Hotel Modrá hvězda

Úžasná hra se slovy a dvojsmysly. Pro mne velké překvapení, neb nejsem obvykle milcem filmů dříve narozených (a ostaně ani komedií, tím méně těch romantických - a jméno Oldřich Nový mne spíše odpuzuje). Přesto přesevšechno mne Modrá hvězda chytla a nebýt slabšího konce, neváhal bych ani s pěti (modrými) hvězdami. (27.02.2010)

Zdánlivě barvotiskový příběh byl režií i s očividnou chutí hrajícími herci rozehrán do bravurní veselohry, která sice nedosahuje kvalit KRISTIÁNA, ale ani za nimi příliš nezaostává. Ponuré prostředí chátrajícího hotelu se tak mění v takřka shakespearovské jeviště a nenudí ani salonní paralela skvěle zastávaná především nedoceňovanou Adinou Mandlovou. I trio Novotný-Pešek-Pivec, trio rázných, rozverných i dynamických mladíků, svou profesí se stále vracejících do neuspořádaných hospodářských a sociálních poměrů třicátých let, rázně tvrdí muziku. Přímo logem filmu je SLUNEČNICE Inky Zemánkové a ji doprovázejícího souboru Jaroslava Maliny, jednoho z nejproslulejších kapelníků a hitmakerů své doby. Rozvernost této veselohry nevychladla ani po desetiletích. Nevychládá ani divák všech generací, který ji zhlíží či již zhlédl. (20.10.2007)

Nataša Gollová byla zkrátka a dobře nejlepší. A hlavně jí to ohromně slušelo s Oldřichem Novým, který tu opět odvádí kus záslužné práce. K tomu připočtěme jeho výstupy spolu s trojicí Pivec-Pešek-Novotný ("Ještě něco?" "Ne, já jen chtěl vidět jaké budete dělat obličeje.") a neskutečnou plejádu hvězd ve vedlejších rolích a není co řešit. (06.03.2009)

Hotel Modrá hvězda je neodolatelnou komedií z mnoha důvodů. Vedle skvělého obsazení a vtipného scénáře i díky tomu, jak utváří filmový prostor onoho titulního místa. To na rozdíl od hotelu ve druhém okresu působí na první pohled jako kulisy (a také oproti slavnějšímu jmenovci bylo skutečně vystavěno v ateliéru) – tedy jako jakýsi divadelní, vysněný svět rozkročený mezi minulostí a přítomností či snem a skutečností, v němž je možné osvobodit se od zábran, očekávání i předpojatostí… a začít skutečně žít. Jeho dvojznačnost posiluje zvláště to, jak integruje vnitřní s vnějším a interiér (se skrytým, nitru podobným ohniskem v tetiččině budoáru) s exteriérem. Právě v tomto filmu – mimochodem tři roky před Caprovými mistrnými Jezinkami a bezinkami – propojil Frič smysluplně a stylotvorně okolí domu s jeho vnitřkem. Útulnost a stabilita vzrůstá venkovním mrazem. Zasněžené město se zdá být snesitelné jen z oken vyhřátých pokojů, obývaných lidmi, kteří rezignovali na starosti a mění-li si mezi sebou své osudy, napovídají, že karneval neskončí před Popeleční středou. – Právě to je ovšem pochopitelně určitá slabina filmu: příběh sám působí nepravděpodobně a masopustní zábava je příliš povrchní, aby nechala to, co v jejím podloží vzklíčí, vzrůst a plodit. Kdyby se byl příběh odehrával mezi Vánoci a Silvestrem, tedy v delším časovém období, mohl by režisér do filmu integrovat další kvality a sujet rozvinout a ukotvit ve věrohodnějších vztazích a s životnějšími perspektivami, jak to může ilustrovat například rámec pozdějšího Wilderova Bytu… (28.12.2023)

Stává se mi stále častěji, že první polovina filmu je mnohem lepší než ta druhá. Je to dost možná způsobeno mnou samým a neschopností udržet se v pozoru po celou dobu, nebo skutečně takové spoustě snímků zkrátka docházejí baterky. Po vynikající první půlce se v jednu chvíli film stává skoro otrokem písně Slunečnice a poté až do konce to již zdaleka není tak zábavné jako na začátku. (01.05.2006)