La dolce vita
La Dolce Vita
The Sweet Life
Sladký život
La Dolce Vita
La Dolce Vita
La Dolce Vita
Režie:
Federico FelliniKamera:
Otello MartelliHudba:
Nino RotaHrají:
Marcello Mastroianni, Anita Ekberg, Anouk Aimée, Yvonne Furneaux, Magali Noël, Alain Cuny, Riccardo Garrone, Evelyn Stewart, Lex Barker, Annibale Ninchi (více)Obsahy(1)
Lesk a bída římské smetánky očima oscarového režiséra Federica Felliniho... V 50. letech natočil Federico Fellini dva vynikající filmy se svou ženou, herečkou Giuliettou Masinovou: Silnici (1954) a Cabiriiny noci (1957). Prvky neorealismu z Darmošlapů vystřídal niternější přístup, důraz na psychologii postav a ucelený příběh. Více společného má s Darmošlapy následující Sladký život (1960): film, který spolu s Rosselliniho Generálem della Rovere opět získal pro italskou kinematografii zájem a uznání ve světě. Dějištěm je tentokrát současný Řím, hlavní postavou novinář Marcello (M. Mastroianni). Přestože pořád trochu myslí na dráhu seriózního spisovatele, vymetá večírky a píše v podstatě bulvár. V první části filmu mu jeho spisovatelské ambice ještě můžeme uvěřit, i jeho pohrdavý odstup od povrchního sladkého života římské smetánky, o které píše. Stejně tak ještě stopy upřímného citu ve vztahu k otci či snoubence Emě, kterou nicméně vytrvale podvádí. Marcello je však v podstatě slaboch, během filmu podléhá, což se odráží i na vnějškové proměně tváře, chování. Rezignuje na ambice, stává se součástí onoho marného světa… Felliniho freska zobrazuje jak život bohatých a podivné hodnoty jejich světa, tak situaci obyvatel Říma z opačného konce sociální hierarchie. Ukazuje už v té době bezohledný hon novinářů za senzacemi (jméno jednoho z fotografů – Paparazzo – se stalo synonymem pro bulvární fotografy), stejně jako náboženský fanatismus a pověrčivost. Skandálnost některých scén a témat, která v době uvedení pobuřovala (a řada scén neprošla cenzurou), už nikoho nepohorší. O to více zaujme Sladký život i dnes právě obrazem povrchnosti, honby za senzacemi a pochybnými hodnotami, stejně jako morálním tápáním hlavní postavy. Vedle Marcella Mastroianniho zazářily ve filmu i mezinárodní hvězdy Anita Ekbergová jako filmová diva Sylvie (usínající jen ve dvou kapkách parfému), Anouk Aiméeová (bohatá neuspokojená Magdalena), a také Lex Barker (snoubenec Sylvie). Sladký život je pro mnohé vrcholným Felliniho dílem, spojujícím autobiografické momenty i velkou společenskou alegorii. Byl oceněn Zlatou palmou v Cannes 1960, cenou Kruhu newyorských filmových kritiků, a ze čtyř nominací na Oscara získal jednoho (pro Piera Gherardiho za Nejlepší černobílé kostýmy). (Česká televize)
(více)Recenze (285)
Kvôli celkovo lepšiemu pochopeniu a následnému uchopeniu tejto, naprosto geniálnej, čiernobielej snímky, som sa následne rozhodol, že si ju rovno pozriem dva krát po sebe v rozpätí dvoch po sebe idúcich dní, pričom zreteľne neostanem iba pritom, aby som proste lepšie nasal celú jeho prenikavú, zväčša skazenú atmosféru, počas čoho som si ihneď uvedomil, aký Sladký život v skutočnosti „sladkým” je, ktorý skrátka nemohol vytvoriť nikto iný, než zrovna Federico Fellini, keďže "autorizmus", doslova sálal z každého jedného záberu, čo by som trebárs prirovnal, ako keď Ingmar Bergman nakrúcal legendárny počin Siedma pečať, pod ktorým si vonkoncom nedokážem predstaviť iného autora, alebo tiež niečo na spôsob Dreyerovho Utrpenia Panny Orleánskej, teda ak by som mal zájsť po časovej osi ešte hlbšie do dejín kinematografie. • Myslím si, že tvrdenie, spočívajúce v tom, že od začiatku sledujem len akéhosi bulvárneho novinára, či reportéra, ktorý sa volá Marcello Rubini, je nakoniec trochu mierne zavádzajúce, i keď sa pohybuje medzi samými paparazzmi nielen na ulici Via Veneto, kde sa to nimi vskutku len tak hemží, jednoducho povedané, že na tomto mieste