Pod palbou

V žádném případě akční ani dobrodružný, spíše rezervovaně politizující pohled na komplikovanou situaci v Nikaragui koncem 70. let. Jak bývá u obdobných snímků (Salvátor, Vražedná pole, Střelba na psy) zvykem, hlavními hrdiny jsou neutrální novináři. Jenže jak dlouho lze nezaujatě sledovat před očima probíhající svinstva? Z fiktivního příběhu Spottiswood vytřískal širokou škálu emocí a úvah nad smyslem podobných revolucí a úlohou žurnalistů v nich. Když vás omrzí iluzorní charisma Nicka Nolteho a příliš moderní (i když stejně skvělý) soundtrack Jerryho Goldsmithe, budete mít stále nad čím přemýšlet. 80% (24.09.2008)

Pod paľbou je určite o triedu horší film ako Salvador, každopádne vtedy aktuálna a stále v kinematografii málo rotovaná téma občianskych vojen v strednej Amerike zaujme viac, ako divácky preferovaný Vietnam. Film pôsobí ako štúdiový výrobok, ale obsahuje viacero pozoruhodných momentov, ako napríklad panoramatické bombardovanie hlavného mesta na pozadí dialógu postáv niekde na terase. Zase z toho vychádzajú američania ako pomerne tupí politici, čo nám je chtiac nechtiac sympatické. V Reaganovskej dobe obzvlášť. (23.08.2015)

Goldsmithův soundtrack k Under Fire patří k mým nejoblíbenějším vůbec, znám ho nazpaměť, a na film, pro který vznikl, jsem byl velice zvědavý. Dost mě proto udivilo, jak dlouho po úvodních titulcích trvalo, než hudba vůbec začala znít... Snad půlhodinu, možná i víc. Do té doby se děj odvíjel velice pomalu, zdlouhavě a nedělo se příliš záživného. Pak se ale hrdinové dostali do města Leon, Goldsmith začal konečně vyhrávat, film nabral spád a atmosféra houstla a houstla. Závěr byl mrazivý a řekl bych, že i dost realistický a s myšlenkou, jež je bohužel stále aktuální. Žádní opravdoví hrdinové zkrátka neexistují. A pokud si myslíte, že ano, vsaďte se, že by se našla spousta jiných lidí, kteří by vás přesvědčili o opaku. (31.12.2013)

„You fall in love with the poets; the poets fall in love with the Marxists; the Marxists fall in love with themselves. The country falls in love with the rhetoric, and in the end we are stuck with tyrants..“ Tak tenhle pravičácký pohled na revoluční dění Spottiswoodeův film nesdílí, ale slouží mu ke cti, že se úplně nerve ani za druhou stranu. S blížícím se závěrem nečekaně funkční kombinace dramatu, válečného filmu a romance, kterou svým etnografickým podkresem soustředěně podporuje Goldsmith se rty nalepenými na Panovu flétnu. Středobodem budiž Nick Nolte, který s decentním pivním mozolem, slovem „periodista“ místo helmy a ověšen tolika foťáky, že to supluje neprůstřelnou vestu zkouší chodit po laně nestrannosti, ale přitom dobře ví, že povětrnostním podmínkám z obou stran a Joanne Cassidy bez podprsenky nelze navždy čelit. Je to pro mě stejně překvapivé jako slon indický v Čadu, ale tohle je jeden z jeho nejlepších partů.. (07.10.2022)

Nick Nolte v plné síle. Roger Spottiswoode zachycuje jednu z jihoamerických revolucí, zároveň se zamýšlí nad pozicí zahraničních novinářů v nehostinných oblastech. Slovo pochopitelně dostane i morální zodpovědnost, tvůrci zase připomínají, že každý má právo na osvobozenecký boj i na sebeurčení. U nejrůznějších politicko-válečných kousků bývá zároveň problém, že tvůrci svůj film staví z poměrně zjednodušených cihel a diváka tlačí na svou stranu barikády. Tady to tak není. Spottiswoode a jeho tým nabízejí několik úvah, Nolte přidává slušivé charisma. Ač film na jedno podívání, jsem rád, že jsem měl tu čest. (27.03.2016)