Letters from Iwo Jima
Listy z Iwo Jimy
Letters from Iwo Jima
Letters from Iwo Jima
Letters from Iwo Jima
Režie:
Clint EastwoodScénář:
Iris YamashitaKamera:
Tom SternHrají:
Ken Watanabe, Kazunari Ninomija, Cujoši Ihara, Rjó Kase, Šidó Nakamura, Takumi Bandó, Júki Macuzaki, Takaši Jamaguči, Nae, Lucas Elliot Eberl, Toši Toda (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Před jedenašedesáti lety se na Iwo Jimě utkaly americká a japonská armáda. O několik desetiletí později bylo v lávové půdě ostrova objeveno několik stovek dopisů. Tyto dopisy pojednou dávají anonymním šikům bojujících vojáků tváře a hlasy. Japonští vojáci, kteří jsou odveleni na Iwo Jimu, si uvědomují, že pravděpodobnost návratu z bitevního pole je mizivá. Velitelem obrany je generál Tadamichi Kuribayashi, jehož cesty po Americe mu ukázaly nemilosrdnou tvář války, ale vedly jej i k pochopení toho, jak Američanům v Tichomoří zabránit v další expanzi. Díky Kuribayashiho nevídané taktice se boje, které si Američané představovali jako rychlou a krvavou porážku, protáhly na čtyřicet dní hrdinné a vynalézavé obrany. Podařilo se to i kvůli tomu, že Kuribayashiho bojovníci dokonale zvládli orientaci v prostoru vulkanického ostrova... (oficiální text distributora)
(více)Recenze (406)
Rozhodně lepší než Clintův pohled na americkou stranu. Tady se to totiž Clint věnoval hlavně bitvě samotné, než nějakým osudům vojáků v Americe. Celý to tak působí daleko uceleněji a divák se taky daleko více zžije s postavama. Po tomhle filmu bych skoro více fandil Japoncům, protože u těch v tomto dvojfilmu aspoň člověk zná motivaci. A navíc herci hrajou fakt úžasně v čele s Kenem Watanabem. Na Eastwoodovi nejlepší snímky to ale pořád hodně ztrácí. ()
Od začiatku tohto zaujímavého a ojedinelého dvojprojektu som vedel, že bližší mi bude pohľad z japonskej strany. Nie preto, že im fandím, ale preto že je zaujímavejší. Prerozprávať príbeh vojakov, ktorí vedia, že sa domov nevrátia a stoja proti mnohonásobnej presile bez akejkoľvek podpory svojej toho času už rozprášenej armády je samo o sebe silná téma. Dopisy z Iwo Jimy majú všetko čo "Vlajkám" chýba. Silné a dojemné scény, charizmatických hereckých predstaviteľov s ktorými cítite a veríte im každé slovo a výbornú hudbu v ktorej má prsty Eastwoodov syn Kyle. Film obsahuje mnoho scén, ktoré vo vás zostanú dlho, možno navždy. Či už masová samovražda granátmi, posledný rozhovor Kuribajašiho a Saiga alebo aj obyčajné čítanie dopisu mŕtveho amerického zajatca. Eastwood urobil dobre, že oproti "Vlajkám", kde hralo množstvo hercov, ale dokopy vlastne nikdo, sa sústredil na dve hlavné postavy. Ken Watanabe ako generálporučík Kuribajaši so sympatiami k američanom a ľudským prístupom k vojakom, a pekár Saigo, ktorý by nerád padol v tejto nezmyselnej vojne o smradľavý ostrov. No, titulkami na DVD sa nenechajte odradiť, pretože podobne ako aj pri "kórejskom Ryanovi" - Pouta války, prichádzajú všetci tí, ktorí kašlú na všetko čo nemá dabing o skutočné lahôdky. Vlajkám som dal s prižmúrenými očami 70% a aj to iba z dôvodu, že ide o súvisiaci dvojprojekt(inak max.60%), takže v prípade Iwo Jimy čistých 100%. Odporúčam! ()
