Il Casanova di Federico Fellini
Fellini's Casanova
Casanova
Fellini's Casanova
Režie:
Federico FelliniScénář:
Federico FelliniKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Nino RotaHrají:
Donald Sutherland, Tina Aumont, Dudley Sutton, Reggie Nalder, Diane Kurys, Chesty Morgan, Sandra Elaine Allen, Daniel Emilfork, Mary Marquet, Micha Bayard (více)Obsahy(2)
Felliniho Casanova, jedno z nejnádhernějších děl italského maestra, je film výjimečné vizuální odvahy a imaginace, pozorně a pečlivě promyšlený do posledního políčka. Donald Sutherland v něm předvádí úžasný herecký výkon jako Casanova za zenitem, který se při svých cestách po Evropě sužované nemocemi podmanivě, ale s nádechem znuděné lhostejnosti, zaplétá do nejrůznějších milostných a politických dobrodružství. Film prosycený romantickým pesimismem boří mýtus o Casanovi jako velkém milenci a místo toho ho představuje jako obyčejného muže, strhávaného neobyčejnými okolnostmi. Felliniho Casanova je pozoruhodný i podmanivou hudbou režisérova dlouholetého spolupracovníka Nina Roty a pyšní se také Oscarem za kostýmy Danila Donatiho. Film, kompletně natočený v ohromných římských ateliérech Cinecittá, bývá s oblibou vnímám jako režisérovo elegické rozloučení s uplynulou érou italské kinematografie. (Magic Box)
(více)Recenze (39)
Oscar 1 : Kostýmy + 1 nominace: Scénář - A ()
║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $2,000,000║ ()
Chápu Felliniho, když si v době premiéry myslel, že jde o jeho nejlepší práci. Bohužel ale stejně tak chápu diváky, kteří ho vyvedli z omylu. Casanova je plný vynikajících scén a Felliniho tak častý mix nostalgie a dekadence funguje naplno. Bohužel se film vůbec nevyvíjí. Po prvních pár minutách víme o hlavní postavě vše, a do konce už pak jen chodí bezútěšným světem a potvrzuje si to stále dokola. Casanova je svým způsobem silný film, ale nemůžu mu dát nad tři hvězdy. Stejný záměr se povedl několikrát lépe - například sovětský Ivan Hrozný, ke kterému má Casanova blízko, je o několik řádů lepší. ()
Casanovu, svého Casanovu, ale také českého duchcovského Casanovu Fellini vykládá jako řetěz životních příhod muže, který je pro něj tak trochu esencí mužné italskosti. V tom je přednost, ale i slabina tohoto díla. Velkolepě komponované obrazy pro toho, kdo nezná podrobně život tohoto velkého bonvivána (požitkáře) 18. století a komu je cizí italská exaltovanost (tak působí Ital na Středoevropana), se CASANOVA mění v značně šedý sled zaměnitelných obrazů, které provází poněkud articistní erotika. V druhém případě se před poučeným divákem za velkolepou režijní kulisou rýsuje režisérova osobnost. Osobnost muže AMARCORDU, osobnost neméně smyslná, vášnivá a intelektu a duchu vůbec oddaná a poddaná. (Jakoby stranou zůstává Felliniho vytříbený smysl pro dekadenci doby - schylovalo se k velkým světovým revolucím 18. století, které z kořene vyvrátily tuto pozdně barokní a a duchaplně zhýralou rokokovou společnost korzetů a paruk a mimořádný Sutherlandův výkon v hlavní roli.) České kulisy - skvěle vystižené - tomuto pohledu dodávají přesvědčivost i tam, kde v předcházejících částech filmu mohla snad být méně zřetelná. V odhadu kvality svého díla se Federico nemýlil; v odhadu toho, co dokáže snést jeho divák, byl úspěšný podstatně méně. ()
Některé z výjevů ze života Casonovy, které Fellini řadí volně za sebou, se vryjí do paměti, stejně jako nikdy neselhávající hudba Nina Roty. Jenže film ani jeho hrdina nemají žádný vývoj; už po půl hodině víme to, co na konci: že Casanova byl vlastně chudák žijící v sebeklamu o svých renesančních schopnostech (a přitom ho ostatní degradovali na sexuální mašinu). Trochu málo na téměř tři hodiny filmu. ()
