Po jednom z divácky nejúspěšnějších českých filmů posledních let Cesta z města a netradičním dokumentu Z města cesta, přichází Tomáš Vorel s dalším celovečerním snímkem Skřítek. Režisér se tak po letech vrací k žánru grotesky, kterou jsme v jeho pojetí mohli vidět už ve filmu Pražská pětka v příběhu Výlet na Karlštejn z roku 1989. Vesnická rodinka, kterou známe z filmu CESTA Z MĚSTA se přestěhovala za lepším do malého města. Otec (Bolek Polívka) pracuje jako řezník v masokombinátě, matka (Eva Holubová) je zaměstnaná jako pokladní v supermarketu. Jejich dceruška (Anička Marhoulová) chodí na základní školu, ale technické ... (zobrazit celý text)
Mám rád grotesky, hudbu MIGu21 a tohle byl nejlepší film Tomáše Vorla, který jsem zatím viděl (od Kamenného mostu.) Snímek IMHO nesklouzává do morality, což je dobře, a také výtvarná stylizace se mi velmi líbila.
Komedie zbarvená do zelena. Tomáši Vorlovi nelze upřít jednu vlastnost – odvahu. Odvahu, s jakou se pustil do realizace bezeslovné grotesky, žánru nemajícího v českých luzích a hájích v podstatě žádnou tradici. Jenže Vorel si podřezal vlastní větev, když začal do prostoduchého příběhu plného fyzického humoru, propašovávat své názory, rady, doporučení. Je fajn, když chce režisér divákům něco sdělit, když jeho dílo nese nějaké poselství, ale aby jej neslo za každou cenu a způsobem natolik nápadným? Několik nechutných scén z jatek doslova čpí zoufalstvím pramenící z Vorlovy neschopnosti nebýt doslovný. Skřítek natolik násilně prosazuje vegetariánství, že si každý cynický masožravec nakonec stejně řekne: „a just to maso jíst budu!“. Nehledě na detail, že z nejvýraznější vegetariánské postavy se vyklube mladistvý agresor. Ve snaze o závažné sdělení jde stranou snaha o sofistikovanější humor a přednost dostávají rádoby vtipné scénky, kdy někdo někoho něčím mlátí do hlavy s vykulenýma očima. Mnohé vtipy zcela postrádají pointu, například celá linie s podivínským skřítkem a celé je to umocněno bezradností „němých“ herců. Skřítek je dílem neotřelým, s ucházejícími triky (snad jen fascinace „živými“ fotkami byla příliš markantní), dílem ne hloupým, přesto plným hloupých chyb, které po sečtení způsobily kompletní rozsypání tohoto ambiciózního projektu pod režisérovýma rukama. 50%
Scénář: Tomáš Vorel ..
Groteskní parodická kritika měšťáctví, mechanismů současnosti a mezilidských vztahů. Na devadesátiminutovou stopáž ovšem nestabilní. Co musím pochválit jsou herci, musel být určitě zajímavé vyzkoušet si v jednadvacátém století českou grotesku. Úroveň gagů je značně kolísavá a postava Skřítka nevyužitá neřku-li zbytečná. Chvílemi jsem totiž znuděně pokukoval na hodiny a čekal až se děj posune opět někam, kde bude bavit. A přiznám se, na mnoha místech se to dařilo. Vrátný Šteindler rulez. 50%.
Zajímavě podaná groteska, který se ze začátku pro diváka bude snažit svým zrychleným způsobem zaujmout a to vcelku zdařile. Ne, že by to byl zrovna vtipem nabitý film, ale já ho tak s potěšením sledoval a čekal co se dál naskytne v příběhu, že jsem se nemohl odtrhnout od obrazovky. Jediné co by jsem mohl vytknout je (opravdu) často opakující se skladba kapely Mig 21 - Snadné je žít nebo respektive jen její podkres, který mě chvílemi docela vytáčel, ale dokázal se vždy ztlumit ve vhodnou chvíli. Konstelace dobrých herců přidává na kvalitě a nedá se jejím zasazením do příběhu absolutně nic vytknout i když jsem jim nerozuměl prakticky ani slovo. Rozhodně ze začátku zděšení, ale na konci příjemné překvapení.