Když na ty spoře oděný a vyjukaný japonský kluky vyběhlo tucet ozbrojených amerických mariňáků se zbraněmi a dokonalou vojenskou výbavou, vyvstala mi v hlavě myšlenka, která napadla snad každého, kdo má srdce a duši. Proč tahat do války lidi, kteří žili obyčejným životem, zbraň drželi v ruce jen když stříleli po ptácích na poli a vlastně ani pořádně neví za co bojují? Za vlast? Dost chábá výmluva. To je spíš taková nevinná lež, která má zamaskovat imbecilitu a neschopnost těch nahoře. Kdyby o osudu všech lidi rozhodla šachová partie mezi zmiňovanými "nadlidmi", bylo by to prospěšnější.__ Tak jako tak, historie je neměnný fakt. Slouží k ponaučení (leč málokdo si je toho vědom!) a k uvědomění si toho, že náš život se může změnit jedním lusknutím prstů. Ti kluci z Iwo Jimy byli za hrdiny. Byli připraveni na to, že tam prostě umřou ("Proč děláme zákopy, když tu stejně všichni pochcípáme?"). A právě to vědomí muselo být šílený. Dopisy nejsou ani tak o epických bitvách, jsou spíš sondou do duší těch vojáků, kteří nevěděli, co mají vlastně dělat. Eastwood si toho byl vědom a naservíroval film, který -možná není dokonalý- ale z pohledu čistě laického můžu říct, že mi dal hodně. To, že život je stabilní asi jako domeček z karet, je tím pravým impulzem pro mě! Takže raději žít než umřít (navíc pro lidi, kteří si to vůbec nezaslouží). Peace! ()
Jako každý Eastwoodův film, také "Dopisy z Iwo Jimy" se vyznačují precizním řemeslem, pomalým tempem, koňskou dávkou emocí, kýblem témat k zamyšlení a plnou cisternou patosu. Pak už záleží jen na povaze a momentálním rozpoložení diváka, jak ten cílený útok na city přijme. Já jsem si bez větších námitek užila sledování vyhladovělých japončíků, co kopou do zblbnutí tunely, aby zabránili početně i technologicky zdatnějšímu nepříteli v ovládnutí strategicky významného pustého ostrova. Poslušní žluťáci, rozervaní mezi vštěpovanou loajalitou k Císaři a touhou přežít, vrátit se k rodinám, ryzí hrdinové i sebevražední fanatici, intriky a rozpory mezi nejvyššími důstojníky, nedostatek zásob, sračky ze špatné vody, námaha, hlad... a bombardování, trvající celé dny i noci. Na tomto pozadí se chvílemi promítají střípky ze životů některých vojáků - od nudnějších záblesků generála, přes silnější úryvky pekaře Saigó a fízla Šimizu. Prostě normální lidi semletí ve víru nelítostných událostí... no, vlastně ne tak úplně normální - pro většinu kultur je asi obvyklé za všech okolností bojovat až do posledního dechu, dokud zbývá alespoň nepatrná špetka naděje, a nepokládat předčasně hlavu na špalek, aby cti bylo učiněno zadost. Celkem by mě zajímalo, jak emerické publikum přežilo nutnost po většinu stopáže louskat titulky:-). 80% ()
První půlka zajímavá, taková klasická rozjížďka a těšení se na to, co uvidíme dále. No a od půlky totální zlom, a to i co se týče kinematografického podání - jako by došly peníze či co. Ale zejména zlom v samotném vyprávění a zabřednutí do těžkého patosu a prazvláštních scén. Prostě rozčarování a smíšené pocity až na půdu. Tohle se Clintovi moc nepovedlo... ()