Casanova Federica Felliniho má v sobě cosi z Barona Prášila, Lemuela Gullivera, vikomta de Valmont, ale Barryho Lyndona bychom hledali marně. Opulentní, rozmáchlý, a přece něžný, křehký a konejšivý je obraz jeho života. Fellini si bokem příběhu jediného muže vypracovává své typické filmové kudrdlinky, ale konečně je to tvář Donalda Sutherlanda, která je tu vytesána do mramoru. Skutečně jsem daleko toho stát se spokojenou a především šťastnou konzumentkou Felliniho, ale tohoto renesančního muže bych si mohla dopřát ve větší míře. Jeho život tak marnotratně zakončený na Duchcově si o to přímo žádá. Stejně jako renesance jeho mechanické milenky. Ostatně, mám co dohánět - zatím jsem viděla jen Nesmělého Casanovu (1936), Toma Casanovu (1951), Casanovu '70 (1965), Noc ve Varennes (1982), Mladého Casanovu (2002), Casanovu (2005) a Vzpomínky Casanovy (2005), což není nic a zatím bych stejně nejradši viděla Skandal in der Casanova-bar (1929). ()
Zřejmě jsem středoevropanka bez větší znalosti Giacomo Casanovi. Možná jsem viděla film, kterému jsem ještě nedorostla. ()
...Veľký F.F. ma tu asi najviac ohúril tým, ako zachytil obdobie DEKADENCIE 18. storočia, keď jestvoval okázalý TALIAN Giacomo Casanova, ktorý sa majstrovsky vyžíval vo všelijakých sexuálnych orgiách, že množstvo kamerových sekvencií neostali jeho povesti nič dlžných, lebo Giuseppe a Federico, s „bravúrnym hereckým stvárnením charizmatického herca, čo nikdy nezískal oscara” , Kanaďana D. Sutherlanda, v taliansko-americkej produkcii, tak títo všetci tvorcovia, na čele s odborníkmi na výpravu a úchvatné kostýmy, nás divákov nezvyčajným spôsobom prenášajú do čias, keď „európska smotánka” , celková spoločnosť bola takpovediac strašne = zvrátená, zhýralá, úchylná a perverzná ! _ Sledovať to takmer 3 hodiny, nie je nič príjemné, ale vskutku to patrí do tejto historickej etapy, keď človek mohol očakávať fakt hocičo... ? ()
PPP vs. FF. Saló, aneb 120 dnů Sodomy vs. Casanova, jedna nula. Co mají oba filmy společné? Je to snaha jít skrze alegorii a podobenství až na nejzazší mez zobrazovaného tématu, pomocí metafory prozkoumat samotné limity věci a jít dokonce až těsně za ony limity, kde se teprve vyjevuje pravá podstata věci. Oba filmy vyobrazují marnost a pokleslost zdánlivě vznešeného života (vyšších vrstev, ale pro Felliniho tento detail asi nehrál roli), skrytou esenci lidské zábavy, která se rychle změní v škleb a zpustlé orgie atp. Ale zatímco Pasolini měl odvahu podstoupit tuto filmovou hru na hledání totální krajní meze, kam až společnost i film mohou ve své podstatě dojít, aby toto vše metaforicky zobrazily, Felini končí někde v půlce. Jeho Casanova tak není v ničem překvapující film, vlastně by to celé mohli natočit i Američani, jen by museli sehnat Evropana, který by film zabalil do barviček a pozlátek á la rokoko. Inu, není divu že FF získal několikrát v kariéře Oscara, zatímco Pasoliniho potkala rok předtím jiná pocta, která však o jeho umění vypovídá mnohem více, než Felliniho pozlacený panák (a jsem zpět u toho pozlátka, pane Fellini, kdepak jen ty vaše dřívější filmy jsou...). ()
"Co pro ni můžeme udělat, doktore ??" - "Pustit jí žilou.." ;) Jak Sutherland (vy)Prášil kdejaký ten kožich ve Felliniho bizarní a jedinečné alegorii.. ()
Nejvetsi sukal historie a jeho sukani napric Evropou? Tak nejak to na me pusobilo. Vizualne, vypravou i stylisticky (Oscar za kostymy) to patri k Felliniho vykvetu, vyborne namaskovany Donald Sutherland v hlavni roli a jeden z nejlepsich soundtracku Nino Roty ve spojeni s Fellinim, vlastne by to melo nekompromisni nabeh na status mozna nejlepsiho Felliniho filmu, kdyby to obsahove nebyla tak totalne nudna kravina roztahnuta skoro na 3h. 5/10 ()
