Šťastný smolař

Oxymoron v názvu jako by předjímal stejnou schizofrenii, kterou trpí současná animovaná produkce z Hollywoodu - formát primárně určený pro nejmenší se snaží zalíbit dospělým a samotné děti bere ve finále na hůl.. One-man show bohemáckého řidiče dělové koule, "Zemanovské" animace, či nadčasová rýpnutí jsou výborné, nicméně dle zaručených pramenů nejsilnější stránka filmu (vtip) mi přišla poněkud utopená ve strojenosti a samotné Strachovo nadprůměrné řemeslo pak vytahuje trn z paty televizního standardu jen ztěžka. Neříkám, že si tímto v Monte Carlos zahrál o svou pověst, ale dost často mě jímal pocit, že to klidně mohl natočit Kdokoliv.. Rákosníček mrčící z černé zdobené rakve mě bude budit ze snů! (26.12.2012)

Do téhle pohádky jsem vkládal nemalá očekávání a ta přetrvávala i poté, co musela filmové plátno vyměnit za televizní obrazovku. Bohužel, žádný zázrak se nekoná. Přesto Strachova pohádka nabízí něco, co není pro vánoční původní televizní tvorbu samozřejmé - osobitý humor, snahu o určitou poetiku, uzavřený svět s vlastními pravidly, neotřelý vizuál. Toto vše tady je, i když nedostatečně dotaženo. Humor se nebojí ironie i morbidity, ale postupně se mění v mišmaš, který nedokáže najít uspokojivou polohu mezi dětským a dospělým divákem, což by se u kvalitní pohádky stávat nemělo. Poetika dodána již zajímavým vypravěčem a neotřelým míšením různých dob a neslučitelných motivů působí dosti uměle, ale přesto občas nabídne nápady, které osvěží jednoduchý děj. Uzavřený svět a zvláštní pravidla dodává řada vděčných motivů jako setkání smolaře s chorobným lhářem, štěstěna jako protipól - prolínání těchto atributů postav dává zadělat na velmi vděčné situace, jež by měly pohánět děj, většinou však vedou jen k neoriginálním průpovídkám, samoúčelným gagům a místo, aby se splétalo něco překvapivého a neotřelého, hlavní dějový pohyb se děje na základě velmi jednoduchých berliček, jež prostě neuspokojí. Nejvíce se podařilo opět vytěžit z vizuální stránky, která navozuje správnou atmosféru, dovedně pracuje s animací a nezabíjí ji okaté triky. Výhodou je také nekomplikovaný děj bez zbytečných odboček, svižně mířící ke svému cíli, jenž však, jak jsem zmínil zcela nedotahuje nakousnuté motivy a volí spíše jednodušší cesty řešení. Pro každou pohádku je důležité, aby jednoduchou dějovou linii ozvlášťňovaly a přitom nerozmělňovaly drobné detaily, nápady a především dobře načrtnuté, výrazné postavy. Bohužel, skutečných nápadů je pomálu a s postav zaujme pouze chorobný lhář Ivana Trojana, jinak jsou postavy nezajímavé a neživotné navzdory dobrým hereckým výkonům (Filip Cíl) - tedy až na hodně unylé ztvárnění dcery Štěstěny. Jiří Strach tedy nepřekročil standard řemeslně solidní pohádky, která neurazí a přinese pár svěžích prvků. Zde je hlavní překážkou promarněný potenciál, který je z námětu a dějového východiska cítit. Snad se mu někdy podaří dostat na plátna skutečně dotažené dílo, jež by navázalo na nejlepší tradice tohoto žánru. Otázkou je, jestli je to dnes ještě možné, každými dalšími Vánocemi o tom musím stále více pochybovat... (25.12.2012)

Absolutně scenáristicky nesourodé, ovšem výhoda  je v tom, že  si to na pohádku jen hraje. A nemá to mnohdy daleko do parodie. Kominík paradoxně nenosí štěstí, ale pekelnou smůlu a mladík v širém světě narazí na zadluženého a tak trochu vykutáleného lháře prolhaného, co jezdí na sajdkáře. Ti dva spolu uzavřou přátelství a vydají se hledat sličnou dívku, do které se kominík zakoukal, a potulný lhář má v plánu umořit své dluhy. Jejich příští cesta proto vede na sídlo zlého a bohatého knížete, kde je dívka nosící štěstí držena. A hra v kostky, ve které kníže vyniká, možná definitivně přihraje do kapes i nějaké ty vytoužené zlaťáčky. Scénář je poměrně  bizarní. Marek Epstein opět nezklamal  a předhání se v nepochopitelných nesmyslnostech. Kníže (Jiří Dvořák) bohatne úsměvným způsobem, když dívku, co nosí štěstí, drží během vrhání kostek za ruku a padají mu nejvyšší možné hodnoty. Nikdo se proti tomuto nefér způsobu  neohradí. A když se v závěru utká s kominíkem, tak na kostce kominíkovi padne nesmyslně sedmička(!). Zúčtování s knížetem je sice kvalitně přihlouplé, korunováno je ještě scénou s mečem, která vše bizarní znásobí. Jenže co nevybrousil scénář, to podrželo skvělé herecké obsazení na čele s vtipným Ivanem Trojanem. Jeho parťák Filip Cíl s ním ladil. A Jiřina Bohdalová, která většinu času proležela v posteli ztrápená žalem nad ztrátou svého druhého syna, už má na takové pohodlné role vzhledem ke svému vysokému věku právo. Jiří Strach to opět zkusil s osvědčenou dvojicí Trojan/Dvořák, tentokrát je postavil proti sobě. Jeho režijní nadhled do jisté míry eliminoval scenáristicke abnormality. Chvílemi tento počin měl výjimečné rozměry, pak ale přišla nějaká pitomá scéna, co pozitivní dojem pokazila. Nakonec se tahle (skoro) pohádka po turbulentních procesech v ději zastavila na relativně přijatelném diváckém zážitku. 6/10 (16.04.2023)

Tentokrát mě Jiří Strach docela zklamal. Čekala jsem od něho něco úplně jiného. Obsazení bylo skvostné, ale promarněné. Hodně jsem se těšila na Dagmar Havlovou. Ta se v celém příběhu jako Štěstěna obejvila párkrát. Samozřejmě působila jako blesk z čistého nebe. Ivan Trojan byl výborný. Filip Cíl byl sympaťák. Chybělo mě něco víc. (27.12.2012)

Při premiéře mi pohádka nějak nesedla. Připadala mi bez emocí, chladná, taková alá Jakubisko, ale po letech jsem ji přehodnotila. Je fakt, že za to může asi nemálo zvěrstev, které byly za poslední pětiletku na divákovi ze strany pohádkové tvorby napáchány, čili objektivně uznávám, tahle patří k tomu lepšímu, s pěkným scénářem, pěknou výpravou a s miminkem, které má na patičkách smůlu. (17.12.2019)