Babička

Asi se tato verze skutečně více blíží knize, nepopírám to, knihu jsem nečetl. Ovšem právě pro absenci knižního srovnání můžu porovnat obě verze Babičky, které jsem viděl. Tu z roku dvacet jedna asi už nikdy vysílat nebudou. Barunka a Babička je mi více sympatičtější právě v mladší a barevnější verzi. U Barunky je to ještě pochopitelnější, když ji hraje úžasná Libuše Šafránková, která se mimochodem narodila až třináct let po natočení tohoto filmu. Naopak Viktorka se více povedla zde. Ve verzi z roku sedmdesát jedna je to doslova blázen. Tady ji stvárnili jako opravdovou nešťastnici docela poeticky. Ovšem v mladší verze se zaměřuje spíše na vykreslení vztahu mezi Babičkou a Barunkou, což zde chybí. Pouze Babička v závěru na Barunku čeká. A také se mi nelíbí poněkud useknutý konec. (13.07.2020)

Příběh Babičky od Boženy Němcové znám už od nepaměti, a ikdyž je tato verze v mnohých ohledech věrohodná vůči předloze, tak mi tento film přišel chvílemi takový "bez srdce", čímž myslím, že některé scény působily až příliš uměle. Ale to je problém u spousty starých filmů. Zkrátka jeden z těch snímků, u něhož platí, že tištěná předloha je přeci jenom kvalitnější. (06.03.2011)

Jakkoliv je z dnešního pohledu zpracování naivní a úsměvné, myslím že je to zpracování, se kterým by i  Božena Němcová byla spokojena. Jakkoliv některé herecké výkony působí úsměvně (především Leopold s jeho nabubřelostí poskoka, který má uniformu), jsou zde na druhou stranu výkony dokonalé (babička a Viktorka). Některé věty jsou pak nadčasové (Lidé zpanštěli a staré poctivé české zvyky jim nevoní). Za mne nejlepší zpracováním, kde práci herců, scénáristy a režiséra doplňuje kamera a také černobílé zpracování. Své kouzlo má nepochybně i to, že zpracování ze 40. let jaksi odpovídá mé představě o "tehdy, za časů babičky" více, než zpracování pozdější. (21.07.2022)

Nezapomeň na zem, ze které jsi vyšla. Je to matka nás všech. Nezapomeň, co ti babička říkávala. Pamatuj, že jsi krev mé krve. Babička. Klenot českého písemnictví. Idyla venkoncem pohádková. Dílo dojímající i burcující. V režii ambiciózního Františka Čápa se z ní stal velkolepý manifest svobody, lásky a života, jakési zrcadlo duše českého člověka, který ani na okamžik, i ve chvílích pro něj těžkých a zlých, nezapomněl myslet, cítit a chtít. Je-li Terezie Brzková tou nejlaskavější a nejvroucnější babičkou, tedy přesně takovou, jak ji na stránkách svého románu zpodobnila sama Němcová, je to nesporně zásluha této významné plzeňské herečky, která tu ve svých pětašedesáti letech vlastně zahájila úspěšnou filmovou kariéru. Totéž platí i o ostatních: Marie Glázrová je ideální představitelkou vznešené, ale spravedlivé kněžny, Nezvalův myslivec se natrvalo vrývá do paměti diváků svým uhrančivým pohledem, v němž se zračí ďábelská jiskra i velká něha, a Štěpničkové Viktorka, to je strhující portrét raněného ženství, nepatetický a přitom velmi dramatický, plný jemných záchvěvů lidské tváře. Čápova Babička je vpravdě odvážnou a spontánní reakcí na prolévanou krev a tyranii nacistických znásilňovatelů svobody. Dodnes fascinující síla ryzího vlastenectví pak s sebou strhává i současného diváka. Ten dojetím i hrdostí nenalézá dalších slov. (06.10.2008)

Mne bohužiaľ obrazy Babičky pripomínajú ilustrácie ku knihe. Tú som nečítal a možno paradoxne preto som nadobudol tento pocit. Z hercov mám dojem, že iba pateticky odriekavajú svoje texty a postavám nedávajú žiaden rozmer. Výsledkom je akási neživotnosť a strnulosť. Ale práve táto naivita a "vek" filmu je to, čo mu dodáva na kúzle, ktoré Čápovej adaptácii nemožno poprieť. A vzbudil vo mne túžbu sa dostať k predlohe. (15.01.2016)