je enormne vysoký výskyt týchto mimoriadne dobiedzajúcich, senzáciechtivých fotoreportérov na metri štvorcovom! Najskôr má bližšie k akémusi intelektuálovi-žurnalistovi, či povedzme koketuje i so spisovateľskou ambíciou, najmä keď sa rozpráva so svojim dobrým priateľom Steinerom, no nie je úplne jasné, čomu dá neskôr prednosť? Väčšinou ho pozorujem v obkolesení neobyčajne krásnych žien, a to menovite Maddalenou, Emmou, Sylviou, ale aj Fanny predvedie svoje nadštandardné, koketné číslo, pritom dokonca s jednou z nich (tou krásavicou s bujným poprsím) absolvuje i ikonickú scénu vo fontáne Di Trevi, súčasne snáď podčiarknuté v tom zmysle, že predtým sa najprv o tom na vlastné oči sám presvedčí, alebo taktiež dôjde i na (ne)menovaný „zázrak” alebo záverečný, Nadiin „striptíz”, ale to už by som príliš zachádzal do detailov, v podstate vtedy sa už naplno odkryl protagonistov charakter... • Totižto som si ani raz nevšimol, že by v ruke držal fotoaparát, a síce si občas niečo konkrétne zapisoval, no zvyčajne iba navštevoval dekadentnú a aristokratickú, rímsku spoločnosť, na ktorej spoznával kopec zaujímavých celebrít, čím jeho celkový "naturel", prešiel počas jedného týždňa, obzvlášť zaťažkávajúcim testom, kedy aspoň zistí, ako na tom vlastne je, čo by de-facto nevedel posúdiť ani jeho otec, keď ho bol raz navštíviť? • Pre Marcella Mastroianniho išlo o extrémne dôležitý film, vďaka ktorému sa posunul do kategórie áčkových produkcií, za čo sa mimochodom môže poďakovať jedine Fellinimu, a byť mu za to do smrti vďačným. PS: A samozrejme, že na malú chvíľu dorazí i Lex Barker. Ak sa sami seba teraz opýtate, o koho sa to jedná, tak v tomto prípade tu nemáte vôbec čo pohľadávať! Ináč rovnako ide o „ťažko stráviteľný” film, ktorý pre každého diváka určený nie je. Toľko na záver. ()
Sladký život není jednoduchým, přehledně čitelným filmem. Jeho struktura je jakoby těkavá a velmi otevřená, působící dojmem náhodnosti a libovolné zaměnitelnosti scén. Nelze příliš hovořit o nějaké výrazné gradaci nebo budování děje. Vlastně je s podivem, že se právě tento film stal filmem doslova ikonickým, neboť ani délkou, ani způsobem své výstavby, ani ne zcela jednoznačně vyznívajícím poselstvím, rozhodně nenadbíhá běžným diváckým očekáváním. Samozřejmě jej můžeme číst, a jistě nikoli chybně, jako svědectví o bezcílném, ztraceném, promrhaném životě příslušníků vyšší společnosti, ale to je jen nejmarkantnější a rozhodně ne jediné sdělení filmu, minimálně proto, že zde Fellini neukazuje žádnou rozumnou alternativu a pak také proto, že mnohé z postřehů lze chápat univerzálně, jako svědectví o lidském životě obecně... Fellini zde ovšem nepíše pouze nebo především "mravoučný traktát". Sladký život je film nabytý atmosférou, skvělým herectvím a také neuvěřitelnou intimitou. Nenabízí odpovědi, spíše řadu otázek... Je jako mihotavé světlo pronikající do hloubi zrcadlového bludiště, s milionem drobných lesklých fasetek ale bez cesty k východu, jímž není ani náboženství reprezentované na jedné straně kněžnou jdoucí na ranní mši a na druhé straně náboženským blouzněním mariánských zjevení, ani zdánlivě spořádaný život přítele Steinera... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: kinej, Pan Filuta, sportovec, Marigold, Matty, určitě i spousta dalších... ()
Sladký život je braný ako kultový film, ktorý sa "nepatrí pošpiniť". Keď k tomu pridáme Felliniho, ktorý sám má status kultového režiséra, divák sa vopred podvedome nastaví na istú kvalitatívnu úroveň, ktorú aj očakáva...Felliniho filmy nesporne majú myšlienku, no forma mi skrátka nesedí (tak to bolo aj pri La Strada). Mohol by som nad tým intelektualizovať a hladať isté latentné myšlienky, no výstižnejšie a úprimnejšie bude keď napíšem, že som sa pri tom skrátka nudil, hoci pár scén bolo naozaj podarených...Kajám sa, skrátka Fellini nie je "moja šálka kávy":))) ()
