Mr. Nobody
Mr. Nobody
Mr. Nobody
Mr. Nobody
Pán Nikto
Režie:
Jaco Van DormaelScénář:
Jaco Van DormaelKamera:
Christophe BeaucarneHudba:
Pierre van DormaelHrají:
Jared Leto, Diane Kruger, Sarah Polley, Rhys Ifans, Juno Temple, Natasha Little, Toby Regbo, Laurent Capelluto, Ben Mansfield, Thomas Byrne, Linh Dan Pham (více)Obsahy(3)
V roce 2092 je Mars prázdninovým rezortem a Nemo Nobody 117letý muž, který je posledním smrtelníkem v době, kdy díky vědeckým poznatkům už nikdo neumírá. Na smrtelné posteli Nemo vzpomíná na své tři životy, které možná prožil se třemi různými ženami. (oficiální text distributora)
Videa (9)
Recenze (1 293)
Jaký by byl váš život, kdyby jste měli možnost vědět, co na vás čeká? Dokázali by jste se rozhodnout, jak ho prožijete? Osudové výhybky, které mění směr lidské života, vás nepřehazují mezi správnou a špatnou nebo dokonce tou pravou cestou, protože nic takového není... Působivé a brilantně vybroušené drama, v kterém se prolíná iluze, vzpomínky a vize budoucnosti v duši jediného člověka. Někdo může tlachání od teorie superstrun přes teorii chaosu až smysl lásky/života/hledání toho "jediného vyvoleného" brát jakou pouhou vatu maskující neschopnost a banální jednoduchost, ale podle mě tomu není. Celým obsahem autor jen upozorňuje na chápání osudovosti i náhody a jejich vliv na život, který žijeme. Půjčování momentů i myšlenek z jiných filmů (od Matrixu přes Srdcovou sedmu až po Requiem za sen a to nevíme, co přinese Inception:))) s lehkým mrazením v zádech odpustím. Dormael natočil svou vlastní, obrazově i efekty opulentní vizi, která je ve svém důsledku lehce depresivní. Postupem času se však v budované skládačce objevují trhliny a nedostatky... prozatím skvělý dojem nekazí a snad hrany zabrousí režisérský sestřih. PS: Diana Kruger nemá chybu. ()
Chytrý film pro průměrné lidi? O něco takového se přece právě pokouší Chris Nolan. Osobně jsem měl trochu problém s režisérovou vizí, ale i já se musím sklonit před tím jak těch několik desítek inspirací dokázal pospojovat do fungujícího celku. Měl jsem v hlavě jeden příběh, ze kterého NIKDO hodně čerpá (sakra!), ale tady ho zaobalili do dnes tak frčících sci-fi vychytávek, nicméně základ zůstal a přišlo mi zajímavé sledovat jak se s námětem, který jsem před tím viděl jen svýma očima pere někdo jiný. Docela zajímavé. A ten kdo nepochopil jak to skončilo. Tak odpověď na vaši otázku zní... Vyberte si. ()
Když má něco tak malého jako je rubikova kostka o rozměrech 5*5*5 282 870 942 277 741 856 536 180 333 107 150 328 293 127 731 985 672 134 721 536 000 000 000 000 000 kombinací, kolik jich musí asi mít lidský život? Zahnout do prava, nebo snad raději do leva? Je dívka číslo 1 tou pravou, nebo by snad 2 či 3 byly lepší volbou. Co když se rozhodnu si uvařit vajíčka, nešlápnu tím někomu na jeho dlouze vymodlené štěstí? Co kdyby? Otázka, která je v tomto filmu ohýbána a deformována - otázka na níž, nikdy nedokážeme s jistotou odpovědět. Každé rozhodnutí nese v sobě schopnost zničit budoucnost a vystavět tak novou lepší/horší. Jaco van Dormael možná v obrysech předběhl Nolanovo Inception a přišel se snímkem, který má slušnou startovní pozici na jejímž konci by mohlo stát slůvko KULT. Pan Nikdo je příjemný, meditativní mix Butterfly efectu, Věčného svitu neposkvrněné mysli a možná i ten Moon tam někde v rohu vystrkuje růžky, s textovými vsuvkami formujícími se jak rubikova kostka, hrátkami se všemi možnými kapalinami, uhrančivé, dojemné, vykonstruované, texturově dokonalé a nezapomenutelné. Vždyť my všichni jsme nikým, každým, osamoceným Mr. Nobody. Surrealismus především. 