Náš vůdce

Nenápadný německý film, přehlížet ho by byl ale sakra pořádný hřích. Zvláštní pedagogický experiment bývalého bouřliváka a nyní učitele občanské nauky a tělocviku se zvrtne a smete vše, co mu stojí v cestě – hlavně pak slabší jedince. Kdo by čekal, že pokus sázející na pospolitost znudění studenti odmítnou podstoupit, je hrubě vedle. Opojná chuť moci je nadmíru lákavá. Lehce předvídatelný příběh pomalu graduje do neodvratného, leč trochu přepáleného závěru. Do té doby nám ale mladý německý režisér Dennis Gansel předkládá velmi sebejistou, živoucí a promyšlenou metaforu o vzestupu, aneb jak se i v 21. století dá poměrně snadno (někdy vážně až moc snadno) vytvořit diktatura plná hesel a opojení z nadřazenosti. Daří se mu to i díky reportážní kameře, slušnému soundtracku i živému výkonu Jürgena Vogela a neokoukaných teenagerů, s Frederickem Lauem v čele. Od/z téhle hry o manipulaci a poslušnosti se holt těžko odchází, stejně jako od Ganselova filmu.. (10.03.2012)

"Jak vyrobit Molotovovův koktejl spadá do výuky chemie." Na žádné z mnoha škol, které jsem poctil svou návštěvou, jsem nepatřil k nejpozornějším žákům. Zaznamenal jsem však přitom skutečnost, že nejlepší učitelé jsou ti s nejmenším počtem akademických titulů a šťavnatá výuka Rainera Wengera to jenom potvrdila. Při jeho zpracování projektu Autokracie jsem jen fascinovaně sledoval, jak se za pár dní změnily lidské povahy a založená VLNA se rychle začala vlnit podobným směrem jako za dob, kdy bylo Německo nade všecko. Na mne to tedy hodně zapůsobilo a přitom se mi líbil vyvážený poměr smutek/humor i řád/anarchie. A nejlepší byl sympatický führer, který vůbec netušil, jak dokáže rozpohybovat stádo. Trošku to sice bolelo, ale stálo to za to. (14.04.2016)

Je (nejen v Německu) v dnešní době ještě možná diktatura? Je. Copak si někdo myslel opak? Copak někdo zapomněl na to, jak jsou lidé manipulativní? Copak někdo pochyboval o tom, že lidem chutná moc? Že rádi poslouchají o své výjimenosti, jedinečnosti, síle? Možná ano. A tak je dobře, že vznikl tento snímek Dennise Gansela. Zpočátku plyne vlna pomaleji, ale zajímavě se odráží od názorů studentů, aby ve finále vygradovala ve zhoubný (nicméně očekávaný) příboj. I když snímku chybí toužebná gradace, místy uvěřitelnost a celkově je docela plochý co se týče emocí zúčastněných a naratologie, první část filmu je opravdu utahaná a té závěrečné zase není věnováno dost prostoru, tak i přesto výpovědní hodnota Die Welle by neměla zůstat opomenuta. 3 a půl*. (09.05.2009)

Sice předvídatelné, ale hlavně strhující a působivé drama, o tom jak lehce se dá zmanipulovat dav, a že slova jako diktatura nebo vyvyšování vůdce (jedince) jsou stále aktuální. Tvůrci se naštěstí vyhnuli přehnanému filozofování a moralistickému kázání. Další důkaz toho, že v Německu vznikají i výživnější věci, než nesmrtelná Kobra 11 a otravný ovčák Rex... (16.02.2010)

Skvělej film, ale jestli je to opravdu podle skutečné události, tak se to podle mě nemohlo všechno stát za týden. Týden mi přijde jako hrozně krátká doba, aby se lidi takhle vyhrotili. I když je mi naprosto jasné, že by se je takhle zmanipulovat dalo. Řemeslně je to profesionální práce po všech stránkách. Navíc mám rád filmy s totalitní společností, kde hrdinovi něco přeroste přes hlavu (pamatujete na tu beznaděj v Klubu Rváčů?) Nenudil jsem se ani chviličku. (21.08.2009)