Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Na psychiatrickou kliniku přijíždí pacient. Ošetřující lékařka (Z. Adamovská) zjistí, že jde o příslušníka StB (J. Hanzlík), odsouzeného k smrti. Proto, jak se jí zdá, simuluje paranoidní schizofrenii. Jen tak má totiž šanci přežít. Na lékařku je vykonáván soustavný nátlak, aby pacienta Matlochu odhalila jako simulanta... Dramatické svědectví o zneužívání psychiatrie při likvidaci politických odpůrců. Scénář na motivy novely Z. Frýbové byl původně napsán scenáristy J. Dietlem a J. Matějovským v roce 1969, k jeho realizaci však v té době už nedošlo. Televizní inscenace tak nakonec mohla vzniknout až po více než dvaceti letech – v roce 1990. Televizní inscenace zaujala porotu na mezinárodním televizním festivalu Prix Italia. (Česká televize)

(více)

Recenze (27)

rakovnik 

všechny recenze uživatele

Zajímavé psychologické drama z prostředí léčebny, jež byla využita pro nátlak a vydírání ze strany státu. Nepohodlní lidé byli šikanováni, včetně jejich okolí, které k tomu přišlo dost nevinně. Každý se s následky zvůle režimu vypořádal trochu jinak. Konec byl sice useknutý, ovšem pochopitelný a smutný. ()

Schlierkamp 

všechny recenze uživatele

Československé televizní drama podle románu Z. Frýbové odehrávající se v roce 1957 v psychiatrické léčebně. Scénář byl J. Dietlem a J. Matějovským napsán už v roce 1969, avšak snímek se podařilo jako mnoho jiných realizovat až ve svobodné době o dvacet let později. Na uzavřené oddělení pro duševně choré je umístěn bývalý příslušník StB Matlocha (skvělý J. Hanzlík, přestože v dramatu pronesl pouhá dvě slova), trpící psychickou poruchou, jež se projevuje totální apatií. Vzhledem k tomu, že je Matlocha odsouzen z politických důvodů k trestu smrti, jeho bývalí kolegové z řad státní bezpečnosti v čele s majorem Kovaříkem (ledově chladný F. Němec) a vyšetřovatelem A. Pyškem se domnívají, že pacient svou nemoc pouze simuluje, aby se vyhnul šibenici. Následuje tvrdý nátlak, včetně nechutného výslechu plného vydírání a jiných typických komunistickým praktik ze strany StB na mladou ošetřující lékařku Sládkovou, aby ono podezření ze simulace nepohodlné osoby potvrdila. Doktorka Sládková v podání výborné Z. Adamovské, jež si skutečnou diagnózou není jista, se proti své vůli dostává do závažných existenčních problémů a zrůdnosti stávajícího režimu prokoukne až příliš pozdě. Všemocná StB kromě jiných provokací dokonce nasadí k Matlochovi svého člověka (I. Řezáč) předstírajícího duševní chorobu, majícího za úkol všemi prostředky odhalit a prokázat jeho simulaci. V dalších rolích se objevili P. Haničinec jako ošetřovatel Tomášek mající s StB zkušenost z minulosti, ošetřovatel se sadistickými a bezohlednými sklony O. Vlach, ředitel kliniky E. Cupák, primář J. Pleskot či otec doktorky J. Hálek. Po roce 1989 se autoři filmových děl nemuseli obávat různých postihů od vládnoucí strany a mohli tak ukázat minulost a realitu komunistického vládnutí natvrdo a bez příkras. Uzavřený pavilon je tak jeden z mnoha podobných kvalitních snímků, jež se po Sametové revoluci objevily a z jejichž dechberoucích, desítky let utajovaných pravdách o režimu se mi rozklepala kolena. Hodinové dílo režisérky Anny Procházkové jsem sledoval s nebývalým zájmem, díky dusivé atmosféře kliniky a ještě dusivější snaze StB s nekonečně dlouhými prsty zbavit se nepohodlného člověka nelze hodnotit jinak než maximálně. ()

Reklama

Big Bear 

všechny recenze uživatele

Překvapilo mne, že  na scénáři spolupracoval Jaroslav Dietl. Zdá se, že před normalizačními kousky měl i on potřebu nádechu čerstvého vzduchu zřejmě na jaře 1968...  Hned v prvních minutách filmu mi probleskl hlavou seriál Sanitka (ano bylo to mladičkou Zlatou a také tou sanitkou Škodou 1201). A pak to byl také film Jen o rodinných záležitostech, který byl stejně jako Uzvařený pavilón natočen v roce 1990, odehrává s etaké v padesátých letech a v hlavní roli hraje opět skvěle pan Hanzlík. Hned od prvopočátku vás tento TV film skvěle vtáhne do děje. Může za to nejen zajímavý scénář, ale i skvělá plejáda dnes už mnohdy nežijících hereckých es. Vždycky když vidím filmy z přelomu revoluce tak si říkám, co by se asi dnes natočilo s těmito jmény. A nebo už i tenkrát, kdyby mohli hrát v čem by chtěli a režim by režisrům a scénáristům nekecal do řemesla. Jsem si jit, že i nejedna televizní inscenace by dnes patřila k zlatému fondu naší kinematografie. Uzavřenému pavilónu bych vytkl snad jen jediné. Ačkoliv si štáb dal jakž takž práci s dobovými kostýmy a vybavením kliniky, herci mají mnohdy osmdesátkové účesy. V roce 1957 byla fakt jiná móda. Z konce filmu budete nakonec udiveni, alespoň já byl. Končí to docela jinak, než by jeden tušil. Závěr? Jsou dva. Jsem rád, že jsem o tento filmeček zakopl. Byl velmi zajímavý. A tan druhý? Komunisti byli, jsou a budou svině. Je to naprosto odporný druh lidí. Dávám za 4 injekce na zklidnění. * * * * ()

farmnf 

všechny recenze uživatele

Hodně hustý drama v atmosféře blázince, kde jsem měl tu čest pobývat. Nicméně v r. 1985 už to byl ústav příjemný.  Těžko říct, zda se takový příběh mohl fakt stát a to v r. 1957, kde Nikita už na zabíjení lidí tak netrval. Nicméně ke sledování si kupte flašku vodky z Alberta ve slevě. Zpracování je velmi velmi dobré až realistické. Franta Němec si zase jako v majoru Zemanovi zahrál estébáka. ()

Padme_Anakin 

všechny recenze uživatele

Jakmile se na začátku objevil rok 1957, hrklo ve mně jak ve starých pendlovkách, předem jsem si nic nezjišťovala a tak jsem do toho skočila rovnýma nohama.. Mrazivé psychologické drama o nemocném muži (odsouzenci na smrt), který je převezen z vězení do psychiatrické léčebny kvůli stanovení diagnózy, resp. je tu snaha o prokázání simulanství.. Metody StB jsou tak odporné, že mi obrací žaludek ještě teď.. Pochvalu zaslouží herecký ansámbl, moc se mi líbil Petr Haničinec jako ošetřovatel, Zlata Adamovská v roli trochu naivní mladé lékařky, Jaromír Hanzlík tradičně skvělý, no a František Němec tentokrát jako všivácký estébák výborný.. Smutné pokoukání o neomezené moci politické policie nad obyčejným člověkem.. ()

Galerie (7)

Zajímavosti (1)

  • Scénář byl napsán Janem Matějovským a Jaroslavem Dietlem již v roce 1968. Realizace však díky režimu proběhla až o celých 22 let později. (sator)

Reklama

Reklama