Šílenost dekadence anebo dekadentní šílenost? 1) Přiznám se, že dekadence mě naposledy bavila u prokletých básníků. Fellini Casanovu oblékl do úděsné noční košile (byť dobové), na hlavu mu nasadil nechutnou paruku a ze sexuálního predátora udělal dekadentní symbol úpadku mravů beze špetky přitažlivosti. 2) Výtvarná stránka filmu chvílemi uchvacuje, to ano. Ale jako celek jsem se nudil. 3) Zajímavé komenty: tomtomtoma*****, MR007****. ()
Závěrečných 15 minut, ve kterých Casanova žije v Duchcově, je starý, světem nepochopený, spíše všem pro smích a ve vzpomínkách utíká do dob svého mládí, je dost silných a snad jen kvůli nim z celého toho filmu mám nějaký dojem. Jenže bohužel zbytek filmu (zhruba dvě a půl hodiny) je jen spousta nádherných záběrů, ale ničeho víc. Žádná větší propojenost mezi nimi není, žádnou atmosféru netvoří, bůhvíco z nich neplyne a celkově mě prostě nedokázaly natolik zaujmout, abych se nenudil. Navíc po nějaké hodině a půl už mi to pomalu přišlo ubíjející. Je to jako jít do galerie na výstavu nádherných obrazů, jenže jsou umístěny tak, že je jeden obraz na jednu místnost a ta místnost sama o sobě je dlouhá a skládá se jen z holých bílých stěn - ale uprostřed ní je právě ten úžasný obraz. Asi nějak takhle jsem si drtivou většinu filmu připadal - teda s tím, že s každým dalším obrazem by byly místnosti o to delší. Fakt nebýt těch posledních 15 minut, asi bych šel i s hodnocením niž, protože tohle se Fellinimu moc nepovedlo a hlavně naprosto přehnal stopáž. Ale vyloženě špatný film to taky není. 3* ()
Ako isty Alen Resne ma artove koniny Hiroshima Mon Amour a Loni v marienbadu tak Welles ma planobu menom The Stranger a Fellini zase tuto koninu Yl Kasanova di federico Fellini. Kulisy su podpriemerne, dej nulovy a tempo ospale respektive ziadne. Fakt ako obcas sa vo mne prebudi pozersky dementalny artovy pi*us, ktory je schopny vyhlasit za umenie aj tycku na lesnej ceste plnu lysacov a zelenych makovic, ale toto bolo aj na mna privela. Fakt ako, drahi diviaci, ruky prec od tohto : 5 % ()
Upraveno v září 2019. Casanova Federica Felliniho pořádá prostopášné orgie stylizovaně satirických obrazů a rej soutěžní přehlídky gejzíru barev. Federico Fellini byl rozverným básníkem niterného rozpoložení lidské duše a spontánním ctitelem bezprostřední otevřenosti. Živelnost je vášní i poetickým laškováním osudu, ctižádost vznešené ušlechtilosti je zrazována potřebou tělesného prožitku a je neschopna překonat vymezení své podstaty. Fellini bourá mýtus osvícenství, koketuje se skutečností prostřednictvím kontrastů a v polaritě dvou protikladných aspektů. Svět idejí se dostává do konfliktu se světem smyslových zkušeností, střet obnažuje niternou prázdnotu a vysmívá se dobranému závěru vnitřního světa. Hlavní objekt pokusného zájmu má jméno Giacomo Girolamo Casanova (dobrý Donald Sutherland s hlasem Gigi Proiettiho). Fellini sice vychází z Casanovou sepsaných pamětí, ale klíčovým stanoviskem je vnitřní rozervanost, sarkastické provokování a krása života v poetickém hemžení. Casanova se stává extravagantním úkazem i poslušnou hračkou morální zhýralosti. Ambice jsou kontrastem skutečného stavu vnitřního světa, touha po uznání vychází z faktu rozporuplného původu a přijímá každou výzvu k uspokojení a povznesení. Rozpolcenost duše není ochotna k obětem, substance se vytrácí s odcházejícím leskem bujarého života a brutálně trpí osamělostí. Nejzásadnější ženskou postavou je Henriette (šarmantní Tina Aumont), životní láska italského svůdníka a dobrodruha. Křehká a vzdělaná bezprostřednost je uhrančivou chutí života, podmanivá krása a vzpomínka ublíženě vzdychá. Z početného harému Casanovy touhy a ženský půvab: bezstarostně uvolněná řádová sestra