In nomine Patris

Na české poměry celkem dobrý film, zabývající se vážným tématem z naší novodobé historie, konkrétně zločinnosti komunistického režimu. Kněze Josefa Toufara, kterého umlátili estébáci k smrti, tu velmi věrohodně hraje Viktor Preiss. Zásadně nesouhlasím s názorem honajze - naopak s využitím faktografie natočeno citlivě a s pochopením! Tedy, chci říci, že film vyjadřuje podstatu případu i "ducha" doby komunistického teroru. Zcela zásadní otázkou však zůstává, kdo byli lidé, kteří ten původní dokument o nebohém knězi natočili (zda byli skutečně tak nevinně neutrální, zda ještě žijí apod.), kým byl skutečný režisér Přemysl Freiman (otec herečky Veroniky Freimanové), který natočil onen hanebný propagandistický snímek "Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází"...a jenž jako prominentní komunistický dokumentarista mimo jiné točil i snímek o úmrtí Klementa Gottwalda... Za největší chybu filmu považuji zapletení milostného románku mezi režiséra (jímž byl ve skutečnosti fanatický komunista Přemysl Freiman) a neteř P. Toufara. Něco takového považuji za propastně vzdálené realitě a v případě filmu za velkou hloupost. (01.01.2009)

Velice povedený a zajímavý film se silným námětem. Viktor Preiss je dokonalý, ale mě více zaujal Jiří Langmajer jako režisér, který se při svých morálních dilematech nemůže opřít o žádnou víru, ale dokáže si definovat meze, které nechce překročit. Zajímavá byla i netriviální postava esenbáka Ladislava Potměšila. Řada dalších byla z hereckého hlediska nevyužitá a autory kupodivu ani moc nezajímalo, co tahle kauza udělala s obyvateli Čihoště. (15.11.2004)

Ešte nech niekto hovorí, že „za minulého režimu bolo lepšie“, a keď počujem tieto slová z úst veriacich, tak žasnem. Jeden malý zázrak vytočí eštebákov do červena, a jedného dokumentárneho režiséra prinúti zamyslieť sa nad vierou z iného pohľadu, než na aký je zvyknutý. Komunistická filmová tvorba, to nie sú len príjemné české komédie, ale aj takéto vykonštruované dokumenty. Príbeh je silný, len mu ublížilo slabšie televízne spracovanie. –––– Řekl bych, že když někdo věří v Boha tak strašně moc, jako ten Toufar, tak nemůže udělat podvod, který je s tou vírou spojený. – Jo, tak to hlavně nikomu neříkej. (17.12.2014)

Docela zajímavě pojatý případ "Čihošť", v řadě ohledů poměrně přesný, v jiných jen volně inspirovaný. Co by však dobových metod STB a konkrétní kauzy neznalému divákovi mohlo připadat až neuvěřitelné - proti skutečnému martýriu pátera Toufara bestiálně mučeného v temnici valdické věznice je stoický klid jeho představitele při téměř přátelsky a něžně vedených výsleších v televizním zpracování hotovou selankou, která se syrové a zrůdné realitě neblíží ani zdaleka. (Zájemcům o historická fakta spojená s touto kauzou a především o osobnost Josefa Toufara vřele doporučuji vynikající knihu Miloše Doležala "Jako bychom dnes zemřít měli" a neméně zajímavou publikaci Bořivoje Čelovského "Strana světí prostředky".) (25.02.2015)

Období totality padesátých let, utápějící se v nelidském marasmu stalinských represí a čistek, doléhalo asi nejtvrději na představitele církve, kteří jen těžko odolávali vzrůstajícím útokům ze strany bezpečnostních orgánů Ministerstva vnitra. Tragické události spojené s tzv. čihošťským zázrakem patří k nejhrůznějším okamžikům své doby a naší národní historie vůbec; případ faráře Toufara však dokládá pouze jednu variantu z několika stovek dalších a možná brutálněji vedených vražd. Rok 1950 pak můžeme považovat za obzvláště trýznivý, neboť krátce po čihošťské tragédii se v Praze konal zmanipulovaný soudní proces se skupinou dr. Milady Horákové, zakončený dodnes šokujícími rozsudky smrti. Scénárista Jan Drbohlav vytvořil na základě skutečných reálií působivou rekonstrukci, která se nesnaží hledat odpověď na zobrazované události, ale naopak diváka jakoby pouze provází celou tragédií a nabízí možná vysvětlení nebo doplnění. Ani fiktivní linie kolem filmového režiséra není nezajímavá, postupem času se dokonce stává hlavním průsečíkem příběhu a my sledujeme vnitřní zápas zprvu floutkovského alibisty, marně vzdorujícího vystavenému nátlaku a předem jasnému závěru. Herecky filmu dominuje vedle vnitřně ztlumeného Viktora Preisse, který Toufara pojal jako nicnechápající oběť, pevnou ve svém přesvědčení i v nejkrutějších okamžicích brutálních výslechů, Jiří Langmajer v zajímavě odstíněné roli tápajícího režiséra, jež během natáčení odhaluje pozadí celé kauzy. O něco méně se daří Kláře Issové, naopak vynikající drobnokresbu výčitkami stíhaného venkovského policisty tu předvedl Ladislav Potměšil, výborně podaná je i postava hraná Michalem Pavlatou. Škoda, že samotný příběh je přehlcen ještě tuctem dalších, zhola zbytečných figurek, které nemají v ději pražádný význam (Munzarová, Hrušínský, Oliva, Lucie Vondráčková). V celkovém pohledu je In nomine patris mimořádně velkorysý projekt současné veřejnoprávní televizní tvorby, splácející dluh nejen obětem komunistických zločinů, ale především polistopadové společnosti, jež by na své hrdiny neměla zapomínat. Namísto přímočarých obvinění i figur se setkáváme s postavami, které nejsou jednoznačné, procházejí vnitřním vývojem. Nechtěly ublížit, ale přesto se podílely na rozběsněných hrůzách. Tak, jako v budoucnu ještě mnohokrát. (11.09.2010)