12 let v řetězech

Stejně jako Zimmer recykluje svou hudbu, tak zde McQueen recykloval všechny dosavadní černošsko-otrokářské snímky. Vážně, v tom filmu se nestane vůbec nic nečekaného či jakkoli jinak zajímavého. Ejiofor se prostě otrokem stane, dvanáct let jím je a pak jím být přestane. Konec, zvonec. Osobně jsem měl také problém s časovým určením - jako dvanáct let mi ta doba nepřišla ani náhodou, čistě pocitově se děj mohl odehrát tak za čtyři roky, možná ani to ne. Zrealizované je to ale kvalitně, bez nějakého přehnaného moralizování či patetických keců, takže celkově důstojná oscarovka. Btw nejlepší představení odehrává jednoznačně Fassbender, zatímco Pitt stihne kupodivu rušit i na ploše svého kratičkého téměř-camea. (05.01.2014)

Silně bez emocí. McQueen se křečovitě snaží v divákovi vzbudit vnitřní gejzír pocitů, ale u mě se mu to nepovedlo. Hlavní postava v podání herce, jehož jméno ani neumím napsat, mi nebyl sympatický, dvě hodiny zvládal se třemi výrazy ve tváři a vlastně mi bylo dost jedno, co se mu stane. Kamera onanuje sama nad sebou, ale ve výsledku je to kočkopes. Film, který se snažil dostat všechny Oscary a další ocenění tak silně, až mi z toho bylo trochu šoufl. (26.01.2020)

Bál jsem se patetického litování černochů před sto padesáti lety, udělování políčků svědomí Ameriky a slzopudného kýče plného dlouhých záběrů na vyjedené misky nebohých otroků v době kolalokové obrody, ale dostal jsem velmi záživný film, který jednostranně nefandil "těm svejm", nenudil a dokonale zobrazoval pravděpodobnou skutečnou událost... a to mám rád. Polemiku o lidských rasách nechám na jiných. Film je to pěkný. Poctivý a v neposlední řadě k zamyšlení každého nad sebou samým, zda by vůbec Solomonovu situaci zvládl byť třeba jen na dvanáct měsíců... (29.11.2014)

Upřímně řečeno, otroctví je blahobytnému středoevropanovi 21. století poněkud vzdálené téma, a pokud by se emoce vstřebané z takovéhoto filmu měly redukovat na pouhý nezúčastněný povzdech ("to bylo hrozné, co se tenkrát v Americe dělo"), bylo by to dost málo. Naštěstí 12 let v řetězech nenabízí tento patetický jednoúčelový impuls k uronění několika krokodýlích slz, ale dává podnět k hlubšímu uvažování: Otroctví tu není prezentováno jako zlo páchané individuálně jedincem vůči jedinci (nebo skupině), ale jako společenský problém, který je důsledkem nadřazení osobního vlastnictví morálce, nebo lépe řečeno přizpůsobování morálky principu posvátnosti osobního vlastnictví. Jistě, Epps byl zamindrákovaná pokrytecká svině se sadistickými sklony (excelentní Fassbender), ale takový Ford byl vlastně slušný člověk, který otroctví chápal jako přirozenost (neřkuli božskou nutnost), kvůli které měl také Solomona za živou věc, za svůj směnitelný majetek. Rázem se (domyslíme-li tezi o nadřazenosti osobního vlastnictví morálce do důsledků) ocitáme v dnešní době a v našem prostoru (protože co jiného je např. problém "exekucí po česku", ničící celé rodiny pro pár korun dluhu - ať už vzniklého z hlouposti, nevědomosti či opomenutí)? Když se ale vrátíme do poloviny 19. století na americký Jih a k příběhu nešťastného Solomona Northupa, tak je pozoruhodné, jak nepateticky a zajímavě McQueen příběh zpracoval. Jeho osud není interpretován jako především boj chytrého a vzdělaného černocha s hloupým otrokářem (jak by se to lacině nabízelo), ale spíš jako boj vzdělaného člověka zbaveného lidství s nesvobodou jako takovou, jako boj o holý život. Brutalita, elementární nespravedlnost, nemožnost bránit se všemi prostředky (včetně svého intelektu) a maximální utrpení jsou stavy zprostředkované s multidolarovou precizností, které nelze po technické stránce vytknout ani ň. Zimmer sice použitou hudbou vykrádá sám sebe a scénáristův tok času jsem vnímal jako hodně nelineární (čas filmu vs. Solomonův čas; to vypadalo minimálně na kubickou funkci...), nicméně výsledkem je nadprůměrný hollywoodský film, který je možná motivovaný reflexí či vyrovnáním (v tomto ohledu jsou Stud či Hlad tématicky mnohem aktuálnější a v mnohém podnětnější), ale který má celou řádku motivů a námětů ke špekulaci (24.01.2014)

Docela rád bych věděl, co by asi tak řekl Tom Horn na to, že mu nějaký Kunta Kinte okopčil jméno, a pod heslem Štefan MekKrálovna najdeme ve filmových databázích mimo modrookého plejboje také připáleného ploskonose, který točí filmy velebící kapitána Hnědého Honzu. No, možná by emigroval na Aljašku, nicméně musím říct, že ač jeho jmenovec hrubě překročil povolenou dávku pigmentu, kupodivu se vyhnul obvyklé patetické tryzně za zfetovaného Rodnyho Kinga a bez příkras vytasil sice sýrovou, nicméně syrovou a surovou realitu doby, kdy se ještě Hnědoameričané měli pod bitchem otrokáře jako v bavlně a bavlnu česal výkonný, automatický kombajn BNVŘ (Banda negrů v řetězech). Velmi povedené. Nejeden rasista po tomhle zamáčkne slzu lítosti a půjde si vybít frustraci na pár ťamanech. (13.01.2014)