Maddalena (Margareth Clémenti), chudokrevná švadlenka Annamaria (Clarissa Mary Roll), v obnovu mladické krásy skrze magii esoterismu věřící markýza D'Urfé (Cicely Browne s hlasem Lilly Brignone), vášnivá zrzka a objev Casanovova bratra Marcolina (Clara Algranti), vypočítavá londýnská animírka Charpillon (Diane Kurys) a její matka (Carmen Scarpitta), sado-masochistické hrátky vyžadující Giselda (Daniela Gatti), dráždivě nepoddajná a koketující dcerka švýcarského alchymisty Isabella (Silvana Fusacchia s hlasem Solvi Stübing), její svorně věrná sestra (Olimpia Carlisi s hlasem Solvejg D'Assunty), mechanická hračka k citu, lásce a sexu Rosalba (Leda Lojodice), římská modelka Romana (Veronica Nava), Casanovova stará matka (Mary Marquet), hrbatá drážďanská vášnivka Susanna (Angelica Hansen), hyperbolická drážďanská zpěvačka Astrodi (Marika Rivera), či křehká cirkusová obryně Angelina (Sandra Elaine Allen s hlasem Solvejg D'Assunty). Z dalších rolí: francouzský ministr s vlastní velkorysou kulturní představou a extravagantní markýz Du Bois (Daniel Emilfork s hlasem Oresteho Lionella), při audienci usmívající se papež (Luigi Zerbinati), dekadentně varhanní vévoda Wuertemberg (Dudley Sutton), znuděný římský hostitel a princ Del Brando (Hans van de Hoek), bavící se anglický velvyslanec v Římě Lord Talou (John Karlsen s hlasem Gianniho Bonagury), Casanovův nepřejícný nepřítel na duchcovském zámku Faulkircher (Reggie Nalder), Brandův výkonný kočí Righetto (Mario Gagliardo), maďarský kapitán (Donald Hodson), či Faulkircherův milenec Viderol (Dan van Husen). Casanova Federica Felliniho je sarkastickou lyrikou, uvolněným karnevalem niterných pocitů a zbořením osvíceného morálního mýtu. Schopnost autoreflexe se vysmívá představám hodnot a odhodlaně dál tančí své předsevzetí o niterné prázdnotě a hrubém nedostatku a neschopnosti citů. Casanova Federica Felliniho je osobitou satirou a dychtivou vitalitou života. Rozkošná psychologická hříčka! () (méně) (více)
Casanova jeko mistr mechaniky lásky, mistr prázdných mechanických literárních frází, mistr fyzikální mechaniky... A tak musí nakonec zákonitě skončit v náručí mechanické loutky, zatímco skutečná živá žena, mistryně chaosu, mu zákonitě musí unikat. Fellini na podkladě jeho knihy vytváří v ateliérech magický svět dekadence doby, která se pyšnila znalostí harmonia mundi, a přesto ji chybělo to nejpodstatnější - duše a emoce. ()
Divný až bizardný film a divím sa mladému Sutherlandovi, že sa na niečo také nechal nehovoriť. A ešte k tomu obrovská stopáž, v ktorej je mnoho hluchých miest. Sukničkár Casanova je zamilovaný doslova do každej, ktorá mu dá, dokonca aj do pohyblivej drevenej panáčice (!) a predvádza pri každej grotesktné až fraškoidné kvázisexuálne pohyby. Občas sa dá posmiať nad kúzlom nechceného alebo dobrodružstvami po rôznych kútoch Európy, ale to je tak všetko. Zaujímavé je, že pri takejto téme sa tu takmer nevyskytujú žiadne nahotinky. Divností a fádnych papundeklov je však bohužiaľ plno. ()
Jeden z těch k žádnému proudu a do žádné doby nezařaditelných Felliniho kousků s ulítlou polodivadelní stylizací (zde navrch symbolicko-nesymbolické, zpola trapné, zpola hravé erotické výjevy), kde si dělá ze svých témat a postav a potažmo z celého lidstva až krutou legraci a přesto jsou ty filmy nakonec zvláštním způsobem laskavé. Na mě to celé ve výsledku působilo znepokojivě, na mou ženu konejšivě – pročpak asi? :-) — Jde hodně o fantasmagorické taškařice a náladu, méně o vývoj příběhu či postav; rozhodně nelze brát jako „vyprávěcí“ film, nechce-li člověk být zklamán; je to „divné“ a autorsky sebestředné, ale obojí protentokrát přitažlivě. — Hudba! Možná nejlepší, co jsem od Roty slyšel. ()
