Královna Margot

Tak takhle nějak to tehda asi opravdu vypadalo. Shodou šťastných okolností jsem mohl Královnu Margot zhlédnout v době probírání dané látky ve škole s čímž souvisel můj zvýšený zájem o historické souvislosti. V opačném případě bych jí zvýšenou pozornost po celých sto čtyřicet minut jistě nevěnoval. Film graduje příliš brzy. Bartolomějská noc, jeho pomyslný vrchol, nemoudře přicházející zhruba po čtyřiceti minutách děje, je zdaleka nejvýraznější bodem celého snímku. Masakr. Nemilosrdný, chladnokrevný a brutální masakr hugenotů. Nic podobně působivého až do konce neuvidíte. Nelze mluvit přímo o nudě, pokřivené vztahy v královské rodině již dlouho nebyly tak pokřivené (matka, iniciátorka atentátu, dcera, která se kurví s kdekým, vlastní psychicky labilní bratry nevyjímaje…), jen už to není, řečeno lidově „taková hustota“. Herci hrají s plným nasazením, jsou dokonale ponořeni do svých postav, do doby, v niž žili a na všudypřítomnou špínu, krev a pach rozkládajících se těl neberou ohled. Nevšední (na historické drama rozhodně) hudba Gorana Bregoviče v rámci vytyčených – realitě věrných – mantinelů modernizuje příběh. Ten sice vychází ze zdramatizovaného románu Alexandra Dumase a některá historická fakta jemně poupravuje, stále v sobě však nese obrovský krvavý flák pravdy. Desítky tisíc mrtvých kvůli odlišnému náboženskému smýšlení… copak jsme se z té historie vůbec nepoučili? 75% Zajímavé komentáře: Marius, Ajantis, saladín. (30.09.2008)

Je to tak výborně natočený film, že se až nechce věřit, že to tak opravdu vypadalo v 16.stol. ve Francii. Lidé jsou nepoučitelní, stále musí zuřit boje a války. Jednou z náboženských příčin, jindy boj o území nebo o nerostné suroviny. Na můj vkus je tam té krve ažaž, jenže taková hrůza to zřejmě byla. Malá poznámka k oficiálnímu textu distributora : pokud se tedy královna Margot vdala před 24.srpnem 1572 (Bartolomějská noc), pak se zcela určitě jednalo o století 16. a nikoliv 14. jak uvádí text distributora. (20.09.2007)

Úžasně syrový francouzský historický velkofilm odehrávající se na pozadí vyvraždění hugenotů (kalvinistů) v historickém mezníku Bartolomějské noci. Tenhle filmová adaptace světoznámého románu francouzského klasika Alexandra Dumase staršího má (stejně jako drtivá většina jeho románů) silně autentickou dobovou atmosféru - ten filmový obraz plný násilí, vražd, otrav, smilstva, incestů, narušených a pokřivených vztahů, intrik a zrad, blazeovanosti, dekadentního úpadku... Až se sama nabízí dnes tak často slýchávaná fráze ,,obraz jako ze středověku", napsat tohle by byl však těžký omyl... (Středověk coby historické období končí někdy koncem 15. století v době velkých objevných cest do Indie a za oceán, rok 1572, kdy k osudným událostem došlo, přináleží již k novověku.) Je to symptomatické, ponurá doba nebyla tak daleko obdobným mezním časům v dějinách naší civilizace daleko mladšího data (osobně mi to připomíná mafiánské ságy z Ameriky 20. a 30. let, celý ten systém pokrevních pout a rituální smývání jejich pošpinění krví). Filmový obraz mladé královny Margot, ženy cílevědomé a jak se později ukáže, věrné až za hrob (a to hned několika mužům) nabývá jasné kontury skrze umně rozpracované zdroje motivace, psychologické hloubce postavy (a jejímu vývoji od ,,coury" v morálně etablovanou lidskou bytost) a v neposlední řadě i hereckému výkonu Isabelle Adjani (to platí obecně o celém snímku a většině rolí). Struktura vztahů a postav je mimořádně složitá, platí však, že divák se postupem času dokáže dobře zorientovat, košatý scénář je ke konci až překvapivě střízlivý. Autenticky a efektně vypadá celá mizanscéna, výbornou práci odvedli kostyméři, velmi efektivně fungoval kompars a zalidnění scény vždy vytvářelo hutný a homogenní dojem... Díky nádhernému a silnému filmu Patrice Chéreauho dospěje divák k poznání, že Bartolomějská noc nebyla jen šíleným masakrem protestantů v hradbách Paříže (a později i jinde), ale i osobní tragédie mnoha z účastněných hráčů partie, jež nakonec smetla i je... (18.12.2007)