9/10 MFFKV dodatek o dvacet minut prodloužená verze promítaná ve Varech ukázala film v krapet jiných odstínech ( respektive přesně v těch, které mi na první pohled unikly ) - doslovnějších a utahanějších - Navíc také skutečnost, že lze Dormaelův Mr. Nobody sestříhat prakticky jakkoliv, protože mu chybí vnitřní provázanost a celistvost, ho ve výsledku nestaví do až tak dobrého světla. Prvotní nadšení vystřídalo zmatení a brzy nejspíš i zatmění. Nová hračka dosloužila. 7/10 ()
Každou životnou voľbou, vedomou, či nevedomou, je náš život menený a rozdeľovaný do nekonečne spletitej pavučiny, v ktorej sú jednotlivé životné línie navzájom poprepletané. A či si vyberieme tak alebo onak, či spravíme jedno, druhé alebo x-té rozhodnutie, vždy to bude život ktorý žijeme a tak je potrebné prežiť ho naplno a nezamýšľať sa nad otázkami typu: čo by bolo keby...som sa vtedy rozhodol inak, keby som stihol ten vlak a podobne. Tieto predstavy sú predmetom nekonečného fantazírovania, ktoré sa snažil režisér zachytiť a vo svojej podstate sa mu to nádherne podarilo. Jedinečnosť príbehu a unikátnosť spracovania je tak dominantná, že kopírovanie v akomkoľvek inom filme by určite dopadlo veľkým fiaskom, pretože bolo od začiatku jasné, že Jaco van Dormael presne vie, čo chce povedať a vyjadriť. Ako už bolo spomenuté, v niektorých momentoch čriepky filmu možno pripomínajú Večný svit nepoškvrnenej mysle, či dokonca Osudový dotyk, tieto hity však vznikli päť rokov pred týmto, v ktorom má pointa úplne inú podstatu. A tak si treba vážiť ojedinelosť filmov s podobným zameraním a hlavne tvorcov s tak kreatívnym myslením a že svoje nápady dokážu dostať na kameru v takej podobe akú dostali. Čo k hercom, Jared Leto je môj posledný jednorožec, pretože filmy v ktorých sa (naozaj sporadicky) objaví nielenže dopadnú vždy na výbornú aj vďaka jeho dokonalému hereckému prejavu, ale vždy si dokáže vybrať tak atypickú postavu, že až žasnem ako to všetko popri svojej úchvatnej hudobnej kariére stíha ustáť. Spomínať absolútne dokonalý a perfektne sediaci hudobný doprovod, nápaditú kameru a ostatných hercov snáď ani nemusím, veď stačí, keď si film zapnete na päť minút. Ale pozor, vyhraďte si ďalšie dve hodiny, pretože ho už nebudete chcieť vypnúť. 95%. ()
Galerie (35)
Photo © Pathé
Zajímavosti (27)
- Přeměna Jareda Leta (Nemo) na starce trvala pět hodin. (zuza99)
- Poslední soundtrack Pierra Van Dormaela předtím, než zemřel. (filip.novak)
- Pro režiséra Jaca Van Dormaela je to první anglicky mluvený film a zároveň nejdražší belgický film s rozpočtem 37 milionů euro. Film měl premiéru 13 let po uvedení jeho posledního snímku Osmý den (1996). (Saku)
Myslím, že chápu jak odpůrce filmu, tak ty, které to naprosto uhranulo. Na nějaké ultimátní výkřiky typu "Best movie of all time!!11" to fakt není, to zas né, ale přestože ve mně Mr. Nobody zanechal poněkud rozporuplné pocity, přece jen převažují ty pozitivní. Vezměme to popořadě (spoilery nevylučuju): Jared Leto vypadá čím dál víc jako Jim Carrey, Diane Kruger vypadá opět božsky. Samotný snímek se též skládá z na první pohled krásných obrazů - dalo by se téměř říct, že je pouze jejich sérií - a právě v tom je i jejich problém. Až sterilní čistota některých záběrů lehce/těžce zavání konstruktem a umělotinou, jako kdyby na spontaneitu a nepravidelnost nebyl v pečlivě uspořádaném