Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Herdek jak mi tohle mohlo uniknout? Část dětství jsem strávil na rozestavěném Jižním městě, takže tímto filmem jsem se vrátil hooodně back... Kdo nezažil, nemůže ani zdaleka tušit jak Chytilová vysekla nadčasovou věc. Husákovi děti se draly na svět hlava nehlava a mladí neměli kde bydlet. Panelová sídliště měla problém s nedostatkem bytů vyřešit. Leckdo se pak stěhoval do paneláků, kde ještě na zdech zasychala barva... Nezapomenu na tu ,,vůni'' lepidla na linoleum na chodbách, na ty hry s kamarády ve skružích a mezi složenými panely... Na všechny ty bunkry. Nezapomenu ani na to bahno připomínající Verdun za první světové války, kdy se dalo po rozbahněné zemi mezi domy chodit jen po prknech a podlážkách, pokud vůbec někde cestu takto upravil... Chodníků nebylo a zimní přesun k často daleké autobusové zastávce rozmoklým terénem občas připomínal složité manévry. Maminy ale srdnatě se skutečnými socialistickými cadillaky kočáry značky Liberta s průhledy v bocích projížděly cesty necesty až mohutná péra kočárů skřípala... Dnešní zhýčkaná mládež by tohle jen těžko dala, už slyším všechny ta stížnosti... A tehdy za to lidé byli vděční! Leckdo totiž stále bydlel ještě v sedmdesátých letech s rodiči což v případě přivedení manželky domů musel být docela masakr už jen v rámci intimního soužití natož když tchýni nevěsta nevoněla.. :-) ! Ústřední postavou filmu vlastně stařeček, který je pozván dětmi aby žil na sídlišti s nimi v pohodlí moderní domácnosti. Ten při bloudění a hledání správného paneláku potkává různé obyvatele sídliště a na jejich konání mnohdy podivné či nepochopitelné nahlíží selským rozumem starého člověka z vesnice. Nakonec poznává, že toto pro něj není... Tím vlastně nastavuje Chytilová kritické zrcadlo celému tomu mumraji se socialistickým bydlením na panelovém sídlišti se vším co takové sídliště sebou neslo. Od šílených životních podmínek během dekád zuřivého budování, problému se závadami v bytech po vzájemné se odcizení lidí, kteří často ani neznali své nejbližší sousedy. Čím jsem starší, tím mi paní Chytilová více chutná ! Dávám tedy za 4 panelové stěny. * * * * (21.10.2020)

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)

Z praktického hlediska se jedná o horor, a to jak obsahově (život na rozestavěném sídlišti náhání hrůzu srovnatelnou s pobytem na lodi Nostromo osídlenou jistým nevítaným návštěvníkem), tak i formálně (kamera, střih, zvuk, hudba, prostě všechno z kategorie odpad). Paní Chytilová, i ty děti na sociálních videokanálech dnes točí technicky zdatnější klipy, a pokud tahle strašlivá patlanina měl být záměr, tak u mne se zcela minul účinkem. Pár situací bylo lehce úsměvných (Jirka ‘Kokeš‘ Kodet, věčně někde padající malý Létající Čestmír), ale jinak je to čirá katastrofa. Kdyby šlo o debut, dalo by se přimhouřit oko, takhle ten film dokáže jen nasrat. Beru to jako přinejmenším zajímavou satiru na tehdejší poměry při výstavbě bytových komplexů, bohužel nepřekousnu tu formu. Je to jako koukat na českou situační komedii na malém displeji mobilu bez sluchátek uprostřed staveniště za plného provozu. A to je krajně zvrhlé. (08.09.2010)

Film režisérky Chytilové je vlastně takovou pochmurnou zprávou o životě obyvatel jednoho rozestavěného pražského sídliště. Ani kdyby jste mě teď mučili tak si už nevzpomenu jakého? No nic to není podstatné. Spíše k věci..V této pro dnešní lidi spíše obludné panelové džungli se lidé kupodivu zabydlují. Inu co jim také tehdy jiného zbývalo? Bylo to přeci všemi tolik vyhledávané a hlavně moderní bydlení.. Podmínky k životu jsou tady podle režisérky Chytilové, viditelně snad víc než hrozné. V kaleidoskopu jednoho dne se odvijí pásmo rozmanitých osudů různých lidí. Mnohé osudy se za pouhých několik málo hodin onoho všedního dne velice dramaticky, ale také tragikomicky rozvíjejí. Některé nečekaně gradují, překvapivě se vyhrocují a dospívají k své pointě. Více než satirické vypodobení této komunity se stává metaforickým obrazem veškeré tehdejší společnosti. Film se nám také snažil přiblížit, svým neúprosným pohledem pokrytectví, sobectví, hamižnost a maloměšťáctví, přežívající ostatně mezi lidmi do dnes. Já sice mám, a bydlím ale já chci ještě víc. On má 1+1 já chci nebo já musím mít 2+1! Hele on si koupil nové embéro?! No tedy to já musím mít přinejmenším alespoň fiata, když už ! Ať je nasereme a ať třeba nespí celé noci... Věčný zápas lidské velikosti s lidskou malosti, přežívá tedy až do dnes, s tím bohužel nikdo nic stejně už nikdy neudělá, a měnit se to nebude. Spíš naopak rozdíli se budou spíše stále více mezi lidmi prohlubovat než srovnávat. Režisérčino oblíbené téma...Super blázinec, nejlepší z postav byl jednoznačně starej děda (Jan Vaňha) reálnej socialismus se vším co ke němu patřilo ale sakra, když už, tak velmi zábavně a pravověrně pojato! (24.11.2006)

Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší. (26.07.2011)