Dopisy z Iwo Jimy jsou nejlepším (proti)válečným filmem, který jsem viděl! Nejen, že Clint opět bodá do vosího hnízka (poprvé v Unforgiven), ale celkově film vyvedl k dokonalosti. Místy zdlouhavé drama je plné emocí a krásné lyrické hudby, ze které mi sem tam naskočila husí kůže až slizička. Výborně si pohrává s dobrem a zlem a General Kuribayashi je jednou z nejcharakternějších postav, které jsem měl možnost u filmu vidět! ()
Dopis Clintu Eastwoodovi: ►Milý Clinte, je pěkné, že jsi od Leoneho dob zůstal Hodný, ale až takhle? Měj se sluníčkově, užij si Ježíška a také Nový rok. My se máme taky moc dobře, je tu krásně a vůbec dobře a vaří nám tu taky moc dobře. Ještě k tvému filmu, pokud by jsi ho zkrátil zhruba o hodinu, uvažoval bych možná o 3 hvězdičkách, ale i takhle je to pěkných 30%. ps: doufám, že tě paní učitelka nezlobí.◄ měl jsem za to, že Američani jsou zbabělci, ale nejsou. Učili mě, že to jsou divoši, ale ten americký voják, ta slova jeho matky, byla stejná jako slova té mojí ....chroptěla, otec stál vedle se sekerou v ruce... ()
Konečně jsem mohl vidět válečný film z japosnké strany. A nutno dodat, že si Eastwood poradil na výbornou. Skvěle přiblížil japonskou mentalitu a zároveň demytizuje japonské vojáky jako čisté zlo. Režiér poukzauje na to, na co jiš spousta válečných filmů, že vojáci jsou obyčejní kluci atd. Myslím jen, že některé retro vzpomínky si mohli tvůrco odpustit, zejména v závěru působí rušivě. Eastwood je borec a to, že natočil takovouto poklonu o japonkých vojácích, jen dokazuje, jaký je to člověk. ()
Další z režijních počinů Clinta Eastwooda, který tentokrát ukazuje jednu z kapitol druhé světové války z pohledu Japonců. Snímek je drsný, krvavý, chvílemi i emotivní, avšak poměrně zdlouhavý. Za pochvalu stojí vykreslení charakterů postav, prolínání přítomnosti s minulostí hlavních hrdinů, nápad s archeology na začátku a na konci snímku, kamera a fanatismus císařských vojáků. ()
Eastwooduv filmový válečný patos mne nedojima. Je to hrdý vlastenec, ale pořád se v tom mele... ()
Veľmi sa mi tento film pletie s Vlajkami našich otcov (2006). Dokonca sú z rovnakého roku a oba od Clina Eastwooda. Obom som dal rovnaké hodnotenie. Oba sú v niečom lepšie, v niečom horšie. Aj táto snímka má niekoľko zaujímavých momentov. Jednak si vážim, že Američania (respektíve Clint) chceli urobiť film, ktorý de facto oslavuje Japoncov v americko-japonskej vojne. To sa často nestáva. Uvidíme, kedy my urobíme pochvalný film o Slovenskom štáte. Na druhú stranu, nemôžem si pomôcť, ale Japonci sa mi vo filme v určitých momentoch zdajú príliš hrdinskí. Oni aj boli, ale keď tretíkrát nejaký veliteľ vytasil meč a s krikom sa rozbehol proti guľometu, bolo toho už moc. Na jednej strane veľmi pekná kamera (filtre robia úžasnú atmosféru), na druhej strane pramalá akcia a nevyvážená fyzika. Ale Clintov vojnový film sa jednoducho nedá neodporučiť. ()
Je to v podstate to isté čo Zástavy našich otcov len rozdiel je v tom ,že tu sa pozeráme na druhu stranu barikády.Tento film ma miestami plusy a aj mínusy rovnako ako aj tie spomínané zástavy.Ale inak je to rovnako dobré. Obľúbený soundtrack: Main Title. 80% - 4* ()