Po Cabirii a 8 1/2 jsem měl možnost zhlédnout Sladký život, který je opěvovaný snad ve všech kritikách, a tudíž jsem mohl očekávat něco speciálního a nezapomenutelného, avšak na druhou stranu jsem měl obavy, že mě tento film mine svým posláním velkým obloukem. A vlastně jsem se nemýlil ani v jednom. Felliniho režisérské nadání je cítit ve spoustě scénách a některé pasáže jsou už dnes naprosto legendární - fontána di Trevi či závěrečné "orgie". Bohužel jsem se místy dost ztrácel v ději a některé scény byly pro mě nepochopitelné. Takže jsem na pochybách ohledně hodnocení - film je to neuvěřitelně dlouhý a chvílemi hůře stravitelný, ale na druhou stranu jde o vskutku kvalitní umělecký kousek. Zkrátka snímek, který dokážu ocenit, ale bohužel ne docenit. ()
V prípade tohto filmu sa mi napriek jeho dĺžke stalo to, čo sa mi zrejme ešte nestalo nikdy. Čím to bolo dlhšie tým to bolo lepšie a lepšie a bavilo ma to stále viac a viac. Príbeh o "sladkom živote", po ktorom každý túži, ale asi len málokto z nás by ho chcel skutočne aj žiť. Stratené a ku koncu už aj mŕtve duše. Videné v rámci Season challange tour. ()
Poněkud mi přijde přepálená stopáž, ale jinak film jakožto výpověď o tehdejším uměleckém prostředí a pozlátku vs. realitě funguje skvěle. Mnoho filmařsky vynikajících scén a skvělé herecké výkony. ()
Ať se snažím sebevíc zařadit mezi sofistikované znalce umění, tak veškeré snahy a cílené soustředěné úsilí mi zkazila nadměrná délka filmu. Jakkoli kvalitní zážitek z nadčasové problematiky a vysoce inteligentních dialogů na svou dobu, mi totálně přebil frustrující pocit, že TO snad nikdy neskončí. Jinak platí, co bylo uvedeno, ale přesto přese všecko ze mě zřejmě kulturní atašé nikdá nebude.☺ ()
Sladký život a Velká nádhera jsou velice podobné filmy a ač se budu rouhat proti všeobecnému úzu, tvrdím, že Velká nádhera je stokrát lepším uměleckým dílem. Felliniho filmy jsou pro mě vždycky takovou určitou záhadou, kdy nedokážu pochopit, co na nich všichni vidí. První polovinu Sladkého života jsem chtěl tuhle deklaraci trochu poupravit, poněvadž to vypadalo, že vyprávění dává nějaký logický smysl, a že nekoukám na ten klasický felliniovský bizár. Druhá část mě ovšem bezpečně vrátila do předem nastavených předsudkových kolejí a já u všech těch manýristických večírků ztrácel nervy a pozornost. Mnoho scén a obrazů je podle mě docela zbytečných, stopáž vražedná a postsynchrony jako vždy děsivě hrozivé. Pobavila mě nemocnice v garážích. Filmy komentující sebelásku vyšší společnosti mě obecně baví, ale jak už jsem psal výše, Velká nádhera, anebo třeba Buñuelův Nenápadný půvab buržoazie mě oslovily víc. 4/10 ()
For Me 90% ()
Kdyby měl existovat jedinný film, měl by to být tento. (a Chaplinova Světla velkoměsta) ()
Můj bezkonkurenčně nejoblíbenější Fellini a nejoblíbenější role Marcella Mastroianniho. Geniálně vyobrazená prázdnota nejen lidí z tzv. vyšší společnosti (Paparazzo a spol, dekadentní šlechta, plebejská buržoazie, i oduševnělá společnost u nešťastného hrdiny Steinera), ale i obecného lidu (výborná scéna zjevení). A samozřejmě i prázdnota samotného Marcella (neuspokojivé vztahy s družkou i Anouk, povrchní vztah s otcem...) Ve filmu je taková spousta silných momentů a obrazů vyvolávajících silné pocity, že jmenovat je všechny by bylo na dlouho. Co se o tomhle vrcholném skvostu italské nové vlny dá ještě nenapsaného napsat? Celý film je pro mě vždycky dlouhá a pozvolná rozkoš, rozkoš z úžasně zobrazené beznaděje a životního pesimismu, která vyvrcholí závěrečným duchoprázdným, chaotickým, hysterickým, nihilistickým a já nevím jakým ještě večírkem, po kterém následuje existenciálně geniální scéna, ve které se zpustlý a vyprázdnělý Marcello, po bouřlivé noci bílý jako křída, marně snaží dohovořit s mladou dívkou přes mořskou vodu. Dva různé světy, a přece jeden. ()
