Lonely Hearts Club
Obsahy(1)
Přehoupl se 1968 rok a svět se - alespoň pro nás - začal nesmírně měnit. Málokdo asi čekal, že ta změna bude tak velká a tak zlá. Černá tušení se naplňují pomalu a každý si to své musí odžít. I Lukáš Knapp, dvacetiletý zpěvák a vůdčí duch bigbítové kapely Klub osamělých srdcí. Mladý muž na vrcholu svého mladistvého sebevědomí, které nepochybuje o správnosti toho, jak myslí a cítí, které necítí potřebu kompromisu s dobou, který chce žít v pravdě a pohrdá lží, začíná klouzat po spirálě, která se nevyhýbá nikomu a ničemu. Dokonce ani hudbě, kterou hraje a kterou vzývá. Skutečně je to příběh z doby, která za moc nestála, a která naopak mnohé z tehdy mladých stála všechno. Byla to doba, která i buřiče a svobodné duchy, jakým je nepochybně bigbítový hudebník, dovedla až na hranu jejich skutečné vnitřní odvahy, ale i lidskosti. Příběh spisovatele a scenáristy Martina Bezoušky z ranných sedmdesátých let, kdy se čeští a slovenští lidé teprve učili, co to znamená normalizace, natočil v převážně mlhami pokrytých severních Čechách režišér Petr Nikolaev s herci, jako je Václav Postránecký, Simona Stašová, Oldřich Vlach, Roman Říčař a mnozí další. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (90)
Radši si přečtěte nějakej tématickej článek v nějakým hudebním časáku (Rock "to blbý áčko" Pop psal dobrý články o kapelách, co je v tom minulým režimu zakazovali), teda ne, že by byl tenhle Lonely Heart Club vyložená srajda, jestli vás berou, tak jako mě, bigbítový kapely, tak vás to možná aspoň trochu zaujme, o to spíš, když je to tam samej odkaz na samotný Brouky (viz. samotnej název filmu), ale je to takový... já nevím, jako kdyby hrála rocková kapela bez elektrickejch kytar... Takže jsem se na film podíval, asi jako několik dalších tady, hlavně kvůli Márdimu, no ten výkon byl na Lva, hele ;-) Takže na českou televizní tvorbu jako dobrý, ale jinak je ten filmek zmatečnej, zmatečnej asi jako ten můj koment k němu :-) ()
Další nemotorný pokus, jak oddalovat televizní diváky od aktuálních zločinů k dávno neaktuálním zločinům "komunismu", tentokrát z prostředí mániček 70. let. Nečekejme však žádný syrový dokumentaristický portrét undergroundové mládeže, jaký představil Nikolaev ve své pozoruhodné adaptaci Pelcova románu A bude hůř. Jak už zde někdo naznačil, způsob zachycení prostředí včetně využívání flagrantně směšných paruk skutečně připomíná Mimikry z Majora Zemana. Dokonce i slavný představitele feťáka s oblibou ve "včeličkách" je tu taky, tentokrát ovšem jako starý papaláš. Podobně směšně nepřirozeně překližkové jsou i ostatní dobové účesy, masky, kostýmy a kulisy. Mám podezření, že aby ČT ušetřila, nechala film natáčet právě v ateliérech postavených pro podobný retro-blábol Vyprávěj. Kdyby se alespoň v hudební dramaturgii snažili tvůrci být historicky přesní - na počátku 70. let by sotva nějaký bigbíťák mohl hrát Mišíkovu a Dědečkovu píseň 21 deka duše z pozdních 80. let. Jakýsi Říčař v hlavní roli je postavou natolik necharismatickou, až člověk musel s nostalgií vzpomínat na Lábuse a spol. v Mimikrech, kteří přes svou nechtěnou komičnost alespoň uměli nějak výrazněji hrát. No a ten Macháček, to nelze brát ani jako nechtěný vtip. ()
V kontrastu s Jirkou Macháčkem ve směšné paruce mi přišlo jako dobrý nápad, že byla v hlavní roli neokoukaná tvář. Jenže ta role potřebovala herce. Jak v intimních scénách se Zuzanou Kajnarovou, tak v rodinných se Simonou Stašovou a Václavem Postráneckým vypadal Roman Říčař, že neví, co tam má dělat. Jen na pódiu vypadal jako na svém místě. Jinak prostě jen další televizní dobovka. Režisér ve stejných místech, z podobné doby, na totéž téma natočil už jeden výrazně povedenější film, tohle je přinejlepším průměr (50%). ()
Neuvěřitelná pitomina, která dělá z trochu zasvěcenějších diváků blbce, pokud se týká už používané hudební složky. Píseň 20 deka duše hráli Mišíkovi Etc... na konci 80. let, rozhodně ne na začátku 70. let, kdy se má děj filmu odehrávat. To byl ostatně Mišík zpěvákem Flamenga, tehdy nejvýznamněnější české rockové skupiny (vedle Modrého Effektu a Luboše Andršta), od níž paradoxně ve filmu neslyšíme ani notu. V obskurním klubu (ten mi opravdu přijde mimo realitu) zato slyšíme nahrávku Plastiků Magické noci z 1. jejich alba natočeného na Housce cirrka o dva až tři roky později, navíc kapely, která měla kolem roku 1971 a 1972 zcela jiný repertoár (nota bene se zvukem z let 90,, že?). Normalizace je tu pak zobrazována jako totální fraška. Pokud se tvůrci chtěli někde dozvědět fakta o tehdejším rockovém (ale i jazzovém a folkovém) životě, měli by si přečíst vzpomínky Mikoláše Chadimy nebo texty Martina Jirouse o PPU (Chadima ovšem líčí situaci skutečně barvitě s objektivitou hodnou historika). Snímek působí celkově neuvěřitelně naivně, a upřímně nevím, pro koho byl natočen. ()
Nevěřil bych, jak může být dvaaosmdesát minut dlouhých. No, kluci, moc se to nepovedlo. Celý mi to přišlo děsně naivní. Márdi (San Piego forever!!!!) není sice herec, ale byl to můj důvod k tomu, abych na film koukal (to, že tam "hraje", jsem zjistil pět minut před začátkem filmu z fotek tady na csfd a rychle si překopal plány, abych se mohl dívat). Jinak mi to přišlo všechno nějak normalizačně sladký, takový Vyprávěj. A ten recitál na konci o sviních, co budou svině a tunelujou banky a lidech, co budou trpět pro svobodu a dělničit byl taky dobrej průser. Já teda tu dobu nezažil, ale takhle si jí nepředstavuju. Abych použil vhodná slova - myslim si, že bylo hůř. A Petrovi Nikolaevovi bylo zase líp, když točil o tom, že bude hůř. ()
Reklama