Já jsem si tenhle snímek velmi užíval. Je to pro mě zase úplně jiný pohled na stokrát omleté téma druhé světové války, tentokráte z té "opačné" strany barikády, která se nehonosí hvězdami na vlajce ani neprůstřelnou demokracií. Japonci jsou líčeni jako hrdý národ, který by raději padl do posledního muže, než aby podstoupil své území a hlavně své životy úhlavnímu nepříteli. což se na celkovém obrazu filmu hodně odráží. Eastwood pojal bitvu u Iwo Jimy zčásti jako sondu do duše těchto odhodlaných vojáků, o čemž svědčí i bojové sekvence udržující si po celou dobu silně hmatatelnou dramatickou tvář. K hlavním hrdinům se postupně dostaneme tak blízko, jako bychom stáli přímo vedle nich a krčili se s nimi skryti před nepřátelskou palbou. Bylo mi opravdu líto těch vcelku milých lidí, kteří museli krok po kroku ustupovat před nelítostnou americkou expanzí a v rámci zachování své cti si raději dobrovolně sáhnout na život. Clint to natočil výborně, s citem a se všemi životními zkušenostmi, které za celý svůj život nasbíral. A mně nezbývá nic jiného než uznale smeknout. BRAVO, MISTŘE! ()
Asi bychom měli míň koukat na filmy a víc číst. Alespoň tedy v případě dopisů z Iwo Jimy. Clintovi se tentokrát někam zatoulaly emoce, a bez nich je celoodpolední válečný film tím, čím jsou vosí hnízda bez koňaku. (Filmfest Hurghada 2012, 54/67) ()
Clinte, Clinte, tohle se ti teda povedlo. K filmu jsem se dostal až teď (ano pro válečného filmového fandu je to skoro ostuda). Knížku dopisů mám. Smekám před Kurybajashim, to co se pod jeho taktovkou vybudovalo na sopečném ostrově je až neuvěřitelné. Mít Japíci v provozu letiště a více munice a potravin, pro Amíky by bylo dobytí ostrova problém. Sice měli technologickou a početní převahu, ale vysoké ztráty v Tichomoří doma hustě srážely morálku a politikům i generálům dělaly těžkou hlavu. A to byl první úder na Japonsko, první vylodění na Japonské půdě. Vše předtím byly ostrovy a atoly, které byly okupovány. Film je zpracován velmi věrohodně, vymyšlené dějové linie mi nevadí. Eastwood se snažil podat obraz tak jak to asi viděl japonský voják. Osobně si myslím, že i tento japonský (rádoby) pohled je ještě pořád hodně americký. Myslím, že ani Amíci, ani Evropané, dokonce Australáci a Novozélaďáci mentalitu Japonců Nechápali a nepochopili ani za války, natož dnes. Myslím, že těch co nějak pochybovala či měla strach byla jen hrstka. Zbytek byl drilem tvrdě vycvičená armáda, která prostě nepřemýšlela. Jednotlivec v japonské armádě nemyslel a ani nesměl. Co mě nakrklo byl přílet generála Kuribajashiho na Iwo Jimu americkým letounem Beechcraft 18 (sice v japonské kamufláži) a jeho pojíždění po ostrově v ruském gazíku... To si Clint mohl odpustit, nevěřím, že se někde v Japonsku nenechází nějaký letuschopný japonský dvoumorák z války a o terénním autě už ani nemluvě... Poslední zteč byla ve filmu ztvárněna jako holá sebevražda všech proti dobře zakopanému nepříteli, ve skutečnosti Amíci protiúder nečekali a velmi je překvapil. Japonci se dostali až na letiště, kde Amíkům udělali velké zráty zejména na pilotech a letištním personálu. Jsem zvědavý na Vlajky našich otců. Bojím se však toho amerického patriotismu, někdy cáká z obrazovky až je z toho divákovi špatně. Ale uvidíme. Za Iwo Jimu dávám plnou sazbu. * * * * * ()
Koukám, že jsem asi jedinej, komu se víc líbily Vlajky našich otců. Dopisy z Iwo Jimy jsou pohledem na pacifický konflikt z druhé strany, za což Eastwoodovi skládám poklonu, přesto se nemůžu ubránit dojmu, že i přes snahu ukázat nenáviděné Japonce z lidského hlediska, si stejně hřeje svojí americkou polívčičku. Japonské charaktery se zde vyskytují asi v takovémto poměru – 20% jsou válkou fascinované svině, kteří jsou silně neschopní a zákeřní, přesto zastávají vysoké funkce, 70% jsou zfanatizovaní blázni bezhlavě jdoucí za hrdou smrtí ve jménu císařství, 9% jsou odvážní čestní mužové, chytří hrdinové, kteří vymýšlí skvělé plány jak nejlépe pozabíjet co nejvíce američanů, přesto pak ošetřují raněné nepřátele a 1% hlavní hrdina, vojín který se chce vrátit domů ke své rodině! Hrozně pěkně to vypadá, některé postavy a scény jsou úžasné (japonský plukovník, bývalý olympijský vítěz v rozhovoru s raněným americkým vojákem, „Gratulejeme, váš manžel jde do války“ a řada dalších, když už se bojuje, tak je to strhující, přesto jsem se ale chvilkama nudil. Ne často a ne hodně, ale u Vlajek se mi to nestalo! ()
DVD/// Obsazení 8/10 Děj 7/10 Hudba 7/10 Efekty 7/10/// Ken Watanabe, opět kamera a filtry, hudba, příběhy postav -strašně přetažená stopáž/// Druhý válečný film od Eastwooda, jen z opačné strany, avšak sledující stejný konflikt. A mohu říct, že Dopisy jsou lepší než Vlajky. Zajímavé je, že ani v jednom z filmů nepotkáme tváře (hrdiny) nepřitele. Vždy je nepřítel jakoby anonymní, jen mi (záleží za kterou stranu hrajete) jsme obyčejní lidé, kteří máme strach nebo na někoho myslíme. Proto zřejmě dva filmy. Které jsou naštěstí od sebe dost odlišné, aby se nestalo, že dvakrát budeme sledovat totéž. Přestože jsou Dopisy tedy lepší, nemohu říct, že by některý film byl zrovna výhra. Zhlédnout za den cca 260 minut o tom samém, to chce mít výdrž. Jenže podruhé do toho už nepujdu. Být z toho jeden film, bylo by to mnohem lepší. Dopisy jsou tedy zajímavé, ale ten druhé film je zbytečný./// Celkem 71%/// ()
Ano i Japonci jsou myslící lidé plní emocí - strachu, nenávisti, odvahy, kamarádství a rovněž starostlivý otcové a hlavy rodi, stejně jako loajalní vojácin, ale vážně bylo potřeba na ukázání tohoto ta celá úvodní čtyřicetiminutovka filmu, ke všemu podbarvená kýčovitým zvukem piána? Celkově mě dopisy bavili o dost míň než první díl Vlajky naších otců. To proto, že ničím nepřekvapují a jedou v uplně stejných kolejích. ()
Válečných filmů se točí spousty, a vždycky se točit budou, ale jen málokterým se povede to, aby působily zároveň přirozeně a zároveň dokázaly emocionálně zničit. Tam, kde jsou podobné snímky přetažené až směšné, kde heroizují bitvu či přehnaně lpí na zaměření jednoho chudáka vojáka, tam všude dopisy podle mě excelují. Hodně silný zážitek, který nelze odsoudit z hlediska filmového, ideologického, lidského a snad vůbec žádného. ()
Dobrá dráma na pozadí vojny, pohľad z druhej strany. Námet bol vynikajúci, škoda, že z neho C. Eastwood nedokázal vyťažiť maximum. Sledujeme príbeh obyčajného japonského vojačika a jeho snahu o prežitie a návratu k rodine. Zároveň ho však trýznia otázky ohľadom jeho oddanosti k vlasti. Dramatická rovina je tu ako na hojdačke. Výborné dramatické miesta sa tu striedajú s pocitovo neutrálnymi, prípadne nudnými. Záver v tomto smere čo-to vylepšil, ale aj tak sa nemôžem zbaviť dojmu premárneného potenciálu. 75/100 ()