Rok 1572, Paríž. Kráľova sestra Margaret de Valois si berie Henryho de Navarre a bývalá regentka kráľovstva a matka s veľkým vplyvom na syna Katarína Medici si mne ruky ako dokázala prostredníctvom neveľmi obľúbenej dcéry vyženiť náboženský mier pre Francúzsko. Netuší, že svadobné zvony sú umieráčikom pre kráľovský rod Valoisovcov, panujúci vo Francúzsku od roku 1328, a že Paríž sa čoskoro bude kúpať v krvi hugenotov. Pre päťhviezdičkové hodnotenie Kráľovnej Margot hovorí snáď všetko. Výprava je opulentná, dej strhujúci, herci do jedného brilantní. Nad všetkými však vyčnieva Isabelle Adjani, ktorá nám naservíruje bleskurýchlu premenu od nymfomanky posadnutej „spávaním s katolíkmi“, k žene uchovávajúcej ľudskosť a súcit uprostred pekla Bartolomejskej noci a za každú cenu chrániacej svojho nemilovaného manžela pred bratmi a matkou. Napriek tomu jej tú premenu budete žrať aj s navijakom a podobne sebaistý dramatický herecký výkon je treba v európskej kinematografii posledných dvoch dekád hľadať (snáď Monica Bellucci v Malene). Problém však je, že film trochu kašle na diváka neznalého dejín Francúzska, neškodilo by trochu osvetliť kde leží Navarra, Anjou a ďalšie územia, podľa ktorých pairi a iní šľachtici dostávali ony dodatky „de“ za mená. Takisto je trochu divné že k sestre kráľa nie je problém sa dostať priamo z ulice. Popkornový divák bude mať mierny guláš v postavách, ich motiváciách. Celkovo mi dej, akokoľvek zaujímavý pripadá dosť nekoherentný, preto dávam pred opakovaným pozretím prípravné štyri hviezdy, avšak 9/10, s povzdychom, že takto nejak by som chcel vidieť sfilmovaných Druonových Prekliatych kráľov. Pre tých čo by snáď nevedeli, Henry a Margaret nakoniec v roku 1589 zasadli na trón Francúzska, v roku 1599 však bol ich sobáš anulovaný, Henry sa oženil s Máriou de Medici a Margot, do smrti titulárna kráľovná Francúzska umrela v roku 1615 čím vo Francúzsku končí rod Valois a začína vládnuť rod Bourbonovcov. (28.05.2007)

Jeden z najlepších historických filmov vôbec. Romantická Dumasova predloha je tu nekompromisne pretavená v drsný, krvavý obraz dobových (ne)mravov. Kostýmy a make-up dosť zásadne mimo historického reálu, ale práve vďaka ignorácii dobovej opulencie pred nami silnejšie vyvstáva verná atmosféra 16. storočia - ide tu totiž o ľudí (vynikajúco zahraných) a ich temné pudy a vášne. Takto sa totiž v tom čase skutočne robila politika a riešili náboženské konflikty a človeku sa z toho ježia všetky vlasy na hlave. Skvost francúzskej kinematografie. (27.07.2007)