Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Život lidí v každodenních situacích uprostřed právě staveného sídliště i již hotových a obývaných paneláků... V době vzniku se film kvůli satirickému zobrazení života v normalizačním marasmu promítal jen velice okrajově, Věra Chytilová v něm nekompromisně zachytila tehdejší dobu. Přesto si troufám tvrdit, že Panelstory je hodně nadčasovým filmem, protože odráží životní perepetie mnoha kolem nás, prostřednictvím zobrazení lidské charakterů a různých situacích odvíjejících se nezávisle na sobě a z velké části nezávislé i na konkrétní společenské situaci. Zmatený kolotoč těchle situací zachycuje Chytilová tentokrát na pozadí věčně rozkopaného sídliště (nebo rovnou celé čtvrti) z důvodů výstaveb. Vyvádění dětí, mezilidské vztahy, nevěra a nedorozumění, podplácení, sociální i zdravotní problémy, hraniční situace (zaseknutý výtah) a podobně.... někdy hořký až groteskní humor, jindy deprese. Když se divák bez problémů smíří s tím, že jde sledovat český film bez hereckých hvězd (stejně se dočká alespoň Jiřího Kodeta hrajícího v epizodní roli sebe sama nebo tehdy ještě neznámého Oldřicha Navrátila), tak si skvěle užije i onoho neherce dědečka (Antonín Vaňha) :-). Pokud jde ale o můj osobní dojem z filmu, přes veškeré klady se mi tenhle slepenec nejrůznějších prožitků bez ucelenější dějové linky nebo jakéhosi "příběhu" sledoval místy poněkud náročněji a vyznění některých scén (za neutíchajícího křiku nebo pláče dítětě) působilo na mne až moc depresívně. (80%) (Challenge Tour: Rok s najväčšími svetovými režisérmi) (31.05.2018)

Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší. (26.07.2011)

Satira socialistické společnosti podle rukopisu Věry Chytilové. Mozaika desítek lidí, kteří začínají žít v rostoucím panelovém světě. A že se Věra s tehdejší společností ani trochu nepáře, je jasné, že film skončil v trezoru a do větší distribuce se dostal až v roce 1988. Hudba Jiřího Šusta působí čistokrevně hororově, skřípání smyčců, psychošílené zvraty dohromady vyznívají jako nějaká strašidelná improvizace. Ten soundtrack bych chtěl mít. Jediné, co mi na filmu vadilo je, že zvuk je hodně slabý a sotva slyšitelný, aspoň tedy na dvd. Tohle je velká chyba, jinak je Panelstory ve filmografii Věry Chytilové zásadní dílo mapující život v socialistickém Československu koncem 70. let. Dovětek 28.1.2019 - film vysílala ČT 2 a zvuk byl výborný a obraz v HD kvalitě taky nádherný, takže zmršeno bylo pouze dvd. (07.04.2018)

Již jsem konečně pochopila, v čem je zakopaný pes. V případě Věry Chytilové je pes zakopaný v jejím naturelu, čili laicky řečeno povaze. A ta povaha je jednoduše chaotická, cholerická a impulsivní, navíc s přáním odlišit se a šokovat, které je skoro až samoúčelné. Obrázek - blik, hudba - vrz, kamera - vžik, myšlenka - frr. Shadwell má pravdu - přes studium a činnost na FAMU Chytilová zůstala ryzí diletantkou - hlavně v režisérské sebedisciplíně, to jest zřejmě je důležitější natočit scénu "neotřele", než se té scéně náležitě věnovat. Výsledkem je pokaždé něco, co vypadá jako hra těch největších ochotníků-amatérů a to platí i pro uznávané profesionální herce. Chytilová i z nich dokáže udělat školní besídku. A to vše se vydává za „moderní naraci“, "autorský rukopis" a "sociální satiru". I Trier je zdánlivě podobný, přesto to jsou nebe a dudy. ___ Závěr pro mne - dobrých filmů a režisérů je hodně a času zas není tolik, abych ho ztrácela koukáním na to, co se mi ani vyprávěčsky, ani esteticky nelíbí. (31.05.2011)

VĚRA CHYTILOVÁ, PANELSTORY aneb JAK SE RODÍ SÍDLIŠTĚ (1979) ________Úder na solar plexus politováníhodného STAVU VĚCÍ v naší domovině na přelomu 70. a 80. let minulého století. Všudypřítomná estetika ošklivosti, glajchšaltu a rozklíženosti rozežírá vztahy mezi lidskými bytostmi, proniká hluboko, až do jejich duší a srdcí. Přesný obraz etickým marasmem infikované vyživující matrice, v jejímž objetí vyrůstali a z jejíhož prsu sáli dnešní matky a otcové. Snad teprve teď, v čase, který právě prožíváme, tedy o třicet let později, je zřejmé, že výpověď filmu je nesmlouvavým dokumentem doby i svědectvím o tom, jak v nás nepřestalo bujet to, co do nás tato doba zasela, a co ve vleku zhoubné setrvačnosti stále rozséváme dál. ___ Citově labilní instrumenty filmové řeči, z nichž je třeba podtrhnout alespoň kameru, střih a hudbu, neexhibují, tvoří dokonalý celek se žalujícím nářkem, který se dere z autorčina tvůrčího hrdla. (03.03.2009)