Tady Fellini překročil sama sebe. Celý film je přehlídkou archetypických obrazů, které jako by pocházely z úplného podsvětí, ze zákulisí mysli, a taky tak působí. Klíč k filmu je hned v sekvenci v Benátkách, kdy se obří hlava Venuše potápí pod hladinu. V tu chvíli klesáme i my a noříme se do divoké spleti obrazů a vyjevů podvědomí. Takže Casanova nepůsobí na běžné smysly, byť je vizuálně orgiastický, ale jde myslím ve svém působení mnohem dál. Nevadí proto ani jeho naprostá bezcílnost, zmrtvělost, epizody se řadí jedna za druhou - je to film - přízrak, film rušící přirozené vnímání času. ()
Na Felliniho pojetí Casanovy lze skutečně poznat filmařina ve své ryzí podstatě - ať to znamená cokoliv. Hned v prvních scénách mě zaujal neskutečně působivý vizuál (a později se i dozvěděl, že od Akademie dostal nominaci za kostýmy), následně jej však zbořilo odhalení podoby samotného Casanovy v podání Donalda Sutherlanda, jenže já jsem především člověk odkojený současnými po vzhledové stránce dokonalými herci z Hollywoodu a navíc uvyklý na dvě verze Giacoma Casanovy ve filmu z roku 2005 v podání Heatha Ledgera a Charlieho Coxe (myslím), tudíž mě neobvykle naaranžovaný herec mírně zaskočil, ale přiznávám, že se k podobě italského svůdníka blíží více nestylizovaný Sutherland než tito dva hezouncí chlapíci. Oceňuji, že Fellini ve filmu neklade velký důraz na Casanovu bulvární stránku juergisty, který ojede vše, co se pohne, ale zaměřuje se na něj jako na světáka, cestovatele a renesančního člověka s působivým životem. Toto umocňuje i volba pozdějších let života Casanovy, kdy je sice pronásledován svojí pověstí a zároveň jí ne vždy dostojí. Opět ještě zmíním vizuální stránku snímku, tentokrát ne ve spojitosti s kostýmy, ale s použitím kulis. Dle ČSFD byl celý film natočen ve velkých římských ateliérech a přestože je umělost krajin a pozadí přiznaná, působí mnohem velkolepěji než mnohé jiné filmu točené ve skutečném prostředí. Například scénka Casanovova útěku z toho vězení s ocelovou střechou (adaptace této kapitoly jeho života si mimochodem cením) a následný pohled na jeho rodné Benátky je neskutečně působivý i přesto, že neukáže tolik, jako kamera z ptačí perspektivy na skutečné město. Velmi se mi líbí i jazyková stránka filmu, já jej viděl v italštině, ale dostalo se mi slyšet i například francouzštinu, maďarštinu, němčinu, nebo dokonce i náš drahý český jazyk (což je vždy velice matoucí slyšet bez varování vlastní mateřštinu v zahraničním filmu a následně je těžké do ní přepnout), který je ve filmu použit ve scéně v Londýně (pokud si dobře vzpomínám), kdy jde Casanova k cirkusákům (zde by mě zajímalo, zda filmová čeština nahrazuje nějaký jiný jazyk - třeba romštinu - nebo to skutečně má být český cirkus) Zajímavé také je, že až se film v závěru dostane do té fáze života Giacoma Casanovy, kdy se dožil v Čechách, není slyšet ani slovo našeho jazyka a hovoří se (opět si to jen nejasně vybavuji) německy - což by ale z historického hlediska mělo dávat smysl. Přestože si však Casanovu Frederica Felliniho velmi vychvaluji, je to proto, že si cením řemeslné práce a podoby snímku, rozhodně si však nemyslím, že si tímto dobyl místo v mém srdci. Je to skvělý film, možná i výjimečný z pohledu kinematografie, ale také náročný (i skrze svoji délku) a rozhodně není pro každého - věřím, že nenáročný divák by se pro roztáhlost děje mohl spíš smát stylizaci pro tento film tak typické než aby si nějak vychvaloval děj. A znovu se na něj nejspíš už nepodívám, to si spíš zopakuji právě Casanovu s Heathem Ledgerem, který možná nemá kvality jako Felliniho filmy, ale zase mě jako fraška více baví a má objektivně hezčí herečky... No i když... () (méně) (více)