Komentáře uživatelů k TV filmu (5)

  • LiVentura
    ****

    Zajímavý pohled na minulý režim a tušeně netušené zlo dějící se za zdmi nevinně vypadajících psychiatrických ústavů.! Jedno z posledních tv představení, kde se před kamerou sešli mnozí vlikáni českého divadla i filmu hned vedle sebe...(30.12.2009)

  • WANDRWALL

    Tohle se nepovedlo. Augustin Navrátil by za pět minut řekl víc, než celý tenhle projekt.(9.7.2011)

  • Sandiego
    ****

    V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu).(24.7.2015)

  • sator

    Scénář byl napsán Janem Matějovským a Jaroslavem Dietlem v r.1968.Realizace pak proběhla z pochopitelných důvodů až o 22 let později.(23.10.2011)

  • R.E.M.
    ****

    Malokterý TV film na mě zapůsobí tak, abych si ještě po 20 letech pamatovala tak živě pocity a mrazení v zádech při sledování. Skvělí herci. Filmový zážitek.(4.4.2015)