Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Život lidí v každodenních situacích uprostřed právě staveného sídliště i již hotových a obývaných paneláků... V době vzniku se film kvůli satirickému zobrazení života v normalizačním marasmu promítal jen velice okrajově, Věra Chytilová v něm nekompromisně zachytila tehdejší dobu. Přesto si troufám tvrdit, že Panelstory je hodně nadčasovým filmem, protože odráží životní perepetie mnoha kolem nás, prostřednictvím zobrazení lidské charakterů a různých situacích odvíjejících se nezávisle na sobě a z velké části nezávislé i na konkrétní společenské situaci. Zmatený kolotoč těchle situací zachycuje Chytilová tentokrát na pozadí věčně rozkopaného sídliště (nebo rovnou celé čtvrti) z důvodů výstaveb. Vyvádění dětí, mezilidské vztahy, nevěra a nedorozumění, podplácení, sociální i zdravotní problémy, hraniční situace (zaseknutý výtah) a podobně.... někdy hořký až groteskní humor, jindy deprese. Když se divák bez problémů smíří s tím, že jde sledovat český film bez hereckých hvězd (stejně se dočká alespoň Jiřího Kodeta hrajícího v epizodní roli sebe sama nebo tehdy ještě neznámého Oldřicha Navrátila), tak si skvěle užije i onoho neherce dědečka (Antonín Vaňha) :-). Pokud jde ale o můj osobní dojem z filmu, přes veškeré klady se mi tenhle slepenec nejrůznějších prožitků bez ucelenější dějové linky nebo jakéhosi "příběhu" sledoval místy poněkud náročněji a vyznění některých scén (za neutíchajícího křiku nebo pláče dítětě) působilo na mne až moc depresívně. (80%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi) (31.05.2018)

VĚRA CHYTILOVÁ, PANELSTORY aneb JAK SE RODÍ SÍDLIŠTĚ (1979) ________Úder na solar plexus politováníhodného STAVU VĚCÍ v naší domovině na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všudypřítomná estetika ošklivosti, glajchšaltu a rozklíženosti rozežírá vztahy mezi lidskými bytostmi, proniká hluboko, až do jejich duší a srdcí. Přesný obraz etickým marasmem infikované vyživující matrice, v jejímž objetí vyrůstali a z jejíhož prsu sáli dnešní matky a otcové. Snad teprve teď, v čase, který právě prožíváme, tedy o třicet let později, je zřejmé, že výpověď filmu je nesmlouvavým dokumentem doby i svědectvím o tom, jak v nás nepřestalo bujet to, co do nás tato doba zasela, a co ve vleku zhoubné setrvačnosti stále rozséváme dál. ___ Citově labilní instrumenty filmové řeči, z nichž je třeba podtrhnout alespoň kameru, střih a hudbu, neexhibují, tvoří dokonalý celek se žalujícím nářkem, který se dere z autorčina tvůrčího hrdla. (03.03.2009)

Klasické pojetí filmu Věry Chytilové, trochu přehnané, syrové dialogy a divoká práce s kamerou. Panelstory zachycuje obrovskou touhu skupiny lidí bydlet v novém bytě a jejich ochotu stěhovat se do ještě nedodělaných a odfláknutých bytů na sídlištích bez jakékoli infrastruktury. Druhou skupinou jsou jaksi "nuceně přesazení", kteří rázem ztratili blízkost svých známých a sousedů. Nahrazeni byli jakousi anonymní masou všude okolo a přesto vlastně nikým blízkým. Třetí skupinou jsou téměř "všemocní" řemeslníci, kteří svou původně odfláknutou práci dodělávají jako melouchy a lidé jsou jim vděčni. Vysloveně tristní ukázka budování a žití v reálném socialismu. (16.12.2008)

Tak  poprvé mě Chytilová opravdu chytla. Panelstory je mozaikou  bahna, špíny, netečnosti stereotypu, nenaplněných ambicí a především prázdnoty a sobectví. Sžíravým obrázkem reality vrcholného socialismu, kde všichni měli všechno a především hovno. A přesto, a pro mě překvapivě, Chytilová tentokrát tuhle svou obvyklou písničku o marnosti a falši lidského bytí prokládá i nadějí.  Pochopitelně po svém a onen výhonek je velmi jemný, nicméně  skutečně  a až nechytilovsky normální.   A špatný zvuk si zpětně uvědomuju, byl zřejmě rovněž záměrem, aby ten nepříjemný  pocit byl komplexní. No, má první pětka pro Věru. (06.02.2024)

Vivat socialistický urbanizmus a jedna z jeho najsilnejších zbraní - prefabrikát. Za čias minulých zakázaný film, dnes už viac menej dokumentárna záležitosť a spomienka na začiatky budovania králikární, v ktorých si väčšina z nás "veselo" nažíva dodnes. Ja sám mám ešte v živej pamäti zvuk nedelného vyklepávania rezňov nesúci sa celým panelákom, v každej obývačke rovnaká obývačková stena a čierno biele televízory s polomerom vešteckej gule, domovníkove schôdze a spoločné sobotné brigády na skrášlenie okolia toho "nášho" paneláku. (28.02.2009)