Kráska v nesnázích

Scénář Petra Jarkovského neuvedl do nesnází krásku, ale Jana Hřebejka. Když se duet Jarkovský / Hřebejk soustředil na vykreslení doby a chování jednotlivých postav v té době, líbilo se mě to. Proto je velmi škoda, že v tomto filmu sleduji příliš mnoho nesnází hlavních hrdinů. Až se mě z těch nesnází začal postupně vzdalovat samotný příběh, který nakonec zmizel jako finance ve statním rozpočtu do neznáma. Naštěstí herci, zejména Jiří Schmitzer a Josef Abrhám zahráli bez nejmenších nesnází a zpěvačka Radůza mě svým hudebním doprovodem poslala pozvánku na její koncert. (09.04.2007)

Krom toho, že mi bylo líto postavy Josefa Abrháma, ve mně Kráska v nesnázích žádnou silnější citovou stopu nezanechala. Asi to bude takovým pocitem kdesi v mé hlavě, že zatímco Musíme si pomáhat nebo Pelíšky držely pohromadě, Kráska v nesnázích je často až nepříjemně roztříštěná. Schmitzer je perfektní, ale vážně měla jeho role tlumočit něco víc, než že hlavní hrdinka to v životě prostě nemá snadné? A co matka zloděje v podání Emílie Vašáryové, do jejíhož života film asi pětkrát na okamžik zaskočil, ale která vlastně byla ve filmu snad jen pro to, aby bylo vidět, že má i (téměř) nepolepšitelný syn vzornou matku? Nevím, nevím, co přesně mi na Krásce v nesnázích vadilo. Možná to, co jsem právě napsala, možná něco jiného. Je to, jako když sledujete po všech stránkách zvládnutý film, kterému chybí to "něco", co by vás srazilo k zemi, a vy se jen marně snažíte přijít na to, co. 7/10 (26.01.2009)

Hřebejk drží trend a klesá zase o stupínek níž. Ne že by byl horší režisér, to jen Jarchovský nabízí plytkou a příběhově veleřídkou story, jejíž obsah by šel shrnout do jedné věty. Mezery v obsahu vyplňuje jen pár videoklipů na sladké písničky a srandičky s Jiřím Schmitzera. Mnohdy nelogický, ale hlavně prázdný trapas okořeněný tím, kolik diváků to Hřebejkovi zase sežralo (a žrát bude). I když jde o červenou knihovnu bez napětí, vnitřní dramatičnosti, originality, ale i bez velkých nedostatků v obsazení (Macháček už je spíš karikatura) nebo v rytmice vyprávění (konec mohl být klidně po sedmdesáti minutách). Více než černobílá postava Emílie Vašáryové, ten kiks hodný spíš Víta Olmera než Hřebejka, přitom vypoví víc než pět komentářů. (06.07.2006)

Absolutně nechápu, o čem ten film byl (měl být). Jarchovského scénář vykazoval jistou míru chaotičnosti už při Horem pádem, nicméně tam z chaosu alespoň povstával jasný obsah a záměr, při sledování Krásky jsem už jaksi nestíhal myšlenkové pochody (jsou-li tam nějaké). Zmatené hemžení postav v neorganizovaném orloji "příběhu", který by se dal s jistou mírou arogance a hrubiánství shrnout do věty "staří emigranti jsou pozorní, ale stupidní český automechanik šoustá lépe". Geislerová v tradičně zvulgárnělé poloze, šaramantní Abrhám a žlučovitý Šmicer, dozajista snana o pestré panoptikum postav. Nicméně pouze poslední jmenovaný má v sobě přesvědčivost. Ostatní figury mi přišly jako pimprlata v nudné hře, prošpikované opravdu pěknou hudbou. Krom Jarchovského bych ještě rád poznamenal, že Hřebejkova firma spěje k naprostému úpadku. Pokud jsem v Pupendu i v Horem pádem pár zajímavých nápadu byl schopen najít, v Krásce už jsem o žádný nezakopl. (15.10.2007)

Život, který tak trochu postrádá smysl. Manžel, který tak trochu krade auta. Otčín, který je tak trochu hypochondr a do toho přichází milenec, který je tak trochu dokonalý. Pohádkový příběh s realistickými prvky, bez ponaučení na konci a s drtivou převahou skepticismu nad optimismem. Je těžké nebrat Krásku jako příběh o zlých, hloupých a povrchních Češích, které může spasit jedině únik za hranice, kupříkladu do slunného Toskánska. Je těžké, necítit se jako jeden z těch fujtajbl Čechů provinile. Byl to záměr, dosáhnout u diváka tohoto pocitu? Nepřijde mi to správné, ale možná beru tento symbolický příběh o vině a odpuštění příliš doslovně. Bez výjimky skvěle zahrané postavy, v čele s Aňou Geislerovou, která se směje jako koza, neumí jíst sushi a preferuje divočejší sex, si nenárokují naše sympatie (u Abraháma to není možné už pro jeho bezchybnost), jsou pouze nositeli příběhu. Umělého a nevěrohodného, přesto bohatého na trapně úsměvné momenty jako ze života. Jiří Schmitzer při tvarování Richarda bezesporu čerpal z reálných předobrazů, vytvořil však jenom perfektní figurku bez vnitřní hloubky. Právě u něj je patrný nemilý fakt, že postavy nikdy nejdou přímo k věci a všechno dlouze okecávají „papírovými“ větami, jež zároveň odhalují největší slabinu filmu, totiž scénář. Režie je oproti tomu špičková. Hřebejk bez problémů zvládá vyprávět obrazem, chytře využívá (možná malinko nadužívá) hudby a jednotlivé scény umí parádně vygradovat. Pomalu začíná konkurovat Janu Svěrákovi. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, castor, Fr, lachim, JohnFarst (20.06.2008)