Neopouštěj mě

Originálne a veľmi atypické sci-fi a to z viacerých hľadísk. Nielenže sa odohráva v alternatívnej minulosti (ktorá nie je steampunkovo preplácaná), celkovo chovanie postáv a smer, ktorým sa hýbe dej (žiadne Hunger Games) je pozoruhodne out of the box. A k tomu úplne čarovná hudba Rachel Portman, nie nepodobná famóznemu Howardovmu soundtracku k The Village. A to som si myslel, že už nikdy nič podobné počuť nebudem. (11.01.2015)

Představte si alternativní historii - svět bez rakoviny plic, AIDS, roztroušené sklérózy. Ideální že? Podobným tématem se zabývá samotný film, i když to tak na první pohled nevypadá. Možná že ideální svět, film Never Let Me Go však staví diváka před otázku - za každou cenu? Film je hodně pomalý a dopodrobna rozebírá a studuje jednotlivé postavy příběhu, jejich jednání, lásku, zradu, nenávist... Vše vykresluje s velkým důrazem na detail a svou melancholickou atmosféru se mu daří přenášet i do okolí diváka. Herecké obsazení nemohlo být přesnější, jestli jsem doposud nebral Andyho Garfielda vážně, rok 2010 to jistojistě změnil. Ke konci dění zpomaluje a začíná stagnovat, což krásně koresponduje se stavem tří hlavních hrdinů. Téměř závěrečná scéna "Musím si vystoupit" patřila k tomu nejintenzivnějšímu, co jsem v poslední době viděl. PS: Keira Knightley má fóbii z filmů, odehrávajících se v současnosti? (09.01.2011)

Lituji, že jsem nečetla knihu, doufám totiž, že na rozdíl od filmu je dobrá. Takhle rutinně natočit psychologické drama, to by mělo být trestáno dvaceti lety těžkého žaláře. Film nedisponuje ani setinkou nápadu, je naprosto nudný a zcela zazdil výborný námět. Třikrát fuj umělecké impotenci Marka Romaneka. (18.02.2013)

Scénář: Alex Garland .. Všední milostný trojúhelník v nevšedních a dosti neetických rovinách. Absurdně komorní verze The Island (a jiných podobných příběhů) bez vzpoury či jakéhokoliv logického odporu anebo rozvedení důvodů, proč jsou všichni tak odevzdaní a jen tiše zamilovaní.. (02.01.2011)

V až kafkovské absurditě výchozí situace spočívá hlavní síla a zároveň slabina snímku. Atmosféra snímku a všudypřítomná deprese mají jasný základ v absurdní premise, s níž se ovšem postavy odmítají takřka jakkoliv bojovat, naopak, až neskutečně odevzdaně přistupují na svůj úděl a útrpně, odevzdaně a vlastně snad i docela spokojeně čekají na své dokončení. Zároveň ale divák není schopen takřka jakékoliv empatie, právě proto, že zápletka a tedy i počínání postav sice lze vzhledem k jasně dané premise akceptovat, naprostá iracionalita toho všeho ale prostě znemožňuje komukoliv opravdu na plno přistoupit na pravidla této hry. Výsledkem je podivně odtažitý a zároveň depresivní samoúčelný konstrukt, z něhož nade vše vyčnívá úžasně proměnlivý Andrew Garfield. Film je, jen tak mimochodem, i při papírově střídmých 103 minutách úmorně dlouhý... (25.07.2011)