Nevidieť Sladký život aspoň dv alebo tri krát, znamená nevidieť ho vôbec, pretože tak všeojbjímajúca, dnes až neuskutočniteľne rozvetvená a precízna (s dnešným dojmom neuskutočniteľnosti sa majstrovsky popasoval Sorrentino) je vnemovo obzvlásť zaťažujúca a v tej istej rovine tiež nenapodobiteľne opojná. Felliniho film vyzerá ako baroková katedrála, ktorej bohatá výzdoba a košatosť ducha diania je naplnená gradáciou pesimistického precitnutia, čo ešte pridáva na sile jej výpovede a všetku pompéznu krásu ponára do špecificky uhrančivej dekadencie. ()
Felliniho sice moc nemusím,ale Sladký život se mi z jeho díla líbil asi nejvíce.Felliniho filmy mají pro mě takovou vlastnost,že v nich prakticky o nic nejde.Postavy prostě proplouvají svými životy,užívají si snobské večírky a vůbec nic se při tom neřeší.A zatímco u 8 1/2 mi to hodně vadilo a nudil jsem se,tady jsem se,kupodivu,i navzdory téměř tříhodinové délce nenudil skoro vůbec.Zajímavý film,který bych si měl ještě alespoň jednou zopakovat.85 % ()
Co dodat? Jednoduše to nejlepší...podle mě určitě od Felliniho, možná úplně. Není nad večer strávený ve filmovém klubu u tohoto snímku. Daly by se o něm popsat stovky stran, ale proč? Stačí se podívat...znovu a znovu ()
Věčné. ()
Tak opäť som niečo nepochopil. Nesmrteľnosť a oceňovanie diela, tak prelomového a nadčasového. Naozaj? Skôr mi to príde ako nevydarený drogový trip veľkého tvorcu, ktorý vlastne iba pospájal svoje halucinácie do nekompaktného celku a zvábil doň veľké herecké hviezdy ( zrejme za odmenu v podobe veľkých večierkov na účet podniku ). ()
Sladký život je prý jedním z nejznámějších filmů Italske historie. Asi se dá pochopit proč, ale přesto pro dnešního diváka už to není ono. Téma je sice stále aktuální, ale film je ve výsledku jen pouhý sled nahodilých scén bez výraznějšího příběhu. Byť první polovina je více než zajímavá, ale v té druhé to již nudí. Velkým problémem je neopodstatněná délka. Fellini je zručný a osobitý režisér, ale délka Sladkého života je opravdu přemrštěná. Přesto je to vcelku zajímavá kritika Italského obyvatelstva a “smétanky” obzvláště s pěknou hudbou, s fajn herci a pár skvělými scénami. Ale jako celek je to nekonzistetní a hooodně moc dlouhé. Dá se to přirovnat k současné tvorbě Paola Sorrentina, ale ten je dnešní době bližší. Neberte mne špatně, mám rád starší filmy, ale tohle mi prostě nsedlo. 5/10 ()
Cabiriiny noci je povedený film a opravdu se mi líbil. Což o Sladkém životě stejného režiséra říct nemohu. Ano, epizody z morálně upadající Itálie, které jsou předkládaný společenský vyšší vrstvou (dnes bychom možná řekli celebritami), jsou sice zajímavé a splnili svůj účel, přesto se nemůžu zbavit dojmu, že jich je zbytečně moc. Jo jo, i dortem od jednoho z nejlepších cukrářů světa se můžete přejíst. A tady jsem se opravdu přejedl. 60% ()
10/10 Kdo si ke Sladkému životu sedne patřičně odpočatý a obrní se značnou trpělivostí, nemůže odejít zklamaný! Vidím v tom boj člověka se sebou samým. Člověka, který měl kdysi ambice, ale teď všechno ztrácí. Už to je značně nadčasové. Není to film na jedno podívání. Je z něho cítit strach z budoucnosti, znepokojení nad lidskou společností. Možná právě proto byl ve své době považován za skandální a dodnes zůstává jaksi nedoceněn. ()
Související novinky
Sen noci svatojánské s živým doprovodem
K 60. výročí uvedení světově proslulého a mnoha cenami ověnčeného loutkového filmu Sen noci svatojánské slavného malíře a sochaře Jiřího Trnky připravila společnost JV Classics jeho obnovenou… (více)
Kánon filmu 2011
V sobotu 21. ledna byl ukončen výběr filmů Kánonu filmu za rok 2011 a přinesl opět zajímavé výsledky. Původní prosincový termín konání výběru byl z důvodů nečekaných a smutných předvánočních událostí… (více)