vesmíru Pana Nikoho čas (o tom více později). Na všechny ty hezoučké obrázky je nějakou chvíli radost pohledět, ale když posléze zjistíme, že film je z nich složen celý, jejich účinek začne postupně slábnout, až zakotví v uvědomění si, že se nám tu někdo samoúčelně snaží hrát na emoce, podobně jako v reklamě na Jogobellu. Při vzpomínce na xtý zpomalený záběr na zaláskovanou dvojici, která leží proti sobě v pečlivě zvoleném choreografickém obrazci a donekonečna opakuje (v tu chvíli již banální) slůvka "Miluji tě", se mi dere na klávesnici slovo "kýč". _______ Brzy zároveň pochopíme, že sledovat tady nějakou dějovou linii nebo se příliš ztotožňovat s postavami je tu nemožné; film po celou dobu setrvává v jakémsi bezčasí (nakonec se i dozvíme proč), kde se konstantně vracíme tam, kde už jsme jednou byli, pak dále pokračujeme s jinými výsledky, a tak podobně. Život Nema Nobodyho je včetně dialogů a situací, ve kterých jej pozorujeme, natolik nereálný, že je skutečně Nikým (není možné se s ním osobně ztotožnit), ale zároveň je Každým, každým z nás ve smyslu, že ztělesňuje určitá archetypální témata, se kterými se jako lidé potýkáme. Film je svojí formou i obsahem skutečně výsostně postmoderní; ztráta paměti, nemožnost se soustředit, roztříštěnost, pocit, že se "děje všechno najednou" a zároveň nostalgii po tom, co bylo i nebylo - to vše ztělesňuje stařík, se kterým se setkáváme na dějové linii z Marsu. Je příznačné, že se nakonec dozvídáme, že se ve skutečnosti jedná o fikci - výplod devítiletého Nema, který si musel všechny možné důsledky své volby do důsledků vyfabulovat, aby se (snad) dokázal lépe rozhodnout v mezní situaci. Jako kdyby všechny tyto staříkovy vlastnosti byly součástí právě současných dětí a mladých lidí - paradoxně jsou to oni, kdo se dnes rodí do onoho bezčasí, do doby, která sama sebe prohlašuje za konec dějin, kdy se zdá, že nic nového již není možné vymyslet, a tak pouze dlíme ve vzpomínkách na minulost. Ona budoucnost na Marsu tedy není nějakou science fiction, ale realitou, popisem dneška, kdy se sebe i vše ostatní snažíme konzervovat v čase a místě, nejlépe zachovat na věky. Nedokážeme si představit, že může ještě něco přijít po nás, a tak jako další mezní bod, jako jakýsi "konec světa", po kterém čím dál častěji nedočkavě voláme, je pro nás pouze cesta zpět, reverse motion. _______ Jak snímek opakovaně vysvětluje a ukazuje, náš život je sice zásadně určován prchavými momenty náhody a souhry okolností, které se dějí v přítomném okamžiku, teď a tady, ale my přesto nejsme schopni tyto okamžiky a chvíle plně prožívat a uvědomovat si, že je to to jediné, co skutečně máme. Všechno se děje najednou, právě teď. Místo toho zůstáváme myšlenkami uvězněni buď v budoucnosti nebo minulosti a do těchto fiktivních světů, které si v hlavě vykonstruujeme, promítáme veškerou naši představu o štěstí. Čekáme na někoho, o kom si myslíme, že je osudovou láskou, že bez něj nedokážeme žít, myslíme na někoho, do koho jsme se bezhlavě zamilovali a nedokážeme normálně žít s partnerem a dětmi, které skutečně máme, dáváme si přesné cíle, čeho chceme dosáhnout, abychom byli šťastní a když jich konečně dosáhneme, zjišťujeme, že už nemáme pro co žít. Jak Pan Nikdo nakonec i svými vlastními ústy sám výstižně poznamenává: Toužíme mít možnost dohlédnout důsledky našeho konání a získat tak jakousi jistotu, ale kdybychom toto dokázali, pak bychom si stejně neuměli vybrat. Každá cesta je tedy ta správná. () (méně) (více)