Vorel se po více než patnácti letech vrací k žánru, kterým ozdobil manifest Pražské pětky – ke grotesce. Ale zatímco Cesta na Karlštejn byla vzhledem k úsporné stopáži a svižné anekdotické stavbě dílem vskutku jednohubkovým, Skřítek má větší ambice a vícero úskalí. Vlastně připomíná sled anekdot poslepovaných dohromady tu lépe, tu hůře (někdy střih "bolí"). Za nejrozproruplnější považuju nevyrovnanost skečů a též hudba MIGu 21, která je velice "krotká". Pokud si odmyslíme myšlenkové poselství, které je svým vyzněním blízké divokým snům čerstvě pubertálního anarchisty v záběhu, zbývá film s příjemným duchem, lehkou sklepáckou poetikou a několika opravdu dobrými místy, které ještě zvýrazňuje práce s barvami. Spokojený jsem ale tak napůl, protože oproti zralé a svojské Cestě z města je Skřítek prostě a jednoduše veselou taškařicí pro malé i velké, nad kterou se nevyplatí moc přemýšlet a která nezanechá hlubokou brázdu v duševním poli...
Nevím, jestli si diváci tohoto filmu uvědomují, jak je v dnešní klipové době obtížné natočit němou grotesku (tedy film BEZE SLOV) se stopáží celovečerního filmu, ale mně to přijde doslova jako malý zázrak. A nejenom to, že Tomáš Vorel sehnal na němý film peníze a zrealizoval projekt v našich končinách nevídaný (snad jen první půlka Krvavého románu by snesla srovnání, ve světové kinematografii máme analogií více, třeba maďarské Škyt či výborný Brooksův Silent Movie...), ale hlavně to, že se mu film na němou grotesku s tak dlouhou stopáží nerozpadá a celistvě drží pohromadě. Skřítek je filmová oslava Vorlova tvrdošíjného tvůrčího směřování (po spirále se vrací výběrem tématu zpět ke svým začátkům v intencích Pražské pětky), pocta zlaté éře němého filmu, ale hlavně oslava a pocta herectví - celá tíha úspěchu a neúspěchu leží na mimickém mistrovství Bolka Polívky a Evy Holubové ... a oni hrají, až mi to bere dech! Je radost sledovat jejich mimiku i proxemiku a ani ostatní herci nebyli typově obsazeni špatně - zvláště Jiří Macháček a Radomil Uhlíř mi sedí... Na rozdíl od některých dalších komentátorů mi nevadí ani hudba Migu 21 a neruší mě ani obsahová plochost snímku - v hravé grotesce pro radost tvůrců i diváku (jakási poetika Vorlova mateřského divadla Sklep) jsem dokonce objevil i řadu sociálně kritických apelů (je to trochu velkohubé srovnání, ale nebál bych se přirovnávat třeba k Chaplinově Moderní době) - úmornost práce v pokladně odlidštěného supermarketu či groteskně negroteskní výjevy z jatek, což přesahuje pouhou prvoplánovou kritiku měšťáctví, zakódovanou v obecné rovině filmu. A rozhodně jde o zajímavý výtvarný počin...
Natočiť grotesku v 21. storočí musí určite producentom pripadať ako samovražedný nápad, napriek tomu je Škriatok pokusom o vzkriesenie tohto žánru, tak populárneho začiatkom storočia minulého. I keď sa v rámci žánru škriatok určite nestratí, doplatí na zmlsanosť dnešného diváka, ktorý sa už nesmeje kopancom do zadku a „náhodným“ pádom na zem. Gagy v dnešnej dobe musia byť svojim spôsobom sofistikovanejšie a nie tak prvoplánové ako si to mohli dovoliť Chaplin and co. A to je Škriatkova slabina. Gagy sú totiž dostatočne nevyrovnané, niektoré sú geniálne a niektoré dosť slabé. Postava Škriatka je vo filme len do počtu, dej poriadne neovplyvňuje, čo ma vedie k otázke či vôbec bola potrebná. Pochváliť však treba muzikálny doprovod od MIG 21. 6/10
Řeznická groteska, která mě oslovila zejména svou originálností a tematikou. Vizuální stránka byla vydařená, ta zvuková na mě zapůsobila. Ne tolik, jako na mého spolusedícího, který (pod vlivem omamných látek) zvuky "neustál" a musel se vyblít, ale zapůsobila.
Pokus o oživení němé grotesky v moderním hávu. Bohužel v rámci žánru režisér experimentuje až příliš, od vážně míněného melodramatu až k surrealistickým nechutnostem a v celovečerní délce působí tahle struktura hodně nesourodě a bezkoncepčně. Film by se spíš měl jmenovat "Masokombinát", role skřítka jako jisté spojovací niti příběhu je hodně nepovedená. Humorná složka filmu je zato solidní a žánrově padne vesměs jak ulitá. PS: Vegetariáni, na tohle se nikdy nekoukejte!
