Uzavřený pavilón

Televizni inscenace, ktera vubec nenabizi odpovedi na otazky plynouci z deje. Clovek vlastne nic nevi a nic nevi od zacatku az dokonce. Na druhou stranu divaka zahlti atmosferou, atmosferou nejenom 50 let, kdy nic nevedet je stejne nebezpecne jako vsechno vedet. Drama spise psychiky nez akcnich scen a nejenom proto, ze se dej uzavrel do psychiatricke lecebny. Opet, televizni dilo je treba hodnotit v ramci zanru. Uzavreny pavilon neni hollywoodsky krimi thriller akcni velkofilm, je to televizni inscenace z pocatku 90 let a jakozto televizni inscenace vymackla z nametu a scenare absolutni mozne maximum. Vyborna rezie, skveli herecti hraci, od Hanzlika pres Adamovskou, Nemce, Hanicince Vlacha k Pyskovi ci pani Syslove. Nelze nepochvalit filmovou hudbu. Za mne vymacknutych maximum mozneho sto pro. (04.02.2022)

Hodně hustý drama v atmosféře blázince, kde jsem měl tu čest pobývat. Nicméně v r. 1985 už to byl ústav příjemný.  Těžko říct, zda se takový příběh mohl fakt stát a to v r. 1957, kde Nikita už na zabíjení lidí tak netrval. Nicméně ke sledování si kupte flašku vodky z Alberta ve slevě. Zpracování je velmi velmi dobré až realistické. Franta Němec si zase jako v majoru Zemanovi zahrál estébáka. (12.03.2024)

V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu). (24.07.2015)

Ať někdo natočí pořádný remake...! Skvělý příběh, ale podprůměrné televizní zpracování (dokonce se ani příliš nesnažili účes herců přizpůsobit 50. letům a delší vlasy u mužů v mnohých záběrech vytrhávají diváka z děje; hodně jde znát natáčení v atelieru). Jediné, co je dotažené do dokonalosti jsou kreace Němce a Haničince, projev Hanzlíka je spíš jen "dostačující". (10.07.2018)

Nejdrsnější televizní inscenace kterou jsem kdy viděl. Krásná Zlata Adamovská, která tehdy šla z role do role ale málo kdy dokázala hrát jinak než jak ji můžeme vidět i v tomto snímku, přesto to nijak nevadí, protože příběh který se okolo ní odvíjí a do něhož je postupně také zapletena je neskutečně mrazivý. To podtrhuje jednoduchá ale účinná syntezátorová hudba Jozefa Revalla, ne nepodobná ze Svobodových filmů Papillio nebo Prokletí domu Hajnů. Tohle bych pouštěl těm tzv. CHCIMÍRŮM kteří se okolí pořád snaží přesvědčit o tom, že tu žijeme v nějakém novém totalitním režimu...! Ještě jedna perlička, Jaromír Hanzlík si tehdy kolem roku 1990 opravdu "přišel na své" s postavami politických vězňů z padesátých let. Nejprve mu je ve snímku Jen o rodinných záležitostech prováděno rektální vyšetření prstem, v Uzavřeném pavilónu je zase krmen hadičkou zasunutou do nosohltanu. Těžké chvíle špičkového herce. (14.11.2023)