivostech působivé (ať co se týče některých sekvencí – ta na diskotéce s Cruisovou dvojí tváří nemá chybu – až po vizuální zpracování, herce a dokonalý soundtrack), celkově však rozporuplné. Následuje výčet možných interpretací, od těch nejvíce relevantních (první navrhují sami filmaři), až po ty více fantaskní – 1) Cruise skoro zemřel a byl kryogenicky ošetřen po nehodě, kterou spáchala jeho šílená ex-přítelkyně, 2) Cruise zemřel a je v jakémsi limbu, čekající na vpuštění do posmrtného života (skutečně divné věci se totiž začnou dít až po dost ošklivé nehodě – tomu by odpovídal i důraz na odpovědnost a morální rozhodnutí, které se ve snímku stále cyklicky vracejí), 3) Cruisovi se něco zdá a to od začátku do konce (když se dobře díváte, uvědomíte si, že všechny postavy dříve nebo později říkají stejné repliky, dokonce si mezi s sebou prohazují oblečení a berou tím na sebe podobu jiných postav – vysvětlení je jednoduché – vše je jen Cruisovo podvědomí – on je jediným aktérem v různých podobách vlastního světa a nikdo jiný než on tam vlastně není), 4) Cruise je účastníkem reality-show budoucnosti, virtuální reality, která ho zbavila identity (viz. jeden z posledních pohledů do kamery a replika inženýra o tom, že „vaši pozorovatelé čekají, jak se rozhodnete“), 5) Cruise je ve skutečnosti znamínkem na poprsí Penélope Cruz, etc. (01.10.2017)

Vanilkové Nebe je film plný překvapení. Na někoho toho bude až příliš. Já to vidím asi následovně - okamžiky, kde si říkáte, že tohle pan scénárista už přestřelil, přebijí skvělé herecké výkony. Ty tady totiž přebijí naprosto všechno, možná až na hudbu. Všechny hlavní role byly zvárněny naprosto brilantně, jiskření mezi krásnou Penélope a (možná výborným hercem, ale v civilu nebezpečným magorem) Cruisem je úžasné, jako by se skutečně právě setkali dva lidé a přeskočila jiskra. A okolo téhle krásy se roztáčí rej nevídané pestrosti a síly. Bravo, tlesk, tlesk. (17.09.2006)

Další z řady filmů typu "hádej, co je realita". Bohužel po velmi povedené "první části" (dokonce ani Tom Cruise mi nevadil), přichází posledních 15 minut a v těch je největší problém. Většina filmů na vás "vybalí" pointu a skončí, abyste při cestě z kina měli o čem přemýšlet, ve Vanilla Sky se ovšem v tom konci / té pointě rýpají zbytečně dlouho místo toho, aby to utli. Takhle jsem odcházel z kina a neměl jsem o čem přemýšlet:) (19.06.2002)

Vanilkové nebe způsobilo, že už mi tak nechutná vanilková zmrzlina a při vzpomínce na Cruisův zmršený ksicht, je mi smutno z toho, že mu to tak slušelo víc než normálně. Ale ne, nebudu zlá… Mám z tohohle filmu rozporuplné pocity. Celou dobu se snaží tvářit záhadně a on by záhadný byl.. Neustále přemýšlíte: „Tak jak to tedy je?“, „Proč se to dělo?“, „Jak to dopadne?“, ale co z toho, když vysvětlující konec nic nevysvětlí, jen Vám zamotá hlavu a způsobí zhnusenej pocit a položí otázku „Co to sakra mělo znamenat?“ Asi mám zase zkrat ve svých obvodech. Prosím technickou podporu! (23.08.2010)