Nespoutaný Django

Tarantino vyznává lásku drsným chlápkům s koltem u pasu a jakkoli si celý westernový svět upravuje k obrazu svému, nevypadne ani na okamžik z příběhu, pocty ani včas odlehčené nálady. A ať už se v soundtracku ozve rap, hlavní hrdina nasadí sluneční brýle nebo neodolatelný Leo zběsile přehrává, pořád vím, že tohle je ve své podstatě dokonalá žánrovka. To jen její režisér se i přes špičkovou práci stává obětí sama sebe. Po emočně bohatším Kill Bill a dokonale vybroušených Panchartech už zkrátka v cestách za pomstou a v nekonečně-znepokojivých dialozích s uzemňující gradací není kam stoupat. (15.01.2013)

Waltz zezačátku až otravně "cool", ale postupem času prostě nejde neužívat si každou jeho repliku. Takže ta "příhoda" ke konci akorát nasere - žádný přínosný zvrat ve filmu, prostě to jen nasere, protože pak už je to o ničem. Leo celej k zulíbání. SLJ tradičně dobrej. Scéna s pytlema kult (na tenhle film možná až moc vtipnej). Negrování ok. Celkově ok (takže na Tarantina zatraceně málo, ale to už nějakou chvíli). 3,5* (26.01.2013)

║Rozpočet $100miliónov║Tržby USA $162,805,434║Tržby Celosvetovo $425,373,688▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $30,237,430 //počet predaných kusov 1,200,580║ Tržby za predaj DVD v USA $35,224,535 //počet predaných kusov 1,292,185║ Tak Tarantino fakt vie naservírovať to pravé orechové či v tomto prípade to pravé westernové, fakt ochutnávka gejzírov krvi, veľkolepých prestreliek, skvelých hereckých výstupov hlavne Christoph Waltz to valcuje, skvelých hlodov, vychytávok a prekvapení = Tarantinov výbuch, užil som si to, aj keď to mohlo mať troška prijateľnejšiu minutáž, tam to troška prestrelil, filma je pocta starému zaprášenému spaghetti westernu. /90%/ (27.01.2013)

[Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam. (15.01.2013)

Považuji se za racionálního muže, člověka vědy a ctitele přírodních zákonů. Nevěřím na vodníky a hejkaly, usmívám se nad výplody astrologů, krčím rameny nad vírou v proroctví a magii. Výjimečně ale narazím na mystérium, na něco, co zjevně překračuje hranice našeho světa, co nelze vysvětlit logikou, běžnými myšlenkovými postupy. Rozumím tomu, proč se kdysi Tarantino prosadil s Pulp Fiction - historkami z podsvětí. Jeho scénář rafinovaně pracoval s odkazy a popkulturou, byl novátorský a vtipný. Jenže jak přibývaly nové tituly, nápady se vytrácely, snaha být cool přecházela v křeč, citace se měnily v kopírování, snaha vyjít vstříc očekáváním fanoušků vedla ke ztrátě soudnosti. Úspěch ale kupodivu zůstal. Těžko říct, z čeho plynou extatické obdivné komentáře, snad za ně může davová sugesce, neznámé drogy nebo úplatky (ale v tom případě mě Tarantino hanebně vynechal). V celém filmu nacházím snad dvě vtipné scény - je jím představení Christopha Waltze a střetnutí s Ku-Klux-klanem. Zbytek je upocený jako humor cirkusového klauna z toho nejlacinějšího provinčního cirku po pár panácích vodky. Scénář je nenápaditý, opírá se o špatně napsané postavy, se kterými ostatně režisér neumí pracovat. Výsledkem je užvaněný, přestylizovaný a šablonovitý snímek s přetaženou stopáží. Takový Martin McDonagh dnes umí nadhled, hrátky se žánrovým očekáváním a pulpovou estetikou ve snímcích jako V Bruggách či Tři billboardy kousek za Ebbingem používat o několik tříd výš než Tarantino. Můžete si vykládat Nespoutaného Djanga jak chcete, ale pro mě je to případ slušně obsazeného, ale naprosto nezvládnutého filmu. Dlouhou dobu jsem měl tendenci Tarantinovu sebestřednost, nedostatek soudnosti a zjevné přešlapy přehlížet, teď to schytal naplno a možná i za má předchozí zklamání. Celkový dojem: 10 